ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 21

Nástup Temnoty 21

předchozí kapitola: Nástup Temnoty 20

Nastal čas

Donesl jsem batoh na ošetřovnu a odešel si lehnout. Za nějakou dobu se mi přišel Vojtěch pochlubit, že už umí tu rukavici ovládat. Prý mu dovoluje dělat veškeré útoky z undertalu. Zajímavé. Já spíš přemýšlel nad koncem té zimy. Mám ji ukončit? Mám nechat ostatní aby to přečkali? Nevím co mám dělat. To byl první moment kdy jsem se cítil naprosto bezradný.

. . .

Dny ubíhaly. Já je celé proležel v posteli. Teplota venku nebezpečně klesala, rozhodl jsem se tedy, že půjdu ven a tu zimu rychle a efektivně ukončím. Vyšel jsem ven. Bez bundy nebo vůbec nějakého teplého oblečení. Rozpoutal jsem skrz celý svět jedno extrémní ohnivé peklo. Všude létaly plameny. Krutovláda zimy byla u konce. Jakmile i poslední kupka sněhu roztála, zaslechl jsem tiché hlasy. Chichotaly se. Rozhlížel jsem se kolem dokola, abych našel strůjce těch hlasů, však nikoho jsem neviděl. Tu náhle sneslo se ze vzduchu deset ženských postav, oděné v lesklé brnění a mechanickými křídly na zádech. Valkýry.

Další výzvy?

Moje náramky se proměnily v meč a štít, z opasku mě obalilo brnění. Jedna z Valkýr švihla křídlem a poslala na mě pár ostrých per. Zakryl jsem se štítem a následně na útočnici hodil blesk. Valkýru jsem omráčil a probodl mečem. Nato se na mě vrhla druhá. Pokusila se mě křídlem bodnout, ale já se vyhnul. Chytil jsem to křídlo a trhnul. Svalil jsem Valkýru na zem, skočil jí na záda, chytil i druhé křídlo a rychlým škubnutím jsem obě křídla strhl z jejích zad. Valkýry útočily jedna po druhé. Skákaly na mě, prořezávaly křídly vzduch. Všechny do jedné jsem je zabil. Krev lítala kolem mě, byl jsem jí zcela potřísněn.

Lusknutím jsem nechal všechnu krev zmizet, otočil se a nechal si nastoupit A-tým, včetně Štěpána. ,,Jistě víte, že tohle trvá už moc dlouho! Je čas, abychom to jednou provždy skončili!“ zvedl jsem pěst vzhůru. Kluci to s hlasitým ,,Hurá!“ zopakovali. Biter, Proxy-man, Zrádce, Valkýry, ztráta otce, nalezení nových přátel, to všechno mi říkalo, že již nemohu déle čekat!

Zemři

Letěli jsme zpět do Paříže. Lachim si tam pod Eiffelovou věží udělal menší základnu. Tam kde to skončilo jednou, to skončí i doopravdy, říkal jsem si. Cítil jsem skrz svou moc, že byl zrovna tam. Přistáli jsme nedaleko věže a co nejrychleji běželi do keřů. K letadlu přišla kopie Matěje a Toma, načež ho začaly prohledávat. Tomova kopie vytáhla vysílačku a cosi do ní zamumlala, pak kopie odešly. Obalili jsme se našimi pancíři, vytáhli jsme zbraně. Pomalu jsme se plížili až pod Eiffelovu věž. Skryli jsme se v jiném křoví a poslouchali jsme. ,,Takže čipy jsou umístěné?“ ptal se Lachim Davidovy kopie. ,,Ano všechny jsem je umístil na předem určená místa pane. Vše může začít pane.“ odpověděla kopie.

