Church In The Woods – Epizoda I

Church In The Woods – Epizoda I

Minulou noc jsem měl docela divnej sen. Nebylo to jako něco, co se vám běžně zdá. Byl pro mě docela znepokojující. Nenazval bych to to noční můrou, to ne, ale vždycky, když se nad tím jen trochu zamýšlím, mám z toho husí kůži.

Předtím snem bylo všechno v pohodě. Víkend po nekonečným týdnu práce, kdy se obvykle snažím všechno dospat, nebo se prostě dívám na televizi. Asi proto mi víkendy docela rychle utíkají. Není nic lepšího, než si od práce na chvíli odpočinout.

Tenhle víkend jsem se rozhod to trochu skloubit. Mezi tím, co jsem z lenosti nevytáhl paty z bytu, jsem se rozhodl navštívit rodiče. Byly to asi tři týdny od té doby, co jsem jim naposledy volal. Přibližně před dvěma lety jsem se od nich odstěhoval a bylo příjemný se o sebe konečně starat sám.

Začal jsem dokonce pracovat jako ajťák

Byla to taková ta práce, kde můžete pomoct zákazníkům, když to potřebují, pohrát si se softwarem, nebo napojit další sítě. Dost často jsme jezdili i k zákazníkům domů, abychom opravili všechno potřebné. Byla to dobrá práce, jen placená tak akorát, abych si doma posvítil.

Minimálně v porovnání s tím, s jakými existencemi jsem se v práci potkával. Dneska by ta kombinace mohla být moc příjemná a já byl konečně schopnej se vydat na dlouhou, ranní projížďku.

Necítil jsem se snad nikdy lépe, než při projížďce v autě, zatímco mi vycházející slunce lemovalo cestu, uklidňoval mě ten studený vzduch, co mě hladil po tváři, zatímco jsem sledoval, jak se nepatrné zbytky barev vytrácí z oblohy. Cesta jako taková nebyla moc dlouhá. Rodiče ode mě bydlí asi 50 mil, takže je mi jelo poměrně hladce.

Přemýšlel jsem, jestli jim před tím rychle nezavolám, že dorazím, ale rozmyslel jsem se. Asi bych byl radši, kdyby moje návštěva zůstala neohlášená. Posílí tím ten moment překvapení. Naposledy jsem se s nimi viděl, když jsem se od nich před dvěma lety stěhoval. Jako bych byl zpátky na koleji.

Vždycky jsem je o víkendu překvapil nějakou nečekanou návštěvou

Moje nevlastní matka měla vždycky hroznou radost, že mě vidí, vždycky mě pevně objala a doslova mě bombardovala otázkama o písemkách a zápočtech.

Takže jsem si sbalil pár věcí, jako kartáček, oblečení na jednu noc, ručníky a cokoli jinýho, o čem jsem si usmyslel, že to budu potřebovat. Přesunul jsem se k autu a co nejrychleji jsem odjel od bytu. Jak jsem očekával, slunce jsem sotva spatřil nad obzorem.

Vzduch byl příjemně studený, akorát tak, abych nechal okna otevřená a malou skulinkou se vloudil dovnitř. Jako by moje přání byla vyslyšena. Jízda sama o sobě byla klidná a hladká, Už nějakou dobu se tam nemihlo ani jedno auto. Bylo tak brzy, že se některým lidem může zdát, že mý rodiče jsou ranní ptáčata.

Vstávali tak brzo, aby svůj den využili naplno a věnovali se i nejběžnějším maličkostem: sekání trávy, ranní běh, pochůzky tak. Netrvalo o dlouho a dojel jsem do svého rodného města. Potkával jsem známé objekty, které ve mně vyvolávaly vzpomínky.

Každý kout mi připomněl nějakou událost z dob, kdy jsem vyrůstal

A v době, kdy jsem se podíval do předního zrcátka, všiml jsem si, že se mi na tváři vykouzlil úsměv. Myslím, že jsem to nemusel skrývat. Byl jsem rád, že jsem zase doma.

Nakonec jsem míjel sousedství, kde se linula ulice, kde bydlí rodiče. Už z dálky jsem viděl náš starý dům na pravé straně konce ulice. Jen jsem tou cestou a rozhlížel se zleva doprava a sledoval, jestli tam stále bydlí ti samí sousedé.

