ČlánkyCreepypasty

Nástup Temnoty 17

Nástup Temnoty 17

Předchozí kapitola: Nástup Temnoty 16

Zrádci

,,Tak jak ti je?“ zeptal jsem se Adama, připoutaného k lehátku. ,,Bolí mě hlava, jinak je vše v cajku.“ pousmál se, ,,Lucka tu byla?“ ,,Ne, nebyla, je v chatě, bere si za vinu, že na tebe nedávala pozor.“ ,,Dyť za to nemůže.“ posmutněl. ,,Holky jsou komplikované.“ uklidnil jsem ho. Už toho bylo dost, včera, když jsme se vrátili ze sídla, jsem se rozhodl že dnes najdu viníka. A měl jsem dokonalý plán, jak to provést.

Po obědě jsem si nechal všechny svolat do klubovny. Byla obrovská na začátku, teď už jen o něco větší vzhledem k počtu lidí. Stoupl jsem si na stůl a spustil: ,,Jak jistě všichni víte, Adamovi kdosi píchnul látku, která při výskytu byť jen minimálního vzteku v těle tento vztek znásobí, a tak se stalo to co se stalo. Naštěstí však už vím, kdo to udělal!“

Sledoval jsem jejich udivení, hněv, chuť toho parchanta zabít. Nikomu jsem o svém plánu neřekl. Zatímco jsem sledoval reakce ostatních řekl jsem Matějovi, ať jde pomalu ke dveřím jistit, že nikdo neuteče. Jakmile byl na půli cesty ozval se hlas: ,,Matěj se snaží zdrhnout, on je ten zrádce!“ Teleportoval jsem se za mluvící osobu a chytil ji za ruku, kterou na Matěje ukazovala. ,,Nebo se to pravý zrádce pokusí na někoho hodit, Eliško!“ Eliška se vzpírala a říkala, že ona není ten zrádce. Ale já viděl její mysl, vzpomínky. Viděl jsem jak Adamovi v noci píchla injekci. Nevěděla, že zaútočí na Toma, chtěla, aby zaútočil na mě.

Náhle mě odstrčila na zem a vytáhla injekci se zelenou tekutinou. ,,Zpátky!“ ječela zatímco se prostor kolem ní rozšiřoval. ,,Lachimovi se nemůžeš rovnat! On všechny povede! On je nejsilnější!“ David se k ní přiblížil a chytil ji za ruce, načež se Eliška vysmýkla a pokusila se ho bodnout. Téměř u jeho obličeje se zastavila.

Žlutá schopnost

Strnula. Injekční stříkačka jí vypadla z ruky a roztříštila se o podlahu. Skrz její tělo trčela ruka. Vojtova mechanická ruka. ,,La…lásko?“ zašeptala Eliška Vojtovi a svezla se na zem. Přistoupil jsem blíž a dotkl se jí. Slyšel jsem boží hlas: ,,Jedna ze schopností, je braní a dávání schopností ostatním.“ Sebral jsem Elišce její rychlost a nechal ji zčernat a rozplynout se. Pokojem proletěl krátký, tichý aplaus. Přikázal jsem všem ať jdou dělat své práce, když tu náhle mě vyrušil řev. Všichni jsme vyběhli ven a stanuli tváří v tvář té příšeře ze sídla. ,,To je..“ vyděsil se Tom. ,,Zrádce!“ dokončil jsem větu volajíc: ,,Vojto, zab to!“ Vojta přiskočil a začal do zombie bušit vyhýbajíc se kouzlům ostatních.

Naneštěstí ho monstrum odkoplo, a tak přistál přímo u mě. ,,Jak to mám zničit, když to nejde?“ zakašlal. ,,Podívej, Vojto, tvá ruka.“ strnul jsem. Vojtova ruka byla ze tří čtvrtin žlutá, obojek žlutě blikal. Vyhodil jsem Vojtu na obří zombie a on zasadil jednu dobře mířenou ránu. Vyrazil zombie pár zubů ale to nebylo vše. Vojta bušil bestii dál, až nakonec celý zežloutl, napřáhl se a vystřelil. Jeho tělo žlutě svítilo a posílalo do okolí rázovou vlnu, jenž kopírovala tvar jeho těla. Z jeho mechanické ruky vyšlehl paprsek. Ten zasáhl Zrádce do hrudi a pomalu ho začal tavit. Obr explodoval a Vojta zmizel ve žluté explozi. Strhla nás k zemi a trvalo pár vteřin, než ustala.

