ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 19

Nástup Temnoty 19

Předchozí kapitola: Nástup Temnoty 18

Houstone máme problém!

,,Otoč to! Otoč to! Otoč to!“ křičel jsem na Matěje do vysílačky. Na cestě do Blois nás přepadla banda letců. Vyběhl jsem z kokpitu, Čapl Adama a posadil nás ke zbraním. Museli jsme je sestřelit. Zaměřil jsem jednoho letce a našil mu dávku střel do řídícího panelu. Spadl střemhlav k zemi a zmizel ve výbuchu. Všude kolem létaly střely. Někdy nás zasáhly ale obrněný bombardér to vydržel. Opravdová legrace přišla když začali střílet rakety. Přes jejich rychlost je bylo těžké trefit, ale nakonec jsme nedostali ani jeden zásah. Poslední letec byl sestřelen a my v klidu doletěli až nad Blois.

,,Tady velitelství, nahlašte se!“ zamumlal z vysílačky hlas s francouzským přízvukem. ,,Letíme z Ameriky!“ odpověděl jsem nazpět. ,,Přistáváte nebo letíte dál?“ zeptal se onen hlas opět. ,,Chtěli bychom přistát. Kde můžem?“ skočil mi Tom do řeči. ,,Na té trávě za městem. Končím.“ řekl nám hlas předtím, než zmizel. Pomalu naše dvě letadla dosedla na trávník a my vystoupili z letadel. Na naše těla okamžitě zamířily hlavně pušek, samopalů, kulometů a pistolí. Před všechny ozbrojence vystoupil dvou metrový chlap, s černými vlasy a čerstvě oholenou tváří. ,,Vydejte nám všechny zbraně…děcka?“ podivil ten muž. To jeho hlas k nám mluvil z vysílačky.

Schoval jsem si ruce za záda a do dlaně jsem si vyčaroval miniaturní kudlu. Myslí jsem zdělil ostatním svůj plán a přistoupil jsem blíž k tomu chlapovi. ,,Žádné nemáme.“ řekl jsem klidně. ,,Hochu, neser mě! Chci vaše zbraně a chci je teď!“ rozčílil se. ,,Já vám povídám, že žádné zbraně nemáme.“ zůstával jsem stále klidný. Jejich vůdce rudnul vztekem. Chytil mě pod krkem, k čelu mi přiložil pistoli a zavrčel: ,,Dejte mi ty zasraný zbraně!“ ,,Jo, jo, fajn, ale dej tu pistol pryč.“ stál jsem před ním klidně. Uklidil pistoli zpět do krytu, v tu chvíli jsem si kudlu zvětšil a naklonoval. Originál jsem mu zabodl hluboko do hrudníku, zbytkem jsem pokosil zbytek tábora.

Lidem už nevěř

Všichni mí přátelé na mě prohlíželi s hrůzou v očích. Nevšímal jsem si toho, pouze jsem nastoupil zpět do letadla. Posadil jsem se v kokpitu do sedadla a nastartoval motory. Počkal jsem dokud nenastoupili i ostatní a teprve pak jsem dal povel odletu. ,,Proč jsi to udělal?“ zeptal se po několika minutách letu Tom. ,,Bylo to nezbytné, zabili by nás.“ pravil jsem suše. ,,To jo, ale nemohls je třeba jen odzbrojit?“ Prásk! Do našeho letadla opět někdo střílel. Titanoidi nás sledovali z Paříže až sem. ,,Matěji sestřel je tam!“ zvolal jsem do vysílačky. ,,Nemůžu, máme motor téměř zničený.“ ,,Okamžitě přistaňte, následujeme vás.“

Poklepal jsem Tomovi na rameno a on sletěl a přistál. Všichni jsme okamžitě vyběhli ven a svými silami útočili na zástupy Titanoidů, já vše sledoval neviditelný z povzdálí a hledal Lachima. Robotů stále přibývalo, a tak jsem přivolal creepypasty, D-tým. Všude létaly střely, pěsti, kouzla a kusy oceli. Zahlédl jsme pohyb. Byl to Lachim! Utíkal do katakomb. Rychle jsem sehnal A-tým, řekl jim co se děje a vběhl s nimi zpět do katakomb.