Už od pohledu jsem poznal, které domy si našly nové majitele a které zůstaly u těch starých známých. Jenom pár z nich bylo vzhůru a venku, mezi ty nejvýraznější patřil pan Harris. Byl pověstný tím, že od ráno do večera pobýval na dvorku. Často jsme ho viděli, jak seká trávu v kombinéze a to bez ohledu na to, jak moc velká zima či teplo bylo.

Vypadala jako ty vězeňské obleky, až na to, že byla v námořnické modři, ne svítivě oranžové. Jakmile jsem dojel k domu rodičů, zaparkoval jsem vedle schránky. Na příjezdové cestě bylo auto mýho táty. Nevlastní matka ho vždy měla schované v gáži., minimálně od tý doby, co bylo její auto novější.

Dům byl poměrně veliký

Dvoupatrový dům s bílou fasádou, která pokrývala celý dům s vínovými okenicemi a poměrně velkou verandou s lavičkou. Jak jsem zaparkoval a přišel ke dveřím, viděl jsem pootevřené dveře a okolím se rozmohla vůně vajec a slaniny. Stále byly slyšet pohyby a to, jak se mezi sebou baví.

I když jsem měl klíče, zazvonil jsem. Slyšel jsem nekonečné mručení mého otce, který se hlasitě vyptával sám sebe, kdo to může být v tuhle hodinu. Zaslechl jsem ale i jeho kroky, co se postupně přesouvaly do haly.

Už jsem mohl vidět jeho rozevřené oči a úsměv na jeho tváři. Zavolal mou nevlastní matku, aby ze ní urychleně přišla. Když se tak stalo, setkal jsem se s hlasitý brekem z radosti, když vběhla do dveří. Přitáhla si mě k sobě a pevně mě sevřela v náručí.

Asi po deseti minutách vítání jsem se konečně mohl usadit

Odnesl jsem si všechny věci do mého starého pokoje ve sklepě. Samozřejmě jsem to měl upravené podle sebe, měl jsem tam velkou televizi přímo před gaučem. Bylo to skoro jako druhý obývák, ideální pro hosty, dokonce i pro nájemce.

Uteklo to docela rychle. Většinu času jsme se bavili o práci, světové politice a nedávných událostech. K večeru nám táta oznámil, že ve volném čase nahrál naše staré nahrávky na DVD. Pracoval v týdnu dost tvrdě a o víkendu se nemohl smířit s tím, že má chvilku volna.

Měl pak taková období, kdy se sám zaměstnával nějakými vedlejšími pracemi. Občas byly trochu větší, třeba když pokládal novou podlahu, ale nevyhýbal se ani těm menším, třeba když venku sázel květiny. A teď se rozhodl přetáhnout ze starých pásek záznamy, než zašednou.

Rozhodli jsme se, že večer budeme sledovat staré filmy a navodíme si trochu nostalgických pocitů o tom, kde a jak jsme bydleli. Vložil první disk a vzdálil se do koupelny. Bylo to z období Vánoc. Obraz byl dost zrnitý a kazilo ho několik málo bílých roztahujících se čar.

V rohu jsem mohl přečíst časovou stopu: 25. prosinec 1991

V pozadí videa byl stromek plně posetý ozdobami všemožných tvarů. Pod ním byly hromad dárků. Na straně byla moje matka, moje pravá matka, podle vzhledu dost mladičká. Moje jí být něco lehce přes dvacet. Nikdy jsem jí nepoznal.

Táta mi říkal, že zemřela tak mladá, že jsem si jí ani nemohl pamatovat. Poznával jsem jí jen podle fotek, které byly kolem. Bylo to v době, když jsem byl a moc mladý, aby mi táta objasnil, jak zemřela. Byla to vlastně vražda. Nějakej magor se jí vloupal do bytu a zastřelil jí. Nemluvil o to moc rád a já ho za to neviním. Věděl jsem, co to v něm vyvolává a nechtěl jsem na něho tlačit.

