ČlánkyCreepypasty

Nástup temnoty 18

Nástup Temnoty 18

Předchozí kapitola: Nástup Temnoty 17

Záchranáři

Brzy ráno jsme vyrazili po cestě krve a hlubokých stop. Šli jsme dlouho než se nám do cesty postavila skála. Co skála, hora se tyčila nad námi. ,,Tohle místo jsem rád navštěvoval.“ podíval se Vojta nahoru, ,,říkal jsem tomu Mount Ebott. Nahoře je totiž propast jako v…“ ,,Undertalu.“ dokončil jsem větu a zauvažoval: ,,Myslíš, že bude Týna tam?“ ,,Je to možný.“ pokrčil Vojta rameny, ,,ale jak se dostaneme nahoru? Tady je to moc strmé.“ Pozorně jsem se zadíval na prudce kolnou stěnu hory. Na některých místech byly zářezy od drápů. Pokud to dala ta zrůda, dokážu to vyšplhat i já. ,,Vlez mi na záda.“ zavolal jsem na Vojtěcha odpočívajícího pod stromem. Moc to neřešil a skočil na mě.

Musím uznat že byl těžký jak buvol. Pokrčil jsem se a vyskočil. Vyletěl jsem dva metry vysoko, chytil Vojtěcha a vyhodil ho ještě víš. Sám jsem následně začal levitovat. Vojtěch dopadl a zachytil se levačkou rýhy v kameni. Zrudnul a začal šplhat. Jeho pravá ruka se dřela do krve, ale on se nevzdával. Chtěl zachránit divku, kterou miloval. Trvalo to dlouho, ale nakonec se dostal až k ústí jeskyně na vrcholu hory. Vyléčil jsem mu ruku a s ním vstoupil dovnitř. Díky našim bystrým smyslům jsme nepotřebovali louče. Došli jsme až k propasti.

Okamžitě bylo jasné, že Týna je tady. Od konce propasti vedly řetězy připevněné k zemi velkými hřeby. Řetězy vedly přes okraj a pouštěly se do hlubin. Zvláštní bylo, že v propasti visely dvě klece. Ne jedna ale dvě. ,,Jdu dolů.“ zašeptal Vojta a chtěl se spustit dolů, kdybych ho nestrhl stranou. ,,Co blázníš?“ procedil jsem skrz zuby, ,,Koukni na tu rez.“ Řetězy byly pokryty rzí. Tak rozsáhlou, že by se rozpadly při jakémkoli špatném manévru. Za sebou jsme uslyšeli vrčení. Za námi stála ta zrůda. Dva metry dlouhá obluda pokrytá šedými chlupy s dvěma řadami ostnů na zádech se skrčila. Uslyšeli jsme cvaknutí a dívčí hlas: ,,Režim autopilot.“ Hlava příšery se otevřela a z vnitřního robotického  mechanismu vylezla malá ale sexy dívka. ,,Sory ale musela jsem vás nějak dostat z tábora.“ sklopila blondýnka hlavu.

Neznámá

Vytasil jsem meč a pozvedl špičku k jejímu krku. ,,Co to kurva mělo znamenat?!“ vyjel jsem na ni. ,,Já…já se…se styděla.“ vykoktala ze sebe. ,,Kde je Týna?“ ptal se dál Vojta. ,,Dole v tý kleci.“ ,,A jak se jmenuješ?“ položil jsem jí poslední otázku. ,,Kačka.“ popotáhla, div se nerozbrečela strachem. Otočil jsem se na Vojtěcha, který mezitím přišel až k okraji propasti. ,,Jak ji chceš vytáhnout?“ ,,Skočim dolů utrhnu klec a vyhodím ji nahoru.“ mrkl na mě. ,,A jak se dostaneš ven ty?“ ,,No, o tom jsem ještě nepřemýšlel.“

