ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 20

Nástup Temnoty 20

Předchozí kapitola: Nástup Temnoty 19

Pod útokem

Z náklaďáku vyskákalo pár ozbrojených členů skupiny a začalo kolem střílet. Členové A-týmu a B-týmu si aktivovali opasky, které jsem jim dal po objevení podzemního úkrytu. Zaútočili. Řežba byla všude kolem. Tu a tam jsem chytil do rukou pár kulek. Tu jsem popravil jednoho útočníka. Došel jsem až k vůdci. Kryl se za bránou. ,,Mohli jsme tu žít v míru.“ řekl jsem, ,,Ukonči to a my vás přivítáme.“ ,,Sory, vole, ale já se nedělím.“ vystřelil z mini-gunu.

Magií jsem všechny náboje zastavil a nechal je popadat na zem. Vůdce odhodil mini-gun stranou a pokusil se mi dát pěstí. Já se skrčil a dal mu jednu dobrou ránu do rozkroku. Vůdce se skácel k zemi a já ho chytil do kravaty. ,,Měls na vybranou, teď už nemáš.“ špitl jsem mu do ucha a rychlým pohybem nu zlomil vaz. Padl k zemi, oči se mu zaplnily krví. Vzal jsem jeho bezvládné tělo a šel s ním doprostřed tábora, kde jsem s ním praštil o zem. Veškeré boje a povyk rázem ustaly. Všechen zrak sklouzl k mrtvole u mých nohou. ,,On,“ ukázal jsem na mrtvolu, ,,už neměl na vybranou. Ale vy ostatní ji ještě máte. Buď se přidejte, nebo odejděte. Je to na vás.“

Útočníci sklopili zbraně a klekli si na kolena. Odvedl jsme je do cel, kde jsem je po jednom vyzpovídal. Stali se naší ozbrojenou silou. Jak jsem řekl. Jsou to jen nevinní lidé, kteří potkali špatného chlapa. Stali se naší obrannou složkou. ,,Dobřes udělal.“ poplácal mě táta po zádech. Zaslechl jsem hluboký smích. Nikde nikdo. ,,Ty ses smál tati?“ zeptal jsme se ho. ,,Ne nesmál.“ zamračil se. V tu ránu někdo seskočil ze stromu. Byl to Jeff. Jeff the killer. Objal jsem ho a zeptal kam zmizeli? Od útoku na zemědrap jsem je neviděl. ,,Celou dobu jsme tady v lese.“ zašklebil se, ,,Můžeme jít sem?“ ,,Samozřejmě, vezmi ostatní a pojďte.

Staří známí

Takže se náš tábor ještě víc rozšířil. Creepypasty tvořily D-tým. Bylo tu nyní tak bezpečno. Náhle jsem opět zaslechl ten hluboký smích. Odněkud jsem ho určitě znal. Ale nemohl jsem si zaboha vzpomenout. Smích se začal stupňovat. Byl stále otravnější a otravnější. Rezonoval mi v hlavě. Nakonec se zostřil do mně již velmi známého hlasu. ,,Jedna ku jedné Michale.“ zasmál se Lachim těsně předtím než na tábor spadla černá koule energie. Veškeré stavby vzplanuly, panika byla všude kolem. Přišli rmuti a titanoidi. Ti bez schopností padali k zemi. Umírali. Všechny creepypasty se rozplynuly v prach a vlétly mi do hlavy. Já našel všechny se schopnostmi a hnal je k bráně. Utíkali jsme pronásledováni Lachimovou armádou.

Vyběhli jsme z lesa a schovali se do našeho druhého doupěte, mého domu. Zabarikádovali jsme dveře, zatloukli okna. Já potom ze svého pokoje aktivoval poplašný systém. Následně jsem sešel do sklepa, kde byly zásoby a uzavřel spojovací chodbu z tábora. Vzal jsem bednu se spacáky a odnesl ji nahoru. Všichni měli svůj a ještě nějaké zbyly. ,,A-týme, bereme si hlídku. Ostatní mohou spát.“ řekl jsem a odebral se hlídat.