Kamera se nijak netřásla, proto jsem si myslel, že je někde položená

Chvilku potom se objevil v záběru i otec a přidal se k mámě na zemi. Také vypadal mladě. Bylo divné je pozorovat, jak se mi posmívají. Jejich oči zůstaly na jednom pevném bodě a když otec pootočil kameru, viděl jsem mladší verzi sama sebe. A podle časové stopy jsem si uvědomil, že mi byl rok.

Sledoval jsem, jak mé mladší já cupitá okolo a zkoumá malé věci po celém našem malém bytě. Nahrál dokonce i každý malý úsměv, který jsem věnoval rodičům, kdykoli řekli moje jméno. V tu chvíli se obraz rozplynul.

Zvuk byl trochu znepokojující, ale to obraz byl čistý

Znělo to trochu jako zaklepání, ale nebyl jsem si úplně jistý. Táta se vrátil právě ve chvíli, kdy se to stalo a proklínal televizi. Konečně vyndal disk z přehrávače a vložil tam nový.

Upozornil nás, že zbytek musel být v tak hrozném stavu, že se to prostě nenahrálo. Pak jsem to prostě nechali být a počkali jsme si, než se načte další. Po dlouhém večeru plném smíchu a pozorování našich mladších já, jsme se rozhodli to zalomit.

Popřáli jsme si dobrou noc a moje nevlastní matka nám slíbila, že nám nám ráno velkou a vydatnou snídani. Přesunul jsem se dolů a převlékl jsem se do pyžama, které už připravené leželo na posteli. Chvilku jsem jen tak polehával na posteli a nemohl jsem se přestat usmívat s myšlenkou na videa a vůbec, na dobu, kdy jsem vyrůstal.

Aniž bych si to uvědomil, podařilo se mi usnout

A pak se to stalo. To byla ta doba, kdy se mi zdál ten sen. V tom snu jsem byl zase v našem starém bytě, který jsem si dnes s rodiči připomněl. Bylo to divné, zvláště, když úhel kamery zmizel a já tam byl místo ní.

Byl jsem v místě, který na videu nebyl vidět a já mohl vidět mnohem více detailů; od špinavého nádobí ve dřezu v kuchyni až po obraz na stěně. Nebyl jsem si jist, jestli to tak oprav vypadalo, přeci jen jsem byl malé dítě a nemohl jsem si vzpomenout, Bylo možné, že jsem si v hlavě vytvořil malou škatulku, kam se mi ukládala místa a byty, kde jsem kdy pobýval.

Ale něco ve mně mi říkalo, že je tam vše tak, jak kdysi bylo. Podle toho, co jsem v bytě viděl, byly rozhodně Vánoce. Úplně stejně jako ve videu. Rozhlížel jsem se dál a zpozoroval jsem otce, který stál za kamerou, stejně jako ve videu, dokonce i moje matka seděla na zemi a dívala se na něj.

Následně přešel přímo před kameru a posadil se k ní

Bylo to úplně stejné, scéna za scénou. Snažil jsem se získat jejich pozornost, volal jsem na ně, mával, dokonce jsem se jich dotýkal, ale bylo to jako bych neexistoval. Neslyšeli mě, ani neviděl. Moje ruce procházeli skrze ně, jako bych byl duch.

Otec otočil kameru na místo, kde jsem slyšel mé mladší já, jak cupitá do míst, kde jsem stál. Díval jsem se, jak si začínám hrát a snažím se vykoumat, co to je. Náhle se ozvalo hlasité bouchání na dveře. Ten hluk vyděsil mě, ale i mé rodiče. Sledoval jsem,jak se můj otec osopil a rozhodl se zkontrolovat dveře.

Měli tam malou klíčovou dírku

Uvědomil jsem si, že podobně znělo i to klepání na dveře. Táta si mumlal cosi pod vousy, až to znělo lehce znepokojivě. Něco muselo být jakoby natlačen na klíčovou dírku, nebylo možné jí prohlédnout. Někdo musel stát opravdu blízko.

V tuhle chvíli jsem měl nepříjemný pocit v žaludku. Z jakéhokoli důvodu se mi zdálo, že otevření těch dveří by byla chyba. Než jsem ovšem stihl reagovat, otec odemkl dveře a otevřel. Okamžitě na něj zamířila hlaveň zbraně. Díval jsem se, jak popadl svou, teď už krvácející, hlavu.

