ČlánkyCreepypasty

Chodby

Chodby

Doleva. Rovně. Znovu doleva. Doprava. Rozcestí. Eh…kudy půjdu, kudy? Doprava. Běžím dál. Doprava. Doleva. Doprava. Rovně. Dveře. Doleva. Ne! Počkat! Dveře! Vrátím se ke dveřím a vezmu. Za kliku. Jsou to ty správné? Prosím Bože, ať jsou! Ale dveře se neotevřely, byly zamčené. Uhodil jsem do nich. Kopl. Ale nedokázal jsem je přinutit se otevřít. Musely být zamčené.

Přemýšlej, Eriku, přemýšlej! Kde jsi viděl klíče? Aha, už vím! Vyběhl jsem chodbou nazpět. Doleva. Doprava, Rovně. Kličkoval jsem nechávaje splašky čvachtat pod mýma botama. Proč jsem tu, jsem nevěděl. Jestli jsem konečně našel cestu ven, jsem nevěděl. Cihelné roury se všude zdály stejné. Bylo tak těžké hledat cestu. Zvlášť když vás hledají oni.

Ano. Nejsem tu sám. Během svého bloudění jsem je už spatřil tolikrát. Nahé. Vychrtlé. Se zažloutlými zuby a neostříhanými nehty. Byli to obyvatelé měst jako vy a já. Ale cosi je přitáhlo sem dolů. A ta samá věc, nebo myšlenka, je nutí tahat ostatní lidi sem dolů. To je zatím jediné vysvětlení, které mi dávalo smysl.

Klíče!

Stál jsem u stolu, na kterém jich bylo přibito hned několik. Jedny vypadaly nově, další byly zrezivělé. Který z nich by mi ty dveře otevřel? Nebyl čas o tom uvažovat tady. Byl jsem moc blízko jim. Chodby dokonale nesly každičký zvuk do nedozírných dálek. Už o mně mohli vědět. Malé zářivky všude blikaly. Ale já se nebál. Už jsem jich několik přepral. Nemohli mi ublížit. I tak jsem se jim radši vyhýbal.

To bylo jednodušší, hlavně protože chodili se zavřenýma očima. Život v temných prostorech jim moc nepřilepšil. Byli na světlo hodně citliví. mě to ale dávalo výhodu. Popadl jsem všechny klíče a otočil se. Stál tam jeden z nich. Byla to žena. Povislá ňadra se jí houpala ze strany na stranu, jak se belhala blíž ke mně. Pomaličku jsem se vydal další chodbou. Naneštěstí mi pár klíčů vypadlo a zacinkaly o cihlové zdivo kolem.

Žena se podívala mým směrem a začala ječet. Naběhl jsem na ní, chytl ji za hlavu a omlátil s ní zeď. Bylo už ale pozdě. Ze všech stran se ke mě blížilo čvachtání desítek nohou. Posbíral jsem klíče a utíkal. Musel jsem se dostat k těm dveřím! Sprintoval jsem chodbou jako gepard za kořistí. Než jsem se nadál, stál jsem znovu před nimi a zkoušel jsem klíče.

Jeden nepasoval.

Druhý taky ne. Ani další a ani ten po něm. Dusot a zvuky šplouchající vody se znovu rychle přibližoval. Ruce se mi klepaly. Nedařilo se mi dostat klíče do zámku. Znetvoření lidé byli už za rohem. Konečně se mi podařilo jedním z klíčů odemknout dveře. Vběhl jsem dovnitř a zamkl za sebou. Klíč jsem odhodil a vybíhal schody za světlem.

Na dveře dopadaly rány jako z děla, ale já je nevnímal. Běžel jsem pryč! byl jsem volný! Ne, ještě ne. Mohl jsem už být mimo kanalizaci, ale byla tam mříž. Chytl jsem jí a snažil se ji vytrhnout, otevřít. Kopal jsem do ní. Ne nepovolila. Nemohl jsem se skrze ní ani protáhnout. A tu jsem zaslechl, jak se dveře probořily a dusot nohou běžel ke mně…

Další Creepypasta: Druhá tvář

4.71/5 (7)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

One Comment

  1. creppypasta je velice boží ale maš tam chybu ve slově mohl jsem už nýt a ma tam být jinak super prace 5 z 5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close