Hned jak skončila přiběhl jsem k Vojtovi, ležícímu nedaleko svatyně. Odnesl jsem ho na ošetřovnu a nechal v péči doktorů. Jakmile ho stabilizovali, přišel jsem k němu na pokoj a sedl si vedle něj. ,,Byls kurva dobrej, kámo.“ pošeptal jsem mu. Někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a pustil Týnu dovnitř. Chtěla být s Vojtou taky a já jí v tom nebránil. Sedla si k němu na druhou stranu a stiskla mu ruku.

Komplex

Doběhl jsem zpět do tábora a sedl si k bráně. Ranní rozcvička. Podstupoval jsem ji každé ráno. ,,Čus, Michale, jak je?“ zavolal na mě Vojta. Už byl zdravý a měl novou přítelkyni. Týnu. Slušelo jim to spolu. Byli šťastní a to bylo v této době to hlavní. Mé uvažování ale opět napadly představy, co se skrývá za dveřmi. Už jsem to nemohl déle odkládat. Vojta uměl střílet, zrádce byl odhalen. Nic mi nebránilo to odložit. Zavolal jsem si Matěje, Vojtu, Toma, Adama a Davida a společně s nimi jsem sešel do svatyně.

Všechny desky byly lesklé, neporušené. Jako celé toto místo. ,,Michale, je to na tobě.“ poplácal mě Matěj po zádech. Měl pravdu, nebylo na co čekat. Vytvořil jsem desku se svým obličejem a vsadil ji doprostřed sítě. Zeď, v níž byly desky zasazeny, se zachvěla a zajela do země odhalujíc obrovský podzemní prostor. Bylo jako mít před sebou moderní bunkr. Bylo tam vše jako na povrchu, ale bylo to větší a lepší. Mělo to i hangár. Při průzkumu jsme našli spousty prázdných místností. Zřejmě na pozdější využití. Náhle nás všechny zvedla neviditelná energie a já pocítil sílu tak nespoutanou, tak mocnou. Byl jsem pravý Bůh. Všichni jsme pak dostali brnění odolné vůči kterékoliv magii.

Nastala tu ale otázka. Zbouráme první tábor a přesuneme se do druhého, nebo to vše propojíme? Nakonec jsme se dohodli na tom druhém a podzemí jsme opustili. Když jsme vyšli na světlo všichni zašli. Naše brnění zezlátlo a transformovalo se ve zlaté opasky s přeskou ve tvaru čarou probodnutého kruhu. Pomocí mé nové magie jsem poté odstranil staré podzemní cesty a vytvořil nové. Podzemní síť chodeb se všude dělila a opět spojovala.

Vyvolení

Přiběhl ke mně Štěpán a prosil, jestli by taky mohl dostat brnění. ,,Dám ho všem.“ mávnul jsem rukou a přidal každému opasek. ,,Ale tobě dám i schopnost.“ položil jsem mu ruku na čelo. Dal jsem mu Eliščinu rychlost. Byl nadšený, běhal super rychlostí po celém táboře a vůbec se neunavil. Přizval všechny ke hraní baby. Bavili jsme se jako malé děti využívající své schopnosti k vylepšení hry a k dohnání ostatních. Naprosto jsme zapomněli, že zuří apokalypsa, vždyť hrál babu i Karel.