Útočník nakopl mého otce, který spadl přímo před mámu. Ta vydala jen vyděšený křik, který mi trhal uši. Útočník prošel dveřmi a zavřel je za sebou. Následně zasyčel na mé polekané rodiče, aby byli potichu. Sám tam tiše stál s hlavní namířenou přímo na ně. Podle hlasu bylo zřejmé, že je to muž. Byl jsem příliš vyděšený, abych cokoli udělal, i když jsem věděl, že mě nikdo nevidí.

Měl na sobě dlouhý kabát, ve kterém si zabalil celé tělo a kapuci přes hlavu

Pár řetězů připojených z obou stran k boků… A pak jsem se podíval blíže, na straně jeho kapuci bylo několik světle šedých obrácených křížů a to samé i na jeho kabátě. To byl členem nějaký zvrácený sekty?

Opatrně jsem se k němu připlížil, nedal na sobě znát, že by mě zaregistroval, ale přeci jen jsem to nechtěl riskovat. Když jsem se konečně dostal na místo, odkud jsem mu mohl dobře vidět do tváře, srdce mi poskočilo. Měl přes tvář vybledlou bílou masku. I přes to se leskla. Otvory na oči byly doširoka rozevřené a stejně tak i ústa.

Všechny otvory se halily do temnoty. Vypadala hrozně chladně, jako by sama zamrzla a ze strachu vydala poslední uši drásající křik. Všichni jsme byli tak klidní, že se to zdálo jako hodiny. Konečně se táta odhodlal zamumlat na toho muže, proč to vlastně dělá.

Samozřejmě ho jen tiše ignoroval

Matka si tiše kňučela, zatímco se otec lehce tlačil na poraněnou hlavu. S rozčílením v hlase pak otázku opakoval. Vytáhl z toho jeho habitu druhou zbraň a držel jí druhou rukou. Namířil jí přímo na mě. Srdce mi začalo bít tak silně, že jsem myslel, že mi brzy vyskočí z hrudi.

To už mě vidí?! A… to mohl vždycky? Zvedl jsem ruce vzhůru a předem jsem se vzdal. Když jsem to udělal, všiml jsem si, že nemíří přímo na mě. Teda, ta pistole byla namířena mým směrem, ale ne přímo na mou osobu. Otočil jsem hlavu, abych se podíval, na co míří a stálo tam mé mladší já.

Máma ze sebe vyplodila další hlasitý skřek, když namířil zbraň na mé roční já. Byl mi rok, je jasné, že jsem se nezabýval nějakou zbraní. Abych pravdu řekl, stále jsem si hrál s knížkami jako v dřívějšku. Nevnímal jsem celou situaci. Co měl sakra v úmyslu?

Proč se tam nevloupal už dříve?

Nechtěl ani nic od mých rodičů. V tu dobu naši neměli nic drahého. Ale důležitější bylo – Proč mířil zbraní na roční dítě? Srdce mi poskočilo ještě mnohem více, když jsem slyšel, jak nabil zbraň. Jakej by k tomu mohl mít důvod? Co by tím dokázal?

Matka se pokusila dostat přede mě, ale ten chlap na ní namířil svou druhou zbraň a i tu nabil. Ohlédl jsem se na své mladší já, které se nevinně dívalo na útočníka. Ani to s ním nehnulo. Jeho prst se znovu přesunul na spoušť. Srdce mi stále rychle bušilo, proto jsem se přemístil před hlaveň a doufal, že zablokuji jeho výhled.

Věděl jsem, že s tím nic neudělám, ale i přes to jsem se pokusil sebrat mu tu zbraň, ale moje ruka prošla skrze. Nemohl jsem se ho dotknout. Jeho prst stále pomalu tiskl spoušť. Sledoval jsem to jako ve slow motion, bylo to jako věčnost. Moje mysl se zaplavila obrazy.

Byly to obrazy různých lidí, lidí, které jsem za život potkal

Před očima se mi přemítaly vzpomínky, bylo to jako nekončící fotoalbum lidí a momentů. Viděl jsem matku, otce, přátele, bývalé přítelkyně, všechny. Zjevovali se mi stále, jeden po druhém a s každým dalším se mi v hlavě rodila silnější bolest hlavy.

