ČlánkyCreepypasty

He Hunts

He Hunts / On Loví

Čtyři roky zpátky se má rodina přestěhovala z města. Už jsme nezvládali ten uspěchaný život ve velkoměstech. Byli jsme bohatí a vzdělaní, takže jsme se rozhodli, že se přestěhujeme někam daleko, někam, kde je klid.

Les Hayabi, západní část Maine, tam jsme se uchýlili. Mimochodem, naše rodina se skládá ze mě, nejstaršího syna, pak mého otce, matky, jednoho bratra a jedné sestry. Všechno bylo dlouhou dobu v pořádku, nic se tu nedělo.

Žili jsme pryč od měst a život byl skvělý

Pak se ale všechno změnilo, a ne zrovna k lepšímu. O můj bože, bylo to strašné! Jsem teď sám… ono… ono je to DOSTALO a já… jsem si jistý, že další na řadě jsem já. Takže, kdokoli tohle to zrovna čte, doufám, já doufám, že tu nezůstaneš nebo tě to dostane taky.

Tohle jsou mé poslední věty a můj otřesný příběh. Všechno to začalo, když moje sestra šla pro vodu. Nevracela se už asi tak hodinu, ale žili jsme sami, teda… to jsme si aspoň mysleli. Já… já pořád slyším její křik, ten ohlušující křik plný hrůzy a stále mám v mysli ten moment, když si můj bratr a otec vyměnili vyděšené pohledy a vystřelili ze dveří.

Přišli zpátky, s pláčem a zasychající krví na jejich kalhotech a botech. Nenašli její tělo. Vše co našli, bylo pár kostí, roztrhané oblečení a kaluž krve. Nic pak nebylo stejné. Poté, co matka spatřila ostatky mé sestry, už moc nemluvila.

Další člověk, který zemřel, byl můj otec

Jídla ubývalo, a my nemohli jet do města, protože cesta byla zasypaná sněhem. Proto vzal svou pušku a vydal se ven. Nepřišel domů v domluvenou dobu. Já a můj bratr jsme si řekli, že ho půjdeme hledat ráno, takže nebylo proč chodit ven.

Něco kolem jedné hodiny ráno, seděl jsem na židli v kuchyni a pomalu dřímal, když se z venku ozvalo zavrčení. Pak ještě něco. Bouchání na dveře a pak žuchnutí.

Kolem okna se mihla kreatura na dvou nohách se strakatou strstí. To mě nakoplo. Křičel jsem z plných plic, dokud za mnou nepřiběhl bratr a nezačal se ptát, co se děje. Vytlačil jsem ze sebe, co se stalo a on vzal dvě pušky, z nichž jednu mi podal, a potichu ukázal na dveře.

Připlížil se k nim, pomalu je otevřel a zalapal po dechu. Byl to náš otec… nebo spíš to, co z něj zbylo. Jeho mrtvola byla natáhnutá do extrémních délek, neměl ruce, oči vydloubnuté a celý byl pokrytý škrábanci, ze kterých vytékala krev.

Bratr se začal hroutit a pomalu bez jakékoli síly zavřel dveře

Nikdo pak dům neopustil. Matka stále nemluvila, když už, tak jen kývala hlavou na znamení souhlasu nebo nesouhlasu. Bratr rozbíjel vše, co mu připomínalo jeho ztracenou rodinu. A mně došlo, že ta věc… ta věc si nedá pokoj, dokud nás tu všechny nezabije. Cítil jsem to.

Uběhlo pár týdnů, a my žili ve strachu. Občas jsme slyšeli to strašidelné vytí, a ujišťovali jsme se, že nikdo v tu noc neusne. Namísto toho, jsme zůstávali vzhůru až do východu slunce, v rukou pušky.

Jednoho rána, po dlouhé noci plné paranoii, se můj bratr rozhodl, že pojede s dodávkou do města. „Smrt nebo svoboda.“ řekl „Jedno z toho se dnes stane.“ Řekl, že nás vezme s sebou. Prosil jsem ho, ať nejde, ale on vzdoroval. Říkal jsem mu, že by neměl jít

Matka jen tiše zakroutila hlavou

Řekl, že pošle pro pomoc, když se dostane do města, a že máme zamknout všechny dveře. “ Neopovažuj se odejít, neopovažuj se vystrčit, byť jen nos z těch zasraných dveří!“ Vím, byl jen o deset měsíců mladší než já, ale cítil jsem se špatně o tom, že bych ho měl nechat jít ven samotného.

