VICTIM – Creepypasta Česky
Den 1
V tu dobu mi bylo 11 let. S tátou jsme šli ven a on mi koupil zcela nové Nintendo 64, černé, a já byl celý nedočkavý, až si na něm něco budu moct zahrát. Pod mou postelí doma jsem měl kazetu Super Mario Bros, byla tu po rodině, která se odsud odstěhovala. A když jsem se tam teď podíval, skutečně tam ještě byla.
Jenže několik škrábanců a velké X na ní mi napovídalo, že tohle funkční nebude. Jenže já si to chtěl tak moc zahrát… Po sedmi minutách, co jsem jen čekal, mi táta oznámil, že mi 64 zapojil a že můžu hrát. No samozřejmě jsem běžel k němu a zastrčil tam hru, zapnul 64 a skočil na postel.
Táta mě nechal v pokoji samotného, spolu s mámou se chystali někam jít a mě že tady nechají samotného (vyškemral jsem si to). Hnedka co odešli jsem zapnul nahlas zvuk a na ovladači stisknul Enter.
Obrazovka na pět sekund zčernala
Jo, právě jsem si koupil zcela novou konzoli a používám starou, použitou hru, je mi jasné, že pokud by to fungovalo, tak rozhodně ne dokonale. Ale byl jsem netrpělivý. Až po třiceti sekudnách se hra načetla a vydala hodně hlasitý pištivý zvuk, který po dvou dalších sekundách vystřídal hlasitý úder.
Upustil jsem ovladač na podlahu a jenom zíral na obrazovku. Načetlo se menu, jenže písmena tam byla různě porouchaná. „1-PL ay e R“ a „Op TIO n s„. Pochopil jsem, že je chyba v té hře, a tak jsem zvedl ovladač ze země a řekl si, že to budu ignorovat.
Rozhodl jsem se jít do VS módu a než jsem šel zpátky do submenu, projel jsem si možnosti hry. Když jsem pak vybral obrazovku s výběrem charakteru, nejdřív to tam zbělalo, zmodralo, a nakonec zrudlo, v pozadí se démonicky ozývala hudba „FREE FOR ALL„.
Pak se hra sama od sebe vypla, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem ji znova zapnout. Teda možná bych mohl vyndat kazetu a fouknout na ni, abych smetl většinu nečistot.
Když jsem pak hru zase zapnul, naběhla, jenom úvodní video se sakra lagovalo, barvy tam dělaly, co chtěly. Pak se objevila Master Hand a hra se zasekla, následně mě poslala rovnou k výběru charakteru.
Free-for-all hrálo normálně, objevily se tu obvyklé barvy
Ale na místě, kde měl být Ness, jsem uviděl obrázek skutečného chlapce se jménem „VICTIM„. Přesunul jsem na něj kurzor a vybral ho, jenže se na obrazovce objevilo, spolu s hlasitým zvukem „GAME OVER“ a předtím, než se hra vypla, to vypadalo, že jde hudba pozpátku.
(Tohle se ve hře objevovalo)
Seděl jsem vyděšeně na posteli a začínal věřit, že tohle není obyčejná hra. Reálně vypadající chlapec jménem „VICTIM“, „OBĚŤ“, v dětské bojové hře s Cartoon postavičkami? Radši jsem si dal od hry pauzu, pro jistotu. Když mí rodiče přišli, řekl jsem jim o tom, co se stalo, a zapnul hru, abych jim to ukázal.
Všechno tam ale bylo normální, žádné divné barvy, zvuk hrál dobře a VICTIM byl pryč. Mí rodiče měli radost, že mi ta hra funguje, ale já jsem viděl své…
Den 2
Po škole jsem přišel domů s kamarádem, Clarkem. Rodiče nás obou ještě pracovali, takže jsem byl doma jenom já a Clark. Přinesl jsem džus a sušenky a zapl N64, spolu jsme vedle sebe seděli a připravili se hrát.
Ozval se hlasitý zvuk a N64 oznámilo, že byla veškerá data odstraněna, ale… nebrali jsme na to ohled, Clark si přinesl svůj ovladač a taky ho zapojil, abychom mohli hrát oba. Tak jsme přeskočili úvodní video Super Smash Bros.
Titulní obrazovka sr pak objevila jen na zlomek sekundy, obrazovka hned poté zbělala. Z reproduktorů se ozvalo hlasité zapištění. Ke Clarkovu překvapení bylo menu zcela rudé, řekl, že tohle je narozdíl od jeho hry mnohem odlišnější.