Nemohl jsem to zvládnout, bylo toho příliš. Obrazy se zjevovaly rychleji a rychleji, až jsem se octl na kolenou. Hlava semi nekontrolovaně začala třást. Vzduch kolem byl chladný, teplé barvy kolem zašedly. Pomalu jsem se poohlédl a když jsem to udělal, viděl jsem zhasnout světlo u hlavně následované velkou ranou.

Otočil jsem se, abych nalezl mé roční tělíčko bez duše, co leželo na zádech. Kaluž krve se formovalkolem něj. Ve vzduchu nastalo ticho. Rodiče ze sebe nemohli vyloudit ani hlásku. Střelec sklonil zbraň, vlastně jí nechal klesnout k zemi. Všichni jsme byli tiší a klidní.
Zvedl ruku a sundal si kápi.

Poté i pomalu sundal masku

Nemohl jsem uvěřit svým očím. Ksicht toho vraždícího psychopata s divnou vírou byl… můj. Vypadal stejně jako já, dokonce byl i ve stejným věku. Slzy se mu pomalu prodíraly z očí a následně stékali po jeho tváři. Pak se otočil k mým rodičům a lehce se pousmál.

Nebylo to takové to zvrácené zlo, ani pocit uspokojení. Ne, v jeho tváři a hlavně v jeho očích byla vidět lítost. Pak jen chvějícím se hlasem prohlásil „Je mi to líto…. Musel jsem to udělat. Já… Udělal jsem vám laskavost. Odpusťte mi.“

Oslepující světlo se zjevilo odnikud, úplně mě omámilo. V té bílé problikával cizí obličej. Hned poté mě probudil budík na mobilu. Vstal jsem. Ten sen mě v mysli mučil každým detailem. Když jsem se odíval na své ruce, viděl jsem, jak se chvějí.

Položil jsem je na mou zpocenou hruď a cítil, jak se mé srdce rychle bije. Co to sakra bylo za sen? Po tomhle snu už jsem nemohl zas usnout a vlastně jsem ani nechtěl. Ten sen byl tak znepokojivý a tak realistický. Naštěstí už nebylo tak brzy. Moji rodiče byli už určitě vzhůru.

Uklidňovalo mě to, rozhodně jsem teď nechtěl být sám

Jak jsem očekával. Nevlastní matka dodržela slib, který nám dala o velké snídani. Než jsem se vydal nahoru, upravil jsem tam jak nejlépe jsem mohl. Nechtěl jsem, aby se mě vyptávali, nechtěl jsem si to nijak připomínat. Alespoň ne teď, bylo moc brzy.

Vystoupal jsem po schodech a vydal jsem se do kuchyně, kde mě mile přivítali. Zalhal jsem o tom, jak se mi spalo. Z větší části jsme naší snídani jedli mlčky, rodiče se naštěstí starali jen o nedělní tisk a o novinky v tabletu. Po jídle jsem poděkoval a přislíbil jsem, že je budu navštěvovat častěji.

Chtěl jsem odejít co nejrychleji to bylo možné, tak jsem se vymluvil na práci. Sbalil jsem se a naposledy se rozloučil. Z nějakého důvodu mi pomáhalo, že jsem si mohl nahlas probrat to, co se mi zdálo. Ale byl jsem si vědom toho, že je to jenom sen.

Nemělo to žádný hlubší význam, to jen moje mysl vykouzlila obraz toho, co jsem viděl dříve. Cítil jsem se mnohem lip a já zapomínal na to, co se mi zdálo. Chystal jsem se otočit klíčkem v zámku, když mi zazvonil telefon. Šéf. Zeptal se mě jak se mám a jestli bych byl ochotný se postarat o klienta na týden, dva.

To už by záleželo na počítači

Zahrnovalo to sestavení sítě a vytvoření nových účtů. Taky mě upozornil, že mi klient poskytne ubytování a stravu. Nezdálo se mi na tom nic špatného a navíc jsem na chvíli chtěl vypadnout z kanceláře, tak jsem souhlasil a zeptal se, co je ten člověk zač. Řekl mi, že je to něco pro nezávislý kostel.

Další článek: TOP 13 – Horrorových Podcástů