Otcové štítu a meče

,,Teď se tam už nemůžeme vrátit, stejně už bude mrtvý.“ snažil se mě David zastavit. Neuspěl. Běžel jsem zpět do tábora pro otce. Bylo krátce před svítáním, však stále byla hustá tma, která mi dávala potřebnou kamufláž. Doběhl jsem na místo. Všude byly ohořelé části staveb, nábytku a dekorací. Mezi tím vším ležel táta, široko daleko nikdo jiný. Přiběhl jsem k němu a chytil ho. ,,Tati, promiň…“ mluvil jsem, dokud mi neskočil do řeči. ,,Já se musel obětovat, bylo to podle proroctví.

Až přijde vůdce o nejbližší a přijde nová rodina,
použije sílu svoji na zničení démona.

Na, vem si to.“ vytáhl z kapsy složený papír, ,,Běž, najdi to a zabij Lachima. Matka by na tebe byla pyšná.“ Zavřel oči, z jeho úst vyšel poslední výdech. Mé oči zvlhly. Ztratil jsem to jediné co mi z rodiny zbylo. Vydal jsem se zpět. Začalo pršet. Nechal jsem kapky padat za můj krk. Lachim byl hajzl. Vzal mi minulost, ničil přítomnost, likvidoval budoucnost. Nic ho netrápilo, o nikoho se nestaral. Chce mě prostě zlomit a pak zabít. Došel jsem pomalu domů, skleslý jsem potom všem řekl, co se stalo. Soucítili se mnou, chápali mou bolest.

Zlomen

Sedl jsem si ve svém pokoji na postel. Před tím vším mi byla tak akorát. Za ten čas jsem vyrostl. Teď jsem se do ní nevešel. Vytáhl jsem z kapsy papír, který mi dal táta. Rozložil jsem ho. Byl to plánek města. Jemné tahy tužky kopírovaly budovy a ulice. Na třech koncích města byly tři malé tečky rudého inkoustu. Uprostřed města, nedaleko kráteru, byla čtvrtá a o dost větší. Na zadní straně bylo napsáno: ,,Dokud se vyvolený s druhým nestřetne, budou Otcové štítu a meče chránit svatyni.

Zaslechl jsem klepání. Otevřel jsem aby mi do pokoje mohla vtrhnout Nikola. Sedla si na postel a začala povídat o tom jak je jí to líto a kdyby mohla, tak že by mi rodinu nahradila. Počkal jsem dokud nepřestala mluvit. Sedl jsem si vedle ní a když mě objala a dala mi pusu, opětoval jsem to. Romantická chvilka trvala hodně dlouho a já byl rád. Ale vše muselo jednou skončit. Sešel jsem dolů a všem ukázal plánek. ,,Tenhle bod je nedaleko.“ poukázala Verča na jeden. ,,Můžu vzít pár lidí a jít tam.“ ozval se Tomáš. ,,A já půjdu do tohohle.“ přitakal David. Nakonec jsme se rozdělili do tří skupin, každá se vydala na jiný bod.

. . .

,,Každý bod je v podzemí.“ pravil jsem do vysílačky a pověsil si ji za pas. Dveře do sklepa byly rozraženy, dokonce vytrženy z pantů. Za nimi vedla dlouhý vykopaný tunel hluboko pod zem. Vzal jsem si od Vojty baterku a šel. Cesta byla dlouhá, plná zatáček. ,,Jak dlouho to ještě bude trvat?“ zarazil Vojta pěst do zdi. ,,Ty idiote!“ strhl jsem Nikču, Vojtu a Týnu k sobě, než se prasklina rozšířila a zhroutil se strop. Všichni padli k zemi a nechali se přikrýt prachem. Chytil jsem Vojtěcha za mikinu, přitáhl ho k sobě. ,,Co to kurva děláš?!“ lomcoval jsem s ním. ,,Nemůžeš bejt trpělivěj? Dyť to je tvá síla!“ Možná si to ještě neuvědomil, ale uvěznil tu sebe a další dva lidi.