Lachim se usmál. ,,Konečně.“ špitl. Vzlétl na první balkon a vletěl dovnitř konstrukce. Celá Eiffelova věž se začala ohýbat, otáčet, až se přeměnila na obrovský mechanický kolos v Lachimově tvaru. Vyskočil jsem a zachytil se o mechanické stehno. Začal jsem šplhat vzůhu k hlavě. Možná by to snad i vyšlo snáz, kdyby se kolos nezačal hýbat. V tu chvíli mi ruka sklouzla a já spadl do vnitřku kolosu. Všude kolem mě se točila kola, hýbaly písty, a jiné věci dělaly jiné pohyby. Zvuk vrzání a skřípání kovů prořezával vzduch a nesl s sebou hororovou atmosféru. Potemnělý vnitřek znemožňoval pohyb. Díky za mé schopnosti.

Mechatroni

Spletí chodeb jsme se dostal až k ústí kokpitu, ve kterém byl Lachim. Vpustil jsem do hlavy svým přátelům povel k útoku a vyrazil poklop. ,,Nazdar Lachime!“ vyskočil jsem do řídící místnosti. ,,Michale!“ procedil Lachim skrz zuby. Chytil mě za nohy a vyhodil oknem ven. Letěl jsem vzduchem a vytvořil si podobného robota, jako měl Lachim. Samozřejmě mnohem elegantnějšího. Rozhýbal jsem ho a vrazil Lachimovu jednu řádnou ránu, že odletěl až k Notre Dame. Přiskočil jsem k němu a chytil ho ha nohy, přičemž jsem zdemoloval polovinu katedrály. Odkopl mě a já spadl k zemi. Skočil na mě a pokusil se mi urvat ruku.

Vrazil jsem mu další a převážil ho. Sedl jsem si na něj a mlátil do něj. Mlátil jsem čím dál silněji, čím dál tím rychleji, dokud jsem neodtrhl mechanickou hlavu od těla. Nechal jsem rozpadnout svůj kolos a vystoupil před na zemi ležícího Lachima. Chytil jsem ho za jeho oblek a zvedl do výšky. Napřáhl jsem se a vrazil mu ránu do obličeje. Znovu. A znovu. Odhodil jsem ho na zem. ,,Je konec.“ transformoval jsem náramek v meč. Za mě si stoupli kluci, každý z nich táhnul svou kopii. ,,Myslíš?“ zachechtal se, ,,Já totiž ještě neskončil!“ V tu ránu mě cosi chapadlovitého zvedlo do vzduchu. To samé se stalo klukům. Ať jsme se svíjeli, jak jsme se svíjeli, nemohli jsme se ze sevření dostat.

Upustil jsem meč a Lachim ho chytil a namířil na mou hruď. Už už chtěl bodnout kdyby kolem mé hlavy neproletěl šíp, proletěl tím co mě drželo a já na něj spadl. Ohlédl jsem se a spatřil Maestra. Kývnul hlavou, a pak zmizel, nechávajíc mě na bitevním poli. ,,Ne! Ne! Ne!!!“ zařval Lachim, odhodil mě stranou. Vystřelil po mně intenzivní černý paprsek který já zblokoval bílým. Paprsky se střetly a já s Lachimem zmizel v šedé kouli energie.

Konec?

Pískání v uších mě ohlušilo. Viděl jsem rozmazaně cítil se jako na lodi uprostřed bouře. Pokusil jsem se stát, avšak mi nohy vypověděly službu. Zkusil jsem se vstát ještě jednou, ale opět neúspěšně. Trvalo hodně dlouho, než jsem se postavil.  Vše vypadalo normálně. Eiffelova věž se přede mnou vypínala, za ní zářilo slunce. Rozhlédl jsem se kolem a strnul hrůzou. Mí přátelé měli kolem hlav podivnou černou mlhu, která jim umožnila vidět pouze to co Lachim chtěl. Zaslechl jsem šepot: ,,Vítej, Michale, ve skutečném světě.“

,,Tohle je realita?“ zarazil jsem se. ,,Jo, je to realita, Michale. Celou tu dobu jsi chodil v reálném světě, ale viděl něco jiného. Všechno co jsi udělal, postavil, to všechno tu je. Ale žádní Titanoidi a Rmuti nejsou.“ zasmál se Lachim. ,,Proč tohle všechno?“ zeptal jsem se ho, jelikož jsem cítil, že to, co mi řekl kdysi, není pravda. ,,Protože lidi jsou zrůdy, které likvidují tuto planetu, musí být zničeni!“ zavrčel. ,,To nedovolím!“ vytasil jsem meč. ,,V tom případě zemřeš.“ pousmál se Lachim a hodil po mě dvě temné koule.

