ČlánkyCreepypasty

Arms Creepypasta

Arms / Ruce Creepypasta

Pamatuji si, kdy to vše začalo. Žena z vedlejšího bytu byla uškrcena přímo v její posteli, ale nikde nebyly známky násilného vniknutí. Její okno sice bylo otevřené, ale žila v pátém patře bez schodů pro případ požáru.

Vrah nebyl nikdy dopaden a byt stále zůstává volný.

Nějaký čas poté, co zemřela, jsem začala mít noční děs. Náhle jsem se probouzela a lapala po dechu. Jednou v noci jsem otevřela okno, abych se několikrát zhluboka nadechla.

To bylo poprvé, co jsem si ho všimla.

Muž stojící v okně panelového domu přes ulici. Byl to jediný byt, ve kterém bylo rozsvíceno, a jeho tělo bylo jen siluetou. Poprvé jsem si to opravdu nechtěla přiznat, ale zdálo se, že škrábe rukama na okno.

Další noc jsem se znovu probudila v panice. Tentokrát jsem se opravdu cítila, jako by mě někdo škrtil, ale nikdo u mě nebyl. Řekla jsem si, že ten příběh o uškrcené ženě mi prostě jen způsoboval paranoiu.

Poprvé v životě jsem se bála být sama. Když jsem otevřela okno kvůli čerstvému vzduchu, znovu jsem si ho všimla. Přesně jako minulou noc.

V bytě přes ulici bylo rozsvícené světlo a v okně stál muž s rukama na skle.

,,Tohle je všechno, co ten chlap dělá?“ zamumlala jsem si sama pro sebe. ,,Možná není úplně při smyslech.“ Měla jsem děsivý pocit, že se dívá přímo na mě, ale stěží jsem mu viděla do tváře.

Zavřela jsem okno, zatáhla záclony a šla zpět do postele.

Začala jsem se zajímat o toho muže v bytě přes ulici, a tak jsem si pořídila dalekohled. Sledovala jsem to okno přes den, abych věděla, jestli se tam děje něco divného. Žádná aktivita; dokonce nebyl vidět ani nábytek.

Odstěhoval se od minulé noci? Sledovala jsem to okno, dokud slunce nezapadlo, ale tentokrát se v bytě nerozsvítilo. Tu noc jsem měla sen, že ten muž stojí zvenčí u mého okna.

Jako moje minulá sousedka jsem žila v pátém patře a nevedly sem žádné schody pro případ požáru. Stěží jsem mu viděla do tváře, ale cítila jsem, že mě jeho oči zkoumají. Jeho přítomnost byla hnusná a dusivá; téměř otravná.

Bojovala jsem, abych se vyhnula jeho pohledu, když jsem běžela k oknu, pokoušejíc se zatáhnout závěsy. Než jsem mohla vykřiknout, natáhl ruce přes sklo a chytil mě kolem krku.

Křečovitě a zděšeně jsem se probudila. Okno bylo otevřené i přesto, že jsem jej dříve zavírala. Kašlajíc a sípajíc, vystrčila jsem hlavu z okna a nadechla se nočního vzduchu.

Vše bylo až neobvykle tiché; žádná auta na silnici. Když jsem se podívala dolů na ulici, uviděla jsem dlouhý úsek světla, co pronikal skrze nejasný stín. Neochotně jsem se pokoušela najít jeho zdroj.

Znovu bylo jen v jediném bytě přes ulici rozsvíceno a u okna stál muž s nataženýma rukama. Popadla jsem svůj dalekohled, abych se na něj podívala blíže. Okamžitě jsem ztuhla.

Definitivně zíral přímo do mého okna.

Zdálo se, jako by natahoval ruce směrem ke mně. Zavřela jsem okno, zatáhla závěsy a schovala se pod přikrývku. Každou noc jsem se stávala více a více paranoidní.

Přestala jsem se dívat z okna a nechávala jej zavřené se zataženými závěsy. I přesto jsem cítila, jak zírá do mého bytu. Přemýšlela jsem, že zavolám policii, ale nebyla jsem si jistá, jestli to vše není jen v mé hlavě.

Poté přišla ta příšerná noc.

Jako obvykle jsem se probudila v hysterii. Okno bylo zavřené, ale záclony odtažené. Podívala jsem se přes ulici a muž s nataženýma rukama měl okno otevřené.

To byla má šance. Kdyby mě uslyšel, možná bych dostala odpověď.

,,Na co sakra zíráš?!“ zařvala jsem, ale nepřišla žádná odpověď. Muž zachovával ticho a nehybnost; jeho paže se mírně natáhly k otevřenému oknu. Myslela jsem, že bude alespoň překvapený, ale neprokazoval žádné známky čehokoliv.

,,Proč tam tak stojíš každou noc?!“ Stále nic. Když jsem se otočila, světlo zhaslo.