Připraveni

,,Kurva, kurva, kurva!“ panikařily holky. ,,Tohle by se nikdy nestalo kdyby si nás sem nezatáh!“ osočila mě Týna. ,,Moment, moment! Osočuj laskavě tady Vojtěcha, ne mě. Já to tu nenechal zhroutit!“ odstrčil jsem ji od sebe. Strhla se hádka. Hádka mezi mnou a Týnou, později Týnou a Vojtou. ,,Držte všichni huby!!!“ překřičel jsem je, ,,Všichni tu zůstanete a odvalíte ty kameny, já půjdu dál.“ otočil jsem se a nechal ať si vše vyříkají. Bylo na ně čím dál tím menší spolehnutí. Přede mnou se objevily dveře.

Mramorové dvoukřídlé, které jsem otevřel jedním lusknutím. Vstoupil jsem do sálu s gobelíny. Na každém byl zobrazený jiný úsek života svatých. Vždy tam byl někde vyšit kruh rozpůlený čarou. Uprostřed místnosti byl pilíř se stejným znakem na každé straně. Přistoupil jsem k pilíři, načež se jeho vrcholek proměnil v obličej. Můj obličej. Oči obličeje začaly zářit načež jsem obdržel od dalších dvou týmů, že se jim stalo totéž. Rozzářil se nyní celý obličej a já byl oslepen bílým zábleskem.  Stál jsem nyní opět na tom místě kde jsem poprvé potkal boha.

Čistě bílá místnost. Ale bůh nikde. Bylo to tam prázdné, široko daleko žádné stopy života. Rozhlédl jsem se. Ač spoře zřízený obývák působil klidně, na jedné ze zdí visela vitrína. V té byl meč se znakem na čepeli, štít ve tvaru tohoto znaku a pancíř se stejným znakem na prsou. Vše sněhově bílé. Nasadil jsem si toto brnění načež meč a štít zmizeli a pancíř se složil do opasku.

Vybavení

Stěny vedle vitríny odhalily dalších pět vitrín. Nad jednou bylo jméno Vojta a uvnitř se leskla zlatá rukavice se zasazenými sedmi kameny barvy duší. K tomu opět brnění. Další nesla Davidovo jméno. Uvnitř bylo opět brnění a k tomu zlatá koruna s okem uprostřed. Ve vitríně pro Matěje se nacházel head-set připojený na internet. A brnění. Tomova vitrína nesla dvě rukavice se znaky živlů. A,nečekaně, brnění.

Poslední vitrína měla na sebou Štěpánovo jméno. Bylo v ní, jak nečekaně, bílé lesklé brnění a k tomu zbraně. Tajné bodce jako mívali assassini. I přes svůj odpor jsem všechno vzal a teleportoval přímo na majitele. Pak jsem se rozhlédl kolem sebe. Napravo ode mě stály otevřené dveře, nimiž jsem vyšel ven. Stál jsem na stěně kráteru. Vyletěl jsem nahoru a stál naproti všem. Pět mých přátel, či svěřenců, stáli úplně vepředu v jejich zbrojích. Neváhal jsem a rozzářil se ve své. Čas odplaty nadešel!

Doba ledová

Obnovili jsme tábor. Postavili lepší hradby, kamery, všechno. Seděl jsem ve své kanceláři a koukal na veškeré filmy, co jsem tam měl. Koukal jsem, jak jednotliví záporáci umírali. Mé sledování narušil kdosi, jenž bez zaklepání vstoupil do kanceláře. ,,Je tak těžké zaklepat?“ vypnul jsem televizi a otočil se. ,,Mám špatné zprávy.“ omluvil se Matěj, ,,Blíží se blizard!“ ,,Stoupl jsem si a podíval se Matějovi do očí. Kývl, myslel to vážně. Vyběhl jsem do věže a koukl se na jednu z dalších televizí, které tam Matěj přidal. Ukazovala že se do dvou dnů přiřítí obrovská sněhová bouře. Oddálil jsem snímek a málem spadl k zemi.