,,Ne, ne, pomoc!“ uslyšeli jsme Kaččino ječení. Její stroj, příšera, začal útočit. Skočil po Vojtěchovi, jen tak tak jsem ho odstrčil a chytil tomu stroji přední tlapy. Vojtěch se do té zrůdy pustil svými schopnostmi. Mlátil ji hlava nehlava, nakonec ji zvedl nad hlavu a celou rozbitou vhodil do propasti. ,,No tak to bychom měli ne?“ pousmál se. Náhle ho však za nohu popadla tlapa a stáhla ho s sebou do propasti. Skočil jsem k ní a chytil Vojtu za ruku. Jeho pád mě ale strhl k zemi a Vojta mi vyklouzl. Čas se zpomalil. Tělo robota narazilo do jedné z klecí, z níž se následně ozval Týnin jekot. Řetěz se roztrhl a do hlubin padali tři. Co se ale nestalo. Vojta chytil klec a vyhodil ji ven. Následně se zachytil o strmou zeď, ale stále pomalu sjížděl dolů.

Chytil jsem klec s Týnou, rozbil zámek a vytáhl ji ven. Jakmile byla venku přiběhla k propasti a posedla Vojtěcha. Donutila ho přes veškeré hrozby začít šplhat k nám nahoru. Někdy mu to ujelo, ale nakonec byl nahoře a já ho vytáhl. Otočili jsme se na patě s vydali se i s Kačkou zpět do tábora kde jsem jí naučil jak ovládat svou schopnost, o které nám nechtěla říct, vidění do budoucnosti, a přijal ji do B-týmu. Bohužel ti byla i jedna smutná zpráva. Karel na následky infekce a zranění umíral.

Málo času

Sedl jsem si k němu a poslouchal jeho poslední slova. ,,S tvým tátou jsme za válek zažívali teror a teď chcípnu na nějakou zasranou infekci.“ zasmál se a rozkašlal. ,,Tvůj čas zkrátka nadešel.“ uklidňoval jsem ho, ,,Udělal jsi spousty dobrých věcí. Svět možná nezachráníš, ale spoustu lidí jsi dokázal ochránit a dovést až sem.“ ,,Michale, slib mi jednu důležitou věc.“ uronil slzu. ,,Cokoliv.“ šeptnul jsem. ,,Jeď do Evropy a najdi tam svého otce. Zab toho buzeranta, co to tu zničil!“ vychroptěl. ,,Najdu! Najdu a přivedu zpět sem. Zpět domů.“ ,,Ty jsi vyvolený, můžeš svět zachránit. Tak běž! A zachraň mi bratra, synovče…“

Dlouhý tón pročísl vzduch. Zemřel mi strýc, o němž jsem nevěděl? Pravděpodobně. Vzpomněl jsem si na nás dřívější rozhovor. Mluvil o katakombách pod Paříží. Zašel jsem za Matějem, abych s ním prodiskutoval, jak se tam dostaneme. Vezmeme si dvě největší letadla. Za týden poletíme do Paříže. Zastavíme se na Islandu abychom natankovali a poletíme dál. Poletí A-tým a B-tým. Štěpána ale nechám tady. Výpravy do města ukázaly že nezbyl ani jeden zombie, titanoid nebo rmut naživu.

Operace: Otec

Týden uběhl jako voda. Tankování, zbrojení a cvičení. Někdy noční odpočinek s Nikolou. Ta holka je do mě fakt blázen. Přišel čas odletu. Seděl jsem jsem ve své kanceláři a snil o tom, co by bylo, kdyby apokalypsa nenastala. Zaťukání na dveře mě probudilo. Tomáš otevřel dveře: ,,Je čas letět.“ Pokýval jsem hlavou na znamení, že za chvíli přijdu a vzal jsem si mikrofon. ,,Obyvatelé tábora, dnes odlítáme do Francie, najít zbraň na Lachimovo naprosté poražení. Přejte nám štěstí.“

Z věšáku jsem si vzal svůj pracovní oblek. Jak dlouho jsem ho nenosil, i tak mi padnul naprosto dokonale. Vyšel jsem ven, mávaje zbytku tábora na rozloučenou. Prošel jsem za chatky k hangáru a nastoupil do největšího letadla, co tam bylo. Posadil jsem se na sedadlo kopilota a kývnul na Toma. Zkontroloval jsem, zda jsou všichni v letadlech a dal jsem povel k zapnutí motorů. Netrvalo dlouho a vznášeli jsme se nad zhasnutým městem, nechávající se obklopit černočernou tmou a mraky. Začalo sněžit, nastává zima. Naše největší dobrodružství právě začalo.