Podívala jsem se zpět, abych věděla, jestli tam stále stojí, ale bylo tam příliš temno. Zabouchla jsem okno, zamkla jej, zatáhla závěsy a zapnula televizi. Za žádných okolností jsem se nechystala jít znovu spát. Nebo to alespoň bylo to, co jsem si stále říkala, dokud jsem nezačala usínat.

Nemohla jsem s tím nic dělat, a tak jsem vypnula televizi a škrábala se zpět do postele.

Později té noci jsem měla znovu noční děs. Cítila jsem se, jako by mě někdo škrtil.

Ten pocit ale neustával

Tentokrát jsem byla opravdu škrcena! Dvě skutečné ruce mě držely kolem krku, snažíc se vymáčknout život z mého těla. Když jsem bojovala, abych se z toho sevření dostala, pokoušela jsem se pohlédnout útočníkovi do tváře.

Pohledem jsem následovala ruce, očekávajíc, že povedou k tělu, ale ony pokračovaly stále dál a dál. Táhly se i přes mé otevřené okno. Nemohla jsem tomu věřit!

Ruce dosahovaly do okna mého bytu v pátém patře, vedly až k posteli a škrtily mě!

Přemýšlela jsem a snažila se dostat se pryč od těch podivných rukou. Kopání a škrábání nepomáhalo a sevření bylo tak silné, že jakýkoliv pohyb bolel. V zoufalství jsem se natáhla po zásuvce nočního stolku, když se mi křehké nehty zaryly do kůže.

Povedlo se mi ji otevřít, ale pokus o dosažení dovnitř učinil dušení ještě více bolestivým. Zoufale jsem se snažila nahmatat něco ostrého. Popadla jsem pero a začala bodat do levé ruky se vší silou, co v mém těle ještě zůstala.

Nevím, kolikrát jsem do ní bodla, ale pravděpodobně to zabralo. Levá ruka povolila sevření kolem mého krku. Popadla jsem ji, dotáhla ji k mým ústům a kousla tak silně, že jsem až ucítila krev v ústech.

Ruka sebou násilně škubala, zkoušejíc se dostat ze sevření mých čelistí. Dusila jsem se krví a cítila, jak se mi rozviklal zub. Obě ruce začaly ustupovat, zatímco já plivala kolem a lapala po dechu.

Doklopýtala jsem k oknu v naději, že bych v něm mohla ty ruce přivřít, ale zachytila jsem už jen mizející prsty. V naprostém děsu jsem sledovala ruce, které se táhly přes ulici a zpět k jejich majiteli. Mé srdce se zastavilo, když jsem uviděla, ke komu patřily.

Byly to jeho ruce. Nemohla jsem odvrátit pohled od těch ohavných zmítajících se končetin, které se vracely zpět do jejich normální délky. Složil je podél svého těla a světlo zhaslo.

Od té doby jsem okno nejen zamykala, dala jsem před něj i knihovnu.

Celá roztřesená jsem si sedla na podlahu a zkoušela dát své myšlenky dohromady. Co bych měla říct policii? Že muž natáhl jeho ruce – přes ulici – do mého pokoje a snažil se mě uškrtit?

Určitě by si mysleli, že je to prank call, ale potřebovala jsem, aby někdo prozkoumal ten byt, jinak už nikdy neusnu. Rozhodla jsem se pro rychlý anonymní hovor o narušování klidu.

Do onoho bytu byli posláni dva policisté. Vešli dovnitř a brzy na to se světlo v okně rozsvítilo. Čekala jsem, co se stane, a plně doufala, že jsem právě neposlala dva nevinné muže na smrt.

Po několika minutách světlo zase zmizelo a policisté se vrátili k jejich vozidlu. Jejich hlasy se nesly až ke mně do bytu a já uslyšela to, v co jsem doufala, že nikdy neuslyším.

Nikdo tam nežil

Po několika týdnech jsem viděla stěhovací dodávku před onou budovou. Někdo se do toho bytu stěhoval. Ulevila jsem si, očekávala jsem, že to bude znamenat konec mým nočním děsům.

Jedné noci jsem nemohla usnout, a tak jsem rozsvítila a podívala se z okna. Všimla jsem si, že se někdo přes ulici také dívá z okna. Z nějakého důvodu jsem cítila nutnost na něj dosáhnout.

A každou noc to zkouším.

Original: Arms

Další Creepypasta: School Creepypasta

Arms Creepypasta
4.7 (93.33%) 6 votes
Štítky

Unnamed

Jsem malý nenápadný človíček se zatraceně nízkým sebevědomím, co miluje literaturu, anime a umění, věčně nevylézám ze svého pokoje a jen málokdy projevím nějaký zájem. Nesmím zapomenout na zmínku o až chorobné lenosti~ Překládání se věnuji kolem dvou až tří let, pokud píšu něco ze své hlavy, většinou to (podle mě) dopadá katastrofálně, proto se mnohem raději plně věnuji překladům.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close