V digitálním světě
Zní ti naprosto šíleně, možná až retardovaně, ale jsem v počítači. Jo, jen to tak. Hrál jsem si s virtuální realitou a náhle jsem dostal šok elektřinou. A pak? Pak jsem se probudil tady. Je to změť kódu, bitů, dat. Nejde to popsat prostě jedničky a nuly. Co byste čekali. Byl jsem všude a zároveň nikde, rozmístěn v digitálním světě cloudu.
A tu jsem otevřel oči. Stál jsem opět ve svém pokoji, doufám, a díval se do hry v head-setu. ,,Co to k čertu…?“ špitl jsem. Nedokázal jsem popsat, co se stalo. Okamžitě jsem vypnul virtuální realitu a lehl si na postel. Cítil jsem se tak vysílený. Jako kdybych doslova vypustil veškerou energii svého těla ven. Neuvěřitelné.
. . .
,,Jo, fakt neumíš vyprávět.“
zasmál se můj kámoš, Tobias. ,,Hlavně, myslíš, že ti to uvěřím?“ Jeho arogantní chování mě poslední dobou neuvěřitelně štvalo. Znali jsme se hodně dlouho, ale byl prostě takový. Občas jsem si říkal, proč jsem se s ním vůbec začal kamarádit. ,,Dej mi svůj telefon.“ řekl jsem s úsměvem na tváři. ,,Něco to předvedu.“ ,,To chci vidět, co to bude.“ odfrkl si a neochotně mi dal telefon do rukou. Já zavřel oči a soustředil se. Tu náhle mezi zdířkou na nabíječku a mým malíčkem projel blesk.
A už se jelo. Moje vědomí vniklo do jedniček a nul v softwaru telefonu. Probíral jsem se lesy dat. A pak jsem opět vylezl ven. ,,Včera jsi řešil další Týniny deprese a z Lucie jsi vytáhl spoustu nudes.“ spustil jsem, ,,Jo a na netu by sis měl zavřít ty záložky s pornem.“ ,,Tobias mi vytrhl telefon z ruky a nevěřícně se podíval na google. Opravdu, měl tam otevřeno několik záložek s pornem. ,,Ale dyť jsem je včera zavíral!“ rozčílil se, ,,Jak jsi to udělal?“ Já? Já nic neudělal. Dyť jsem ten telefon ani nezapnul.“ usmál jsem se. ,,Vole, povídej, jak jsi to udělal, kdes sehnal ty hacky?“ vtíral se Tobias víc a víc.
Nakonec jsem se podvolil a vše mu vysvětlil. Což jsem neměl dělat. Hned u nás stál velmi známý školní agresor. ,,Takže hacky jo?“ chytl mě za rameno a přitiskl z zemi. ,,Takže teďka, vole, zajdeš k řediteli a v počítači změníš moje známky tak, abych nepropadl, jasný?“ A jestli jsi kecal, tak tě zbiju, zmrde, jasný?!“ plivl mi do tváře a odešel.
. . .
Kamarádi se mě pokoušeli zastavit, ale já nechtěl stát proti kolosu jako je ten agresor. Byl jsem na cestě k ředitelně. Klíče jsem ukradl od sekretářky, která naštěstí nechává dveře vždy otevřené. Došel jsem ke dveřím a odemkl, vklouzaje nepozorovaně dovnitř. Dveře jsem za sebou pro jistotu zamkl. Teď už zbývalo jen změnit ty známky a co nejrychleji vypadnout. Ředitel sice nebyl ve škole, ale i tak sem mohla vtrhnout třeba uklízečka.
Zapnul jsem počítač a jemně se dotkl obrazovky. Přeskočila jiskra, ale nic se nestalo. Zíral jsem na to jako bacil do lékárny. Neříkejte mi, že jsem to měl jen na několik použití! Ne, neměl. Stále jsem to v sobě měl, jenže ředitel měl počítač zaheslovaný. Zjistil jsem to, když se konečně rozsvítil monitor.
Chytil jsem se za hlavu, jaký jsem byl ale kretén. Ale stále jsem se nemohl dostat do počítače! Vytáhl jsem svůj telefon a přenesl se skrz něj na internet. Vyhledal jsem stránky školy a violà, byl jsem v kompu ředitele. Opět jsem byl ve svém oblíbeném místě, v digitálním světě. Dostat se do systému bakaláři už nebylo problémem. Přepsal jsem známky tak, aby agresor nepropadl a přesto, aby změny nebyly moc nápadný. Uložil jsem to a utíkal pryč.
. . .
,,Seš obyčejný kokot!“ řval na mě po škole Tobias. Nejen on, ale i ostatní mě nyní soudili. Avšak od něj, jako od nejlepšího kamaráda to bolelo nejvíc. ,,A co jsem měl dělat, nechat se zmlátil?!“ lamentoval jsem nazpět. ,,Co třeba zajít za učitelem, debile? Ten by ho zkrotil.“ zkřížil Tobias ruce. Hádali jsme se jako dva staří manželé, než nasupeně odešel. ,,Nevím jestli chci být kámoš s někým takovým.“ vyprskl poslední slova než zmizel. Dal si záležet, aby poslední slovo vyřkl co nejhůř.
Věděl jsem, co musím udělat. Vydal jsem se zpět do ředitelny a opět si odblokoval počítač. Seděl jsem tam na židli a uvažoval. Buď přijdu o kamaráda, nebo o několik kostí. Já nechtěl přijít o kamarády, a tak jsem agresorovy známky přepsal. Už jsem chtěl odejít, když tu vešel dovnitř ředitel.
Oba jsme byli zaskočeni, že tam ten druhý je. Padl jsem na kolena a prosil, ať mě nevyhazuje ze školy. Všechno jsem mu řekl. Chvíli se na mě díval jako na naprostého blázna. Řekl abych vstal a odešel. Měli jste vidět můj výraz, když jsem zjistil, že mě nevyhodí. Rodičům to sice oznámí, ale já nebudu mít téměř žádný postih. Jen dva týdny každodenní poškoly, nebo výpomoci školníkovi. Utíkal jsem ihned domů a do žádných podvodů už se nepouštěl.
Další Creepypasta: Hříchy lidstva