Vzestup a pád

,,A jseš si vážně jistej, že bude tady?“ ohlédl se na mě David. ,,Ano jsem viděl jsem ho. Byl to on. Žádné halucinace, žádná kouzla, byl to on!“ stál jsem si za svým. Bloudili jsme tu už asi půl hodiny, vždy jsme ho už skoro měli, ale o vlásek nám utekl hlouběji. Scházeli jsme schody, točili se v kruzích až jsme nakonec vešli do obří jeskyně. Uprostřed ní jezero a za tím jezerem, prchající Lachim. ,,Za ním!“ skočil jsem do jezera. Bylo docela mělké, ale husté tak, že se v něm chodilo velmi špatně.

,,Ááá!“ zaječel Matěj. Za nohu ho chytilo extrémně štíhlé, vyhublé, bílé tělo. Další Lachimova zrůdnost, přivolaná z hry. Matěje chytil Wendigo z Until dawn. ,,Matěji nehejbej se!“ zakřičel jsem na něj, čímž jsem si přivolal Wendiga k sobě. Nesměl jsem ucuknout. Wendigové nevidí hýbající se věci, tudíž pokud se nehýbete, nechají vás být. Wendigova holá hlava s ostrými zuby se přiblížila blíž ke mně. Zaječel mi do tváře nechajíc ze sebou spoustu slin.  V tu chvíli jsem mu poslal ránu do břicha. Odhodil jsem ho daleko do jeskyně a s ostatními jsem začal utíkat. Doběhli jsme na pevninu, ale tam jsme se nezastavili.

Pokračovali jsme dál, stále jsme museli chytit Lachima. Zaběhli jsme za pár kamenů a naskytl se nám pohled na žebřík. Již hodně zrezivělý místy úplně rozpadlý. Začali jsme šplhat nahoru. Dostali jsme se zpět před tu místnost s pastmi. Vyběhli jsme ven. Před námi se bojovalo stále. Mezi vším tím šílenstvím stál Lachim s bledými zrcadlově otočenými klony mých přátel. Aktivovali jsme své síly a zaútočili. Přiskočil jsem k Lachimovi a vyčaroval si meč, jimž jsem na něj okamžitě zaútočil.

Bitva bitev

Lachim odskočil a vyčaroval si taky meč. Udělal jsem mu výpad na nohy, tudíž jsem ho donutil odskočit. V tu chvíli jsem do něj strčil. Lachim ztratil rovnováhu a skácel se k zemi. Uchopil jsem meč čepelí dolů a bodnul. Naneštěstí se Lachim stačil teleportovat za mě a uštědřil mi řádný kopanec do zad. Jakmile jsem dopadl na zem, udělal jsem kotrmelec, vyšvihl se zpět na nohy a otočil se zpět k Lachimovi. Hodil jsem po něm svůj meč a teleportoval se za něj, takže když se mému meči vyhnul, chytil jsem ho za ním a zaútočil Lachimovi na hlavu. Můj útok byl však zblokován. Tlačili jsme naše meče proti sobě, když tu mě napadlo, jak Lachima obelstít.

Udělal jsem krok dozadu, čímž jsem nechal Lachima popojít dopředu. Znenadání jsem odklonil jeho zbraň na stranu, čímž ztratil rovnováhu, otočil jsem se kolem dokola a řízl Lachima po zádech. ,,Ty hajzle!“ zavrčel a vzlétl. Následoval jsem ho. Vyletěli jsme až na vrchol Eiffelovy věže, posílaje na sebe koule energie, blesky a jinou magii. Dosedli jsme na poslední patro věže a já se zeptal: ,,Proč? Proč všechno tohle? Proč to děláš?“ ,,Ty to nechápeš?“ zasmál se Lachim, ,,Furt jsi byl v popředí ty! Ale až tě zabiju a vezmu si tvé schopnosti, ovládnu tuhle realitu a možná i víc!“ Zvedal ruce k oblakům a pouštěl k zemi hromy, blesky.