Věděl jsem, že ho ta zrůda venku dostane, věděl jsem to. Tu noc, vyšel ven, před auto, a ujistil se, že je auto v pořádku. Otevřel, napůl zamrzlé dveře od auta. Pak jsem uslyšel zvuk, při kterém mě zamrazilo.

Otočil klíčky a auto začalo startovat. To ale nebyl ten zvuk. Ten zvuk byl hrůzostrašný výkřik. Ta zrůda opustila les z bratrovy strany. Ta kreatura musela měřit něco kolem osmi stop. Měla zrůdný, vlčí obličej a tělo, ale chodil po dvou nohách…

nebo spíš sprintoval

Bratr otevřel oči naplněné strachem a šlápnul na plynový pedál auta. Ta věc… Ta věc zastavila auto a rozbila okno a můj bratr se snažil dostat od té kreatury, ale narazil do stromu a pokud ho nezabilo to, příšera skočila na auto a vytáhla z něj cukající se tělo. Pak se podívala přímo na mě a svými dlouhými, ostrými drápy rozpáralo bratrův žaludek.

Z nehybného těla kapala krev. Kreatura vyšla pomalu ke dveřím s úmyslem mě vystrašit. Věděla, že se nemůžu pohnout. Dostala se ke dveřím a já si k sobě přitáhl pušku. Ode dveří se ozvala rána a tři, nyní již pomalá, zabouchání. …buch … buch… buch…   Nakonec vydala ten mrazící ryk, jako od Banshee, a zmizela v lese. Nemohl jsem otevřít dveře, abych se dostal ke zbytku bratrova těla.

Od té doby jsem už neusnul

Jen sleduji dveře a tiše naslouchám; vyčkávám, kdy se vrátí. Už jsem tu jen já matka. Nejí, nespí, ani nepije. Už tři dny se nepohla ze své židle. Ani si nemyslím, že se do své smrti vůbec pohla. Byla to dlouhá noc.

Čtyři dny beze spánku. Slýchal jsem to vrčení každou noc od nešťastného skonu mého bratra. Ale dnes večer byla ta potvora hlasitější. Dnes … dnes v noci zaútočí. Věděl jsem to. Nabil jsem pušku a čekal na ni. Myslel jsem si, že přijde skrz dveře, nebo projde oknem v kuchyni. Mýlil jsem se. Moje matka seděla ve vedlejší místnosti, a i přes můj strach jsem ji nechal být.

Bylo pozdě, když jsem začal slýchat, jak se něco plíží kolem domu. Čtyřikrát obešel dům – byli jsme v pasti a on to věděl. Zastavil se a můj tep se zrychlil. Jako ve zpomaleném záběru a navíc ještě pozdě, mi došlo kde. Zrovna na straně, kde byla má matka. Věděl jsem, že se mé strachy staly skutečností, když jsem uslyšel ty srdcervoucí zvuky tříštícího se skla v druhé místnosti.

Byl jsem zničen

Zaslechl jsem ryk té nestvůry a padl do kolem. Viděl jsem… viděl jsem, jak ta kreatura šla přímo k mé matce a jediným škrábnutím jí rozřízla hrdlo a bez přemýšlení i hruď. Zařval a vyšel z místnosti…. To se stalo jen pár krátkých hodin před touto větou… ty zvuky zase začaly. Komukoliv kdo tohle čte, odejdi rychle. Neotáčej, se jen běž, nebo tě to taky dostane. Počkat,…. Ty zvuky, Oh ne…. Ne , ty zvuky přestaly. Ne…. Nemám moc času.

Tohle jsou zřejmě mé poslední věty, poslední kterou kdy budu mít je tahle: Prosím, odejdi, běž, utíkej! Neber toto varování

Originál: He Hunts
Další Creepypasta: Annabelle – True (Hi)story

Beast

Vyžívám se v temných příbězích a poezii a literatuře celkově. Můj smysl pro humor je lehce vybledlá čerň a neumím tvořit souvislé věty v konverzaci.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Don`t copy text!