Vybrali jsme možnosti, aby mi Clark ukázal, jaká je ve hře zábava. Pak až jsme přešli k výběru charakteru, jenže… Všechy herní charaktery byly pryč. Kromě VICTIMa, který byl bez obrázku, jenom s šedou siluetou.
Moc nám nezbývalo, a tak jsme ho vybrali a stiskli start. Hra nás přesunula dál, k výběru místa, ale po dvou sekundách jsme byli zase hozeni zpátky, se zvukem erroru. VICTIM tam byl dvakrát, a když jsem se na to podíval blíž… Namísto tváře toho chlapce tam byly naše tváře. Clark mi řekl, že se začíná cítit blbě a že asi půjde domů, tak vytáhl ovladač a běžel domů.
Já zatím zaraženě sledoval titulní obrazovku, kde ve smyčce běhala slova „TEAM BATTLE„. To by stačilo. Pro zbytek dne jsem N64 vypnul.
Den 3
Nemůžu spát, jen prázdně zírám na své Nintendo 64. „Je to tou hrou? Samotným systémem?“ ptal jsem se sám sebe. Tušil jsem, že by hru mohla ovládat „jiná síla“, ale nedávalo to smysl. Napadlo mě si dát od hry na pár dní pauzu, možná se k ní pak zas vrátím… možná…
Den 6
Půl dne jsem byl ve škole a přemýšlel jsem, mohl bych hru zase otestovat. Zapnul jsem Nintendo 64 a tak dobrých dvacet minut se nic nedělo, dokud nezačala obrazovka přeblikávat všemi možnými barvami a z reproduktoru se nezačal ozývat vysoko posazený zvuk, křik, jako kdyby byl v samotném systému někdo uvězněný.
Po deseti takových sekundách mě hra poslala přímo do výběru charakteru, nebyl tam nikdo, koho bych mohl hrát. Hudba hrála pozpátku a kurzor vzhůru nohama, a já stiskl start. Přeskočil jsem tak zcela úplně výběr prostředí, obrazovka probleskla bíle, rudě, a zase bíle.
Když obrazovka problikávat přestala, ocitl jsem se na prázdném místě. Bez hráče, protihráče, bez hudby, bez ničeho. Jenom se tu možná přehrával několikasekundový pištivý zvuk. Obrazovka se tam vířila furt dokola, a když se vrátila do původního stavu… Objevila se tam postavička podobná člověku, nad jehož hlavou poletovalo jméno VICTIM.
Došlo mi, že… za VICTIMa hraju. Ten chlapec se na mě zkrze obrazovku podíval a vykřikl „POMOZ MI!“ Lekl jsem se tak, až jsem se nedokázal pohnout, jen jsem zíral na chlapce bez pomoci, jak poletoval na šedé obrazovce. Napadlo mě to vypnout… anebo s ním zkusit mluvit.
Promluvil jsem ke své televizi, ani jsem nečekal odpověď. Nemohl mě slyšet. Ale… viděl jsem, jak z menu skládá písmenka do slov: „Vyyypnii tuuu hrruu… neežž buuuudde ppppozděěěě„. Obrazovka zbělala a já byl blízko reproduktorů, jak jsem předtím čekal na odpověď. Hlasitý zvuk z nich mi málem prorazil ušní bubínky, rychle jsem konzoli vypnul. Kdo byl ten chlapec? Proč chtěl, abych vypnul hru? A co myslel tím „než bude pozdě“?
Den 7
Těžko jsem do sebe nasoukal nějaké jídlo. Jediné, nad čím přemýšlím, je tem chlapec z videohry, který díky písmenům vyhláskoval varování. Pořádně jsem nespal, přemýšlel jsem nad hrou. Nad tím, co to má sakra být.
Nedával jsem pozor ani ve škole, měl jsem několik písemek, ale všechno, co jsem dokázal napsat, bylo moje jméno, příjmení a pár čmáranic toho kluka. Cestou domů jsem zmeškal autobus a musel jít pěšky. Další dny pro mě budou asi obtížné. Mohl bych to přestat hrát.
Anebo ne…
Den 9
Byl večer, tak nějak sedm hodin, moji rodiče byli v práci do deseti a já po chvíli váhání přeci jenom zapnul N64, abych zjistil, zda tomu chlapci nemohu nějak pomoct. Zase mě přivítaly blikající barvy a zkreslený zvuk říkající „SUPER SMASH BROTHERS“. Tentokrát se hra rozhodla mě rovnou přesunout do stránky s daty.
Porozhlédl jsem se tam, jestli tam náhodou není ten chlapec… nebyl. Všech dvanáct charakterů bylo odemčeno, avšak jejich čísla se zobrazila vzhůru nohama, a namísto toho, aby byli seřazeni od nejvíce KO to bylo naopak.