Bez milosti

Tohle se nesmělo stát! Musel jsem ho zastavit! Kolem rukou jsem si vytvořil tlusté rukavice z čirého světla. Rozmáchl jsem se po Lachimovi a dal mu ránu do břicha, při čemž jím proletěly blesky. Následovala rána za ranou, tlačil jsem Lachima k okraji. Přepadl a zachytil se zábradlí. Málem sklouzl ale chytil jsem ho za zápěstí. Podíval se na mě zaraženým pohledem.

Možná to byl můj nepřítel, ale nemůžu ho jen tak nechat zemřít. Vytáhl jsem ho nad platformu, když tu na mě zaútočil. Útok se mu nevydařil. Lachim skončil nabodnutý na mém meči, jenž jsem měl celou dobu zavěšený na boku. Lachim si pomalu vytáhl meč z hrudi a opřel se zády o zábradlí. Jeho vytřeštěné oči začaly lehce slzet, jak pomalu černal a rozplýval se. Když už z něj nezbývalo skoro nic, podíval se mi do očí a začal se smát. Pomalu se rozplynul, roboti se deaktivovali a rozpadli, klony mých přátel utekly. My nastoupili do letadla a s doufáním v lepší zítřky jsme odletěli domů.

Vše jak má být

Letěli jsme domů. Nemohl jsem stále uvěřit, co se stalo tam nahoře. Lachim je mrtvý. Něco mi ale na té smrti nesedělo. Dokázal by Lachim udělat tak dětinskou chybu omylem? Nemyslím si. Celá ta smrt byla divná. Doletěli jsme domů, přistáli v hangáru a já řekl všem, co se stalo. Aplaus se nesl táborem snad pět minut. Ale já nebyl rád, vždyť jsem zabil člověka jako jsem já. Počkat, ne, já vlastně nejsem normální člověk. Já nejsem člověk. A a on taky nebyl. Chtěl to tu zničit chtěl mě zabít. Pouze jsem se bránil. Tak proč se cítím tak hrozně?

Zahnal jsem myšlenky a usmál se. ,,No, tak to oslavíme, ne?“ zatleskal jsem rukama. Z jídelny vyletěly stoly a postavili se do čtverce kolem ohniště, jenž jsem jedním lusknutím zapálil. Začala hostina. Všude bylo dobré jídlo, pití. Veselí bylo cítit všude ve vzduchu. Bylo super to pozorovat. I přesto jsem odešel do lesa. Procházel jsem se fosforeskujícími porosty jako Měsíc po hvězdné obloze. Chodil jsem po boku zvířat a hmyzu jako král.

V jednu chvíli ke mně přistoupil majestátní jelen s diamantovým parožím. Sedl jsem si na něj a nechal se unášet do neprobádaných končin. Dovezl mě na vysokou skálu, na jejímž vrcholku seděla v tichosti Nikola. vyzpovídal jsem ji, co tam dělá. Odpověděla, že se v partě moc nepohybuje. Posadil jsem ji na jelena a odvezl zpět. Naučím ji to! I když se časy zlepší, musím všechny dál trénovat do posledního dechu. To byl nyní můj úkol. Trénovat je dál.

