ČlánkyCreepypasty

Bunkr v lese

Bunkr v lese

Moji kamarádi a já jsme v noci chodili do lesa a neměli jsme nic kromě našich baterek a přílišné představivosti. Byl to příval adrenalinu, který jsme potřebovali, získaný z neškodné neexistující hrůzy.

Naštěstí pro nás byl les za naším sousedstvím. Byl plný starých stromů, co praskaly ve větru. Naši rodiče nás často varovali, abychom tam nechodili; tvrdili, že stromy padnou i při nejslabšímu poryvu větru.

Samozřejmě je nikdo neposlouchal. Byli jsme mladí a cítili se nepřemožitelní. Ačkoli jsme předstírali, že jsme odvážní, obvykle jsme se nedostali moc daleko do temnoty lesů, krčili jsme se strachem.

Pokaždé, než jsme to vzdali, jsme vyznačili, jak daleko jsme se dostali. A pokaždé, když jsme se vydali na nové dobrodružství, slíbili jsme si, že překonáme rekord.

Naše poslední cesta proběhla 29. října 2012.

Liam a Frank byli moji nejlepší přátelé. Společně jsme se odvážili hlouběji do lesa než kdykoliv předtím. Liam, o rok starší, vždycky předstíral, že má všechny zkušenosti na světě. Schoval se v křoví pár metrů před námi a vyskočil při ubohém pokusu nás vystrašit.

Zanedlouho jsme dosáhli nejvzdálenějšího bodu, kterého jsme již dříve dosáhli.

Bylo tam napsáno: ,,9. dubna 2012”.

Kráčeli jsme celí hrdí, že jsme dosáhli dalšího milníku. Krátce poté jsme si všimli něčeho v temnotě, co kontrastovalo se stromy kolem.

,,Hej, co je to?” zeptal se Liam.

,,Já nevím, pojďme to prozkoumat!” zakřičel jsem.

Když jsme se přiblížili, uvědomili jsme si, že je to starý bunkr. I když to bylo cool, nebyl to zas až tak neobvyklý objev. V naší zemi byly tisíce betonových bunkrů z druhé světové války.

Stejně jsme byli natěšení, až jej prozkoumáme.

Vnitřní prostor byl zbaven veškerého vybavení. Všechno, co bunkr obsahoval, byla díra uprostřed s točitým schodištěm táhnoucím se hluboko do země.

,,Pojďme dolů!” navrhl Liam.

,,Já – já nevím,” vykoktal ze sebe Frank, ,,Nezdá se mi to jako dobrý nápad. Schody by se mohly rozpadnout a uvěznit nás dole.”

,,Máš jen nahnáno, přiznej to,” škádlil ho nazpět Liam.

Nebyli jsme schopni si přiznat svou nervozitu, Frank i já jsme se shodli, že ho budeme následovat po schodech dolů.

Schody samotné byly dělané z kovu. I když se zdály dostatečně pevné, po každém kroku vydaly hlasité skřípavé zvuky, které se ozývaly přes celý vnitřní prostor. Po minutě bez konce v dohledu jsem se začal bát.

,,Jak hluboko to vede?” zeptal jsem se.

V reakci na to Liam vzal Frankovu baterku a hodil ji dolů.

Padala… hluboko do temnoty.

,,Sakra, už ji ani nevidím.”

,,Musíme se vrátit. Je to příliš hluboko,” řekl nervózně Frank.

,,V žádném případě, musíme vidět, kam to vede.”

Následoval krátký argument. Po pár postrčení to Frank vzdal a pokračovali jsme dolů.

Trvalo to víc jak deset minut, než jsme sestoupili ze schodů. Když jsme byli téměř dole, postupně se oteplovalo a stoupala i vlhkost. Když jsme dosáhli dna, cítil jsem na tváři pot.

Našli jsme velkou místnost se zamčenými dveřmi. Po místnosti byla rozlezlá plíseň a na zemi ležela rozbitá baterka, kterou Liam upustil na zem.

,,Je to zamčené. Myslím že bychom se měli vrátit,” mírně jsem naléhal.

Ale Liam se již vydal na prohlídku, aby otevřel dveře. Netrvalo dlouho a našel na zdi kovový panel. Otevřel jej, čímž odhalil páku.

,,Zatáhnu za ni!” řekl, aniž aby to s námi probral.

Ozvalo se hlasité skřípání a zamčené dveře se otevřely.