Ale vše jednou muselo skončit. K večeru jsme si přestali hrát a šli se najíst. Jako obvykle jsem přišel do jídelny poslední. Vzal jsem si tác, vystál frontu, dostal francouzské brambory. Ale neměl jsem si kam sednout. Obvykle tu už moc lidí nebývalo, ale dnes tu bylo plno. Po dlouhém hledání jsem si přisedl k Nikole. Seděla sama i stolu v ústraní. ,,Proč jsi tu tak sama?“ zeptal jsem se jí. Neodpověděla. Mlčela ani nejedla. Vzal jsem jí lžíci, nabral pořádný kus jídla a strčil ji ho do pusy. Bylo vtipné sledovat jak začala panikařit. Takhle jsem jí krmil, dokud nebyl talíř prázdný. Vrhla na mě zamračený pohled a já se začal smát. A věřte nebo ne ale i ona se začala smát.

Zatímco jsem jedl tak se mi podařilo ji rozmluvit. Řekla mi, že ráda chodila do přírody, buď se flákat, a nebo špehovat zvířata. Mluvila taky o tom kde žila, než to začalo. ,,Hele, nechtěl bys jít večer na procházku do lesa?“ zeptala se mě nakonec. ,,Tak jo, proč ne? Kdy?“ ,,Až tě vyzvednu.“ usmála se a zmizela. Dojedl jsem jídlo a vyšel ven v zář luny. Dnes večer hlídal, jako obvykle, Matěj za kamerami. K tomu chodil Jakub a Veronika kolem tábora. Měli u sebe opakovací pušky s tlumiči, tudíž mohli zabíjet nemrtvé, a přitom nevzbudit ostatní. ,,Hej, pst, Michale!“ ozval se z nedalekého křoví šepot. Byla to Nikola. ,,Tak jdeš?“ Pokýval jsem hlavou, Nikola mě vzala za ruku a společně jsme zmizeli v roušce noci.

Noční život

Nechal jsem Nikolu aby mě vedla spletitým lesem. Několikrát jsem zakopl o kořeny a kamení, než jsme došli…někam. Nevěděl jsem, kde jsme. Nikča mě posadila na pařez a šeptla mi do ucha: ,,Počkej chviličku.“ Jelikož už nikde nebylo místo, posadila se Nikola na můj klín. Chvíli jsme v tichosti seděli než začala show. Přímo před námi se zjevil jelen. Ale ne jen tak obyčejný jelen. Jeho paroží bylo ozdobeno modře svítícími kameny. Další byl medvěd s krunýřem. Roztodivná stvoření chodila kolem nás sledoval jsem tu šarádu s údivem a nadšením než jsem ucítil pusu na tváři.

Ucukl jsem a postavil se. ,,Co to děláš?“ sykl jsem. ,,Michale já…já tě mám, no, já tě mám ráda. Ale jako…jakože ráda ráda.“ vykoktala ze sebe. Chápal jsem její city. Ale nechci opakovat to co s Luckou. Uslyšel jsem za sebou chrčení. Zlikvidoval jsem zombika, ale přicházeli další. ,,Nikolo udělej něco!“ řekl jsem jí. Překvapilo mě, jak rychle zareagovala. Veškerá zvláštní zvířata zaútočila na nemrtvé a tím nám dali možnost útěku. Chytil jsem ji za ruku a vlekl zpět do tábora. Utíkali jsme dokud jsme nedoběhli zpět do tábora. Nikola zakopla a povalila mě na zem, opět  tiskla své rty na mé. Zůstal jsem ležet. Dal jsem ji chvilku, ale potom jsem vstal a odebral se do postele.

Moje sny byly opět kruté. Karel leží na lůžku a říká svá poslední slova. Týna se ztrácí a Vojta, který ji šel hledat padá z útesu. Probudil jsem se hodně brzo ráno, zpocený jako kdybych běžel maraton. Vstal jsem a šel se brouzdat ranní rosou. Potkal jsem Nikolu. Omluvila se mi za tu noc, že nevěděla, co jí to popadlo. Pevně jsem ji objal a vysvětlil jí, že není špatná holka, jen já že jsem nechtěl nic začínat. Rozloučili jsme se a já šel za Matějem. Prý rozvěsil v širším okruhu víc kamer. Tak jsem si chtěl ověřit ještě jednu věc ze sna.