Na cestě

Byla černá noc. Kolem nás pluly mraky. Pod námi moře. Rozepnul jsem si pás a vyšel z kokpitu zkontrolovat ostatní. Většina z nich již spala, někteří upadali v spánek. Jediný kdo nespal byla Nikola. Sedl jsem si vedle ní, ruku jí dal kolem ramen a opřel ji o sebe. a mé tričko zanedlouho začaly padat slzy. ,,Co se stalo?“ zeptal jsem se Nikoly konejšivým hlasem a položil jí ruku na tvář. ,,Vzpomněla jsem si na rodiče. Vždy chtěli abych se stala doktorkou. Teď už to nejde. Jsme jen děti ve světě plném mrtvých dospělých.“

,,Ššš, neplač tolik, my svět zachraníme.“ ,,Vážně?“ zvedla ke mně své oči plné slz. ,,Vážně.“ objal jsem ji a nepřestával jsem, dokud neusnula. Teprve potom jsem se odebral zpět do kokpitu. ,,Kde teď jsme?“ otočil jsem se na Toma. ,,Za deset minut přistaneme na Islandu.“ ,,Dobrá, dej vědět druhému letadlu.“ poplácal jsem ho po rameni. Přistání prošlo hladce, nikdo se nevzbudil. Vystoupili jsme z letadla a vydali se do opuštěného letiště. Všude bylo zhasnuto, věci rozházené, rozbité se nám válely v cestě. Nakonec jsme našli benzín, natankovali a vydali se dál.

Pod námi zela černota, nikde nezasvítilo. Kdybychom neměli radar, dozajista bysme se ztratili. Za hodinu jsme byli nad Francií. Začali jsme přistávat. Vzbudil jsem ostatní a dal jim neprůstřelné vesty, kdyby se něco pokazilo. Vběhli jsme do noci, každý s připravenými schopnostmi. Došli jsme až pod Eiffelovu věž, oficiální vstup fo katakomb pod městem. Lehl jsem si do sněhu a začal dělat andělíčky. Někteří se přidali. Páry, trojice, dokonce jsem viděl i šestici.

Znovu pod zemí

Katakomby nebyly žádný voňavý výlet. Všude stála voda, mech a vlhkost se lepily na zdi. A všude se táhl ten pach hniloby. Se zarytými nosy a baterkami v rukách jsme bloudili spletí chodeb, popoháněni pouze mou intuicí. Vyplatilo se to. Došli jsme ke dveřím, jenž zářily čistotou. Jako by je někdo připravil. Na některých místech byly značně popraskané. Přiložil jsem k těmto prasklinám ruku a rozzářil se. Praskliny vyplnilo čisté světlo a dveře se otevřeli. Když ti náhle po mě skočil mokrý zarostlý muž a pevně mě sevřel. ,,Míšo, Míšo, Míšo, já věděl, že přijdeš, věděl jsem, že pro mě přijdeš.“ mumlal.

Odstrčil jsem toho cizince a strnul údivem. Přede mnou stál můj táta, zarostlý ale byl to on. Začal jsem brečet a padnul mu do náruče.  ,,Snažil jsem se otevřít tam tu místnost.“ poukázal táta na dveře zalité betonem. ,,Bohužel, jak vidíš strávil jsem tu hodně času. Naštěstí už víš pravdu, a tak máš i schopnosti.“ skutálela se mu po tváři slza.