Liam a já jsme vešli jako první, zatím co Frank se táhl za námi. Bez baterky neměl jinou možnost než nás pozorně sledovat. Uvnitř jsme našli úzkou chodbu plnou otevřených vězeňských cel.

Na každých dveřích bylo vyznačeno datum.

7. července 1954,
9. srpen 1954,
13. září 1954.

Prvních pár místností se nezdály, že by obsahovaly něco jiného než prach. Ale když jsme se dostali na konec, všimli jsme si, že něco leží v rohu.

Na podlaze leželi tři vyzáblí lidé. Vypadali jako kostry pokryté tenkou bledou kůží. Podle dat na celách tam byli víc jak padesát let. Ještě se nezačali rozkládat.

,,Jsou… mrtví?” zeptal jsem se.

Když jsem ta slova vyslovil, jedno tělo sebou trhlo. Nadskočili jsme, když jsme to viděli, a připravili se na běh. Teprve poté jsme si uvědomili, že někteří z těch tvorů byly přilepeni na stropu. Spustili se před nás a zablokovali nám cestu.

Jejich končetiny byly celé zdeformované, příliš dlouhé na to, aby to stačilo na jejich malé tělo. Přesto se pohybovali neobvykle rychle a téměř sebou škubali, když přibližovali k nám. Jejich oči byly zapadlé a měli příliš mnoho žeber.

Nebyli to lidé…

,,Uteč!” zakřičel Frank.

Pokusili jsme se dostat k východu, přikrčit se a dostat se tak z dosahu jejich dlouhých paží. Frank a já jsme to zvládli snadno, ale Liam se zasekl někde mezi nimi.

,,Neopouštějte mě!” zařval, když se pokoušel manévrovat kolem nemocného hubeného monstra.

Natáhlo jeho hudeou ruku a probodnul Liamovo břicho. Neschopen mluvit jednoduše kulhal tam kde stál. Držen pouze tvorem, který ho zabil.

S vědomím, že jsme pro jeho záchranu nemohli nic udělat, jsme s Frankem utekli. Naše kroky byly tlumeny houbami a plísní pokrývajícími podlahu. Ty věci si nás ani nevšimli, dokud jsme nedošli na kovové schodiště.

Tam naše kroky hlasitě zvonily na kovovém povrchu a upozorňovaly tvory, kde jsme byli. Bez ohlížení dozadu jsme běželi po schodech a poslouchali, jak se k nám blíží.

Byl jsem pouze pár kroků před Frankem,

avšak stačilo to na to, aby jej dostali. Ani jsem si nevšiml, že byl pryč, dokud jsem se nedostal do chodby nad schodištěm.

Poté se místností ozval výkřik agónie. Byl to Frank, nebyl jsem si jist, kam až ho to zatáhlo, ale věděl jsem, že mu již nepomůžu.

Běžel jsem dál po schodech a do lesa. Nezastavil jsem se, dokud jsem konečně nedosáhl pohodlí pouličních lamp obklopujících mé sousedství.

Unaven z toho všeho utíkání jsem zkolaboval na vlastním prahu. Byl jsem v bezpečí, ale absolutně na sračky.

Jakmile jsem se probral, všechno jsem řekl rodičům. Nejdřív mi nevěřili. Ale když se po našem městě rozšířila zpráva o dvou pohřešovaných dětech, byla upozorněna policie.

Přesto nemohli potvrdit můj příběh.

Zahájili pátrací a záchrannou akci. I když našli bunkr, o kterém jsem se zmínil, nenašli žádné stopy po nějakých znetvořených tvorech ani žádný důkaz, že tam zahynuli moji dva nejlepší přátelé.

Dodnes případ zůstává nevyřešen. Od té doby, co jsme otevřeli klece v bunkru, bylo hlášeno mnoho případů pohřešovaných dětí. Nevysvětlitelná tajemství … Jen já znám pravdu.

Omlouvám se, nikdy jsme neměli otevřít ten bunkr.

ODKAZ: Bunkr v lese
Další Creepypasta: Vojáci neštěstí

4.75/5 (4)

Jak se ti líbil příspěvek?

Mike-K

Zdravím vás přátelé. Má přezdívku Mike K. A píšu gore horory. Jsem ročník 02. Baví mě kreslení/malování a hraní na klavír. Zajímá mě historie 20. století a záhady. Píšu příběhy o zabíjení, protože mi to jde a dávám do toho své myšlenky a úvahy.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!