Jednu jsem odhodil štítem a druhou jsem rozsekl, vrhaje se na Lachima. Odskočil a já těsně minul jeho hlavu. Lachim vzlétl, změnil počasí na silnou bouřku. Jeho tělo zčernalo a přeskládalo se v obří černou kostru. Rohy a oči té potvory byly krvavě rudé, kostnaté tělo, s velkými mezerami mezi kostmi, bylo černo-černé. Lachim vzlétl a házel temné koule, blesky a šípy. Vyhýbal sem se, zaútočil jsem znova a tentokrát jsem Lachima trefil přímo do hrudi. Probodl jsem ho skrz naskrz a klekl s ním k zemi. V mé hrudi mě štípala ohromná bolest.

Kombinace

„Jsme spojeni..!“ řekl Lachim a vletěl do mého těla. Byl ze mě Michtoranus. Nechal jsem veškeré mlhy rozplynout, obnovil jsem stavby, oživil všechny mrtvé a svému týmu ponechal magické schopnosti. Přísahali jsme, že budeme chránit planetu, dokud budeme naživu. Zažili jsme spousty dalších dobrodružství. Ale o tom vám povím jindy. Nemusíte se bát, doopravdy vám o tom povyprávím, ale až nastane ten správný čas…

Po letech…

,,Ano, běžte tam a zadržte je!“ řekl jsem do telefonu a típl ho. Otočil jsem se zpět ke své knize a dopsal několik posledních vět, předtím než jsem ji zavřel. Na její přední stranu jsem úhledně vykouzlil nápis: Nástup Temnoty. Zvedl jsem se a knihu vzal do náruče. Přešel jsem ke knihovně a zatáhl za jednu z knih. Knihovna se otevřela a já vstoupil do svého tajného bunkru. Měl jsem tam své zbraně. Zavzpomínal jsem na všechny chvíle které jsem prožil. Neuvěřitelné, že je to již dvacet let. Vyšel jsem zpět do své pracovny. Náš dům byl velmi moderní, byl ukryt mezi lesy na místě našeho starého tábora. Pod domem jsme se scházeli na poradách.

Vešel jsem do obývacího pokoje a našel Nikolu, jak si hraje s naším synem, Michalem. Posadil jsem se k nim a pomáhal malému batoleti vyšplhat na můj klín. Taková malá radost. Žili s námi i Vojta s Týnou. Děti ještě nemají ale zkouší to. Zatím nám mohli pomáhat s hlídáním. Svět byl konečně dokonalý. ,,Tati, tati!“ volal malý Michal, ,,Přečteš mi to? Přečteš?“ Svolil jsem, vzal si syna na ramena a odnesl ho do pokoje. Už byl čas jít spát, takže mu kus přečtu na dobrou noc.

,,Stál jsem sám uprostřed temné místnosti. Viděl jsem rohy a stěny, někde tu musel být zdroj světla, ale nebyl…už byl čas jít spát, takže mu kus přečtu na dobrou noc.“ Podíval jsem se na syna, který již spal. Dal jsem mu pusu na čelo a odešel jsem zpět do své pracovny, kde jsem vytáhl další prázdné stránky. Byl čas napsat ten druhý největší příběh. Příběh který se stal nedávno. Stal se někomu, jako jsem já, taky tak mocnému. On o tom ale nevěděl, dokud jsme ho já s Maestrem nenašli…

Poděkování

Gratuluji, čtenáři! Došel jsi na konec příběhu. Doufám, že se ti líbil a že o něm případně povíš svým přátelům.Určitě ti doporučuji, aby sis přečetl i další mé příběhy, snad je shledáš stejně zábavnými jako Nástup Temnoty.
Pokud chceš vědět, o jakém příběhu Michal mluvil, přečti si: Projekt: Creepypasta
Další Creepypasta: 
Nekonečný kanál

 

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close