,,Tati, jak to vlastně bylo? Jak si věděl, že budu takový, jaký jsem? Co přesně se tehdy dávno stalo?“ položil jsem mu ruku na rameno. ,,Bylo to normální, teda, na začátku ano.“ zadíval se do ohně táboráku, jenž jsme postavili k zahřátí našich těl. ,,Tvou matku jsem poznal na vysoké škole. Studoval jsem práva a ona shodou okolností taky. Dostudovali jsme, vzali se, přestěhovali do jiného města. Jednoho dne mi oznámila, že těhotná. Byl jsme tak šťastný, ale jen do doby, než přišel Michtoranus.

Druhý otec

Bylo to krátce po porodu, byl pozdní večer a venku pršelo. Tvá matka tě zrovna uspala, když nám zaklepal na dveře. Jak jsem řekl, venku pršelo, na něm však nebyla ani kapka. Představil se a zasvětil nás do příběhu. Následně vytvořil ve vzduchu kruh, rozsekl ho čárou na dvě poloviny, ze kterých se jedna zbarvila bíle a druhá černě. Tu bílou polovinu vzal a nechal ji vplout do tvého těla. Nikdy se pak už neukázal. Plynula léta a ty ses mu podobal čím dál víc. Tvá matka začala mít zlé sny, děsivé noční můry o zombie apokalypse, atomové výbuchu a schopnostech ostatních. Jak tak koukám, tak viděla budoucnost. Jednou v noci, když se vracela pozdě domů měla autonehodu a zemřela, načež jsem s tebou zůstal sám.“

Bylo to jako slyšet další kapitolu oblíbené knihy. Jako kdybych odhalil tajemství. Ale čekal jsem, že to bylo jaksi takhle. Stoupl jsem si a přistoupil k betonovým dveřím. Kdo by si dělal práci s tím, abych se sem nedostal? Lachim to být nemohl. Věděl jsem, že to nebyl on. Roztavil jsem beton a vsunul prsty do škvíry mezi dvěma deskami. Odsunul jsem je od sebe a vstoupil do prostorné potemnělé místnosti s A-týmem za zády.

Místnost byla obdélníkového rázu. Chodby před námi byla plná desek, na zdi se hrozivě vyjímaly pasti. Rozběhl jsem se. Probíhal jsem plameny, šípy. Skákal jsem, když se mi desky pod nohama propadly. Doběhl jsem na konec, sesunul se k zemi a popadal dech. Až po několika minutách jsem se zvedl. Naproti mě stál pilíř, na jehož vrcholu se vznášela stříbrná mísa. V této míse byla černo černá koule.

Všemocný

Vzal jsem ji do rukou. Pomalu se roztékala, tekutina mi putovala po těle. Vsákla se a já mohl používat temnou magii. Teleportoval jsem se zpět a řekl to všem ostatním. Asi bychom se jen radovali kdyby se neobjevili oni. Stáda rmutů se na nás vrhla. Zabíjení nepomáhalo redukovat jejich počet, bylo jich příliš. Dali jsme se na útěk. Běželi jsme nazpět spletí chodeb, dokud jsme nezahlédli nás východ. Magií jsem zastavil rmuty a pomohl ostatním ven. Zavřel jsem a sedl si na zem k ostatním. ,,Co tam kurva dělali?“ zeptala se Veronika. ,,To nevím, ale pokud tam byli rmuti, musí tu někde být i Lachim.“ odpověděl jí Matěj.

Jak jsem seděl na zemi, rozhlížel jsem se kolem. Tu mi do oka padl plakát, visící na jednom z odpadkových košů. Přišel jsem blíž a nahlas přečetl: ,,Největší tábor pro přeživší. Blois, francouzské městečko, vás přivítá a pomůže vám. Jsme poslední tábor. Kdo přijde, přežije!“ Blois je nedaleko. Poletíme tam! Nasedli jsme do letadel a s východem slunce jsme vzlétli.

Další kapitola: Nástup Temnoty 19
Další Creepypasta: Safe Place

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!