Infiltrace

Hostina skončila. Všichni se již odebrali do postelí. Jen já s Matějem jsme seděli za kamerami v hlídkovací věži. ,,Proč tu vlastně jsme?“ zeptal se mě po chvíli, ,,Vždyť Lachim je mrtvej a město je od mrtváků vyčištěný.“ ,,Ano, to vím, ale něco mi říká, že ještě není po všem.“ odpověděl jsem mu. Pokrčil rameny a hlídal dál. Seděli jsme tam už nějakou dobu a já už pomalu usínal, když mi Matěj poklepal na rameno. ,,Hej, pst! Vidím pohyb.“ zašeptal. Podíval jsem se na kamery a přepnul na noční vidění. Opravdu se v křoví kolem hangáru pohybovala postava. Silnější, s čírem a koženou bundou. ,,Jdu to vyřídit.“ mrkl jsem na Matěje a teleportoval se nedaleko místa, kde jsme zpozorovali tu osobu.

Zvláštním stylem se plížila kolem. Jako by nevěděla co dělá. Vystoupil jsem zpoza stromu a zavolal na tu osobu. ,,Hej! Co tu chceš?“ Osoba se očividně lekla a zamířila na mě pistoli. ,,Hou, hou, klid kámo. Nikdo nemusí přijít k úrazu.“ snažil jsem se toho člověka zklidnit. ,,Ne, ty to nechápeš!“ promluvil mužský hlas, ,,Oni mi věří, takže tě teď požádám, aby jsi se otočil a odešel, prosím.“ V jeho očích byla vidět nejistota a strach, nebyl špatný, jen zřejmě potkal špatné lidi. Udělal jsem krok blíž. Lekl se a stiskl spoušť. Nic. Žádný výstřel, pistol nebyla zjevně nabitá. Ten kluk se dal na útěk. Běžel jsem za ním. Bohužel jsem ho po chvilce ztratil.

Vrátil jsem se za Matějem a když se zeptal, co se stalo, vše jsem mu řekl. ,,Ale co tu teda potom dělal?“ podivil se. ,,To nevím.“ zavrtěl jsem hlavou, ,,Ale musíme teď být neustále na pozoru! Zítra začneme stavět tlustší hradby a pokryjeme je plechem.“ Jak jsem řekl tak bylo. Vyčaroval jsem dostatek dřeva a oceli na stavbu a nechal ostatní, ať pracují. Sám jsem se pak odebral do pracovny a dal si citronádu. Z rozjímání mě vytrhlo prudké agresivní zaklepání na dveře. Dovnitř vešel Jakub. ,,Před branou jsou nějací lidé.“

Střet zájmů

Zvedl jsem se a došel na hradby. Před branou stála skupina, zhruba o patnácti lidech. V hloučku se schovával ten kluk, co nám slídil v táboře. Jeden z členů skupiny předstoupil před ostatní a spustil: ,,Hej! Vypadněte z našeho tábora! Teď to tu povedeme my!“ Kluk plížil se ho pokusil zastavit, načež byl odstrčen. Dal jsem si ruce za záda, vypjal hruď a zavolal na ně dolů: ,,Je mi líto ale tábor neopustíme.“ ,,To vás ale napadneme.“ uchechtl se jejich vůdce. ,,To není zapotřebí, můžeme tu žít všichni.“ pravil jsem s lidovým klidem. ,,Vypadněte, nebo zaútočíme!“ vyštěkl na mě. Chytil jsem se konce hradby, naklonil se nad ně. ,,Tak si to zkus!“ šeptl jsem. Jejich vůdce zavrčel a v doprovodu své družiny odešel.

Dostavili jsme hradby a obrnili je několika vrstvami oceli. Každému jsem dal zbraň. Nevím kdy ale brzo na nás určitě zaútočí. Ten vůdce nevypadal na to, že by to jen tak vzdal. Nastala noc. Nikdo z nás nespal. A-tým a B-tým byli v pohotovosti. Čekali jsme dlouho v tichosti dokud se z lesa nevyřítil náklaďák a neprorazil bránu.

Další kapitola: Nástup Temnoty 20
Další Creepypasta: Arms

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close