Blizard měl sto kilometrů v průměru a pokrýval celou zem ledem. ,,Co budeme dělat?“ zeptal se mě Matěj. Vhodil jsem mu do náruče právě vyčarované plány a se slovy: ,,Vem si kolik lidí chceš a stav!“ jsem odběhl. ,,Všichni do podzemí!“ naháněli jsme táborníky. Odjel jsem v pick-upu do města a sebral vše, co ještě zbylo.

Nemáme léky

Bouře se přihnala dřív než jsme čekali. Generátor, který jsem dal Matějovi na výrobu, byl vsunut do země a napojen na každou jednu místnost pod zemí i nad zemí. Celý kraj byl pokryt ledem a prvni lidé již onemocněli nebo se jim objevily omrzliny. Léky pomalu docházely a já věděl, že někdo bude muset jít ven a přinést je. S A-týmem jsme se sešli v mé podzemní kanceláři, abychom prodiskutovali problém.

,,Všichni víme, proč jsme tady, takže to vezmu rychle.“ zahájil jsem poradu. ,,Potřebuju někoho, kdo by se mnou šel pro léky. Ano, ven.“ Pracovnou se neslo skličující ticho. Nikdo nechtěl jít ven, věděl jsem to, četl jsem jejich mysl. ,,Fajn,“ zavrčel jsem, ,,půjdu ven sám!“ ,,Ne, to nemůžeš, musíš nás chránit, bez tebe ztratíme naději!“ snažili se mě ostatní zastavit. Už jsem se ale rozhodl. Nasadil jsem si speciální oblek, zastrkal do něj generátor tepla, nasadil si masku, natáhl kapucu, obul boty, vzal batoh a vyšel ven.

V bouři

Brodil jsem se pomalu sněhem. Šel jsem pomalu a opatrně. Sníh mi sahal po kolena. Trvalo mi snad hodinu než jsem se dostal k okraji města. Tam to však bylo ještě horší. Padal jsem na zem, škobrtal, zakopával, sněhové vločky mi stínily výhled. Po dvou hodinách jsem se konečně dostal k lékárně. Dveře však byly zasypané. Pomocí všech zbylých sil jsem rozbil okno a doslova vpadl do lékárny. Opřel jsem se o jeden z regálů a dlouhou dobu odpočíval. Pak jsem se zvedl a všechno nacpal do batohu. Obvazy, prášky, tekutiny, šití, prostě všechno. Už už jsem se chystal odejít, když mě zastavil hlas volající o pomoc. Ve skladu ležela osoba pod dekou. Když jsem se jí pokusil pomoct, chytila mě pod krkem. Úplně černé oči a bílá pleť mi ihned dala najevo, že to byla léčka.

Osoba mě odhodila do hlavní místnosti obchodu. Přistál jsem na všech čtyřech, odčaroval oblečení. Aktivoval jsem brnění, ihned mě chránil pancíř a já držel meč a štít. Muž s ohlodanou polovinou těla se přede postavil a zaútočil. Odklonil jsem jeho útok štítem a hned jsem jím zaútočil. Uštědřil jsem mu ránu do hlavy, čímž ztratil rovnováhu a já tak mohl zaútočit mečem. Naneštěstí se ukázalo že nebude tak jednoduché ho zranit. Můj útok ho nijak nepoškodil. Meč se transformoval do skryté čepele assassinů, štít se transformoval také do stylového náramku. Neměl jsem však čas, a tak jsem muže zvedl a magií roztrhl vejpůl. Posbíral jsem vše ze skladu a teleportoval se zpět do tábora.

Další kapitola: Nástup Temnoty 21
Další creepypasta: The Portraits

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se

Close
Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close