Proklikal jsem se několika meny zpátky na úvod a vybral hraní single player. Jediný, koho jsem tam mohl hrát, byl VICTIM. Vybral jsem ho a hlasatel ve hře zakřičel „GO!“ Sice zkresleně, ale stále srozumitelně. Obrazovka se začala točit a přetvořila se do místa souboje.
Hlasatel se očividně chystal říct slovo „Versus„, když se začala hudba v pozadí měnit do statického pískotu, a hra mě poslala do Yoshiho příběhu. Byl jsem „VICTIM“ bojující proti Samusovi. Když jsem takhle hrál napříč každým stupněm, seděl jsem na okraji židle a vlasy na krku se mi zvedaly.
Jeden špatný pohyb a tenhle chlapec zemře. S napětím jsem to dohrál až na poslední stupeň, přitom jsem měl takový pocit, že tohleto není hra, to je krutý vtip. Nebo spíš ani ne. Tohleto je víc reálné.
Na posledním stupni mi obrazovka na dobrých třicet sekund zamrzla. Pak jsem byl následně hned poslán na úvodní obrazovku, kde byly barvy tak jasné, že jsem přes tu záři skoro těžko viděl.
Z reproduktorů se ozvalo „PROHRA“ a obrazovka předtím, než úplně zčernala, ještě jednou probleskla. Všiml jsem si, že tamta úvodní obrazovka neměla Super Mario Bros. jako normálně. Pak jsem Nintendo vypnul.
V zápětí jsem to zase zapnul, jenže se to vrátilo do normálu. „VICTIM“ byl pryč, data byla v pohodě a hlasatel zněl normálně. Takže teďka už nic? Rozhodl jsem se jít spát, a poslední, co jsem uslyšel, bylo kručení mého žaludku.
Den 10
Když jsem se vzbudil, nasoukal jsem do sebe toust a pomerančový džus a začal hrát. Načetlo se mi to normálně, jenže najednou se ozvalo známé „GO!“ a ocitl jsem se uprostřed prvního souboje Single Player módu, hrál jsem za „VICTIM„. Rychleji než včera jsem dohrál až na poslední stupeň, kde jsem se měl setkat s finálním Bossem – Master Hand.
Nehrála hudba a Master Hand se ani neobjevila, „VICTIM“ tam jenom stál, a po asi až dobrých dvou minutách se konečně něco odehrálo. Master Hand konečně přišla, zapnula se hudba, která přeskočila každou pátou sekundu.
Porážel jsem Master Hand na 76% HP, když najednou řekl hlasatel „PROHRA“ a obrazovka zamrzla. Bylo to až moc povědomé. Udělal jsem něco blbě. Zvedl jsem se, vypnul 64 a znovu to zapnul.
Chtěl jsem už dohrát to do konce. Po několika dalších pokusech se Master Hand objevila úplně a já ji mohl zničit. A povedlo se mi to, Master Hand zemřela a na deset sekund obrazovka zčernala, pak zase bílá, červená, bílá, a načetly se titulky. Které teda nejely po obrazovce hezky dolů jako obvykle. Nic z toho, co se tu stalo, nebylo normální.
Hlasatel vykřikl „NEUVĚŘITELNÉ!“ a na obrazovce mé televize se objevil usměvavý chlapec. Klikl jsem na A a začala hrát hudba, ozvalo se taky „Hráči a VICTIMe… vyhráli… jste… tohle… kolo...“ a hra se navrátila na úvodní obrazovku, která probleskla bíle a ukázala červená slova „DĚKUJI, HRÁČI„.
Odpověděl jsem „Není za co“ a vypnul hru, naplněný pýchou z toho, že jsem to dokázal. Možná nebudu schopný to někomu vysvětlit, ale vím, co jsem udělal. A budu si to po zbytek života pamatovat.
Den 11 (epilog)
Hra se konečně vrátila do normálu. „VICTIM“ se potom, co jsme zničili Master Hand, neobjevil, všechno tam už bylo jako v originálu, hudba v pohodě. charaktery bez chyby, žádné přeblikávání…
A já jsem tušil, že se na mě VICTIM přeci jenom stále dívá… seshora. Proto jsem vyšel ven na čerstvý vzduch, pohlédl na oblohu a řekl „Díky, VICTIMe,“ konečně s prvním úsměvem na tváři, od té doby, co jsme N64 koupili.
Autor: Zmario
Originál: http://creepypasta.wikia.com/wiki/Victim
Další Creepypasta: Jeff the Killer (2015) 1/3