Další živá noční můra

Matěj mé obavy bohužel potvrdil. Kolem tábora se pohybovalo zvláštní stvoření. S dlouhými drápy, ostrými tesáky, bodci na zádech a dlouhou mastnou srstí. Okamžitě jsem si vzpomněl na Karla. Teleportoval jsem se k němu a vysvětlil mu, proč se bojím. ,,Michale, chápu tě, ale nemůžeš čekat, že budu věřit snu.“ ,,Karle, hlavně na sebe dávej bacha.“ požádal jsem ho. Musel jsem vyřešit jinou věc. Vojta a Týna o toho druhého tak pečovali, že se až vyhýbali úkolům. Sedl jsem si do své kanceláře a vytáhl z obleku na věšáku vysílačku. ,,Vojta a Týna, do mé kanceláře.“ promluvil jsem chladným hlasem.

Po nějaké době se oba došourali do kanceláře a já s nimi začal diskutovat o tom problému. Vojta přikyvoval a sliboval, že se pokusí, aby se to neopakovalo. Týna místo toho křičela, že jim jejich lásku nepřeju a že ji šikanuju. Nakonec i přes mé i Vojtovo uklidňování utekla. Vyběhli jsme ven, když jsme uslyšeli dva výkřiky. První byl dívčí plný strachu a zděšení. Druhý patřil muži a byl bolestný. Ihned jsem přispěchal na místo, odkud se výkřiky ozvaly. Karel ležel na zemi, z hlubokých ran na hrudi mu tekly proudy krve. Na něj Vojta nebral ohled a běžel za dívčím křikem. Já si kleknul ke Karlovi a chtěl mu vyléčit rány, ale chytil mi ruce a zarazil mě. ,,Týnu odneslo černé něco s ostny na zádech. A s drápy.“ Počkej chvilku vyléčím tě.“ ,,Ne! Běž a zachraň ji!“ vysípal. Nechal jsem ho v péči mediků a běžel za Vojtěchem.

Únos

,,Vojtěchu!“ zavolal jsem do lesa. Ztratil jsem se. Mohl bych se teleportovat zpět, ale musel jsem najít Týnu. Procházel jsem hustými porosty. Volal jsem, ale nikdo se neozval. V nose mě zašimral podivný zápach. Stál jsem v louži podivné tekutiny. Při bližším prozkoumání jsem zjistil že je to krev. Hodně krve. Přede mnou byly louže a poničená příroda. Věděl jsem kudy musím jít. Neušel jsem moc metrů když jsem našel Vojtěcha plazícího se po zemi. ,,Doprdele, jak tě napadlo se zraněný plazit dál?“ otočil jsem ho na záda. Byl na hrudi naprosto rozsekaný, někde byl vidět i hrudní koš. Urychleně jsem ho vyléčil a odtáhl stranou.

,,Michale, musíme jít dál!“ pokusil se zvednout, načež jsem ho rychle zarazil. ,,Už se stmívá, nemá smysl hledat slepý, pouze by ses sám zabil. Radši najdi dřevo, musíme si udělat oheň. Zanedlouho jsem měl co jsem potřeboval. Nasekal jsem z kusů dřeva nějaké větší třísky a postavil z nich kužel. Kolem jsem dal kameny a Vojta to už jen zapálil dobře mířenou střelou.

Přinesl jsem potom nějaké suché listí a položil to na malý stan, který Vojta postavil ze zbytku klád. Nebylo to nic moc, ale mohli alespoň někde spát. Bohužel stan nebyl dost velký pro nás oba, takže jsme se dlouho hádali kdo koho pustí spát. Nakonec se na to Vojta vykašlal a já si vzal hlídku. Noc byla klidná, na obloze bez mraků plul půlměsíc, padaly hvězdy. Kam by mohla ta zrůda odnést Týnu? Na to bude čas ráno, až uvidíme na cestu.

Další kapitola: Nástup Temnoty 18
Další Creepypasta: The Blue man

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close