ČlánkyCreepypasty

Lov šílence

Lov šílence

Amerika. Západní část hranice s Kanadou. Byl jsem lovec objednaný na vyhubení rostoucí populace medvědů. Ohrožovali zatím jen malé vesnice na pohraničí, ale i tak už dvě kompletně srovnali se zemí. Přeživší popisují bestie s rudýma očima a černou srstí, minimálně dva metry na výšku a tři na délku. Tito medvědi se prý pohybují v houfech kolem dvou a tří tuctů jedinců. Nevěřil jsem těmto povídačkám. Musely být zkresleny strachem a destrukcí. Ale já se nebál. Divokou zvěř jsem lovil už několik let. Lov byla moje největší záliba.

Stopoval jsem právě smečku asi deseti medvědů. Na zádech se mi houpala brokovnice, připevněná k batohu plného brok. Pohyboval jsem se v přikrčené poloze nízkými křovisky. Na obloze se pohybovala šedá mračna. Možná sprchne. Musel jsem být co nejrychlejší. Nesmím ztratit stopu! Hledal jsem to stádo už takovou dobu. A neslyšel jsem vůbec nic. Žádný řev, mručení, prostě nic. Jak mohla tak početná skupina medvědů jen tak neslyšně zmizet?! Vytrvale jsem ale stopoval dál.

A hle! Náhle co to nevidím. Světlo? No tak moment! Kterej debil by tu založil oheň?! Rychle jsem tam běžel. Větve mě šlehaly do tváře a kapky deště počaly rytmicky bubnovat do země. Běžel jsem, co mi síly stačily, a náhle jsem ztratil půdu pod nohama. Dopadl jsem na zem, udělaje kotrmelec. Těžce jsem se zvedal, třeštila mi hlava. A tu jsem to zřel. Ležel jsem nedaleko ohně, u kterého seděli jakýsi domorodci.

Mágové, Druidi, Indiáni?

Co vlastně byli? Místo šatstva měli jen roucha okolo pasu a byly pomalovaní rudými čarami a ornamenty. Seděli v tureckém sedu, oči zavřené v hlubokém soustředění. Ale jeden ne. Jeden z těch zvláštních lidí mě propaloval pohledem, jako kdybych měl být kusem masa. Zvedl jsem se a vzal do rukou brokovnici. Pro jistotu. Tu náhle domorodec zmizel. Takovou rychlost jsem neviděl, byl to jen okamžik. Cosi mě popadlo zezadu za límec kabátu a mrštilo mnou o strom. Byl to ten domorodec. ,,Jakože se za mě dostal tak rychle a nepozorovaně?!“ ptal jsem se sám sebe.

,,Co to zase provádíš?“ ozval se domorodec, který vypadal nejstařeji. Zbytek domorodců otevřel oči a stoupl si. Všichni mě pozorovali. Nejstarší přešel ke mě a sklopil hlaveň brokovnice, kterou jsem na něj kvůli sebeobraně namířil. ,,Copak tu hledáš?“ zeptal se mě. ,,Spíš, co tu děláte VY?! To nevíte, že jsou tu medvědi?!“ zamračil jsem se. Mezi domorodci se ozval smích. Čemu se smějí? Nejstarší zůstal v ledovém klidu. Otočil se na své druhy a pravil: ,,Ano, je to jeden z nich.“ Domorodci se zamračili. A co víc, z temnoty lesa začali vylézat další. Desítky, ne, stovky. Bylo jich tolik.

,,Měl bys vypadnout.“ pravil nejstarší suše. Srát na toho debila, nikdo mi nebude říkat, jak mám dělat svoji práci! Namířil jsem a vystřelil. Nejstarší ke mně vzhlédl se smrtí v očích a skácel se k zemi. Kaluž krve se pomalu dostala do ohně a jemně ho utlumila. Ale ostatní neudělali vůbec nic. Žádné emoce, žádný pohyb, ucuknutí. Vůbec nic.

Vem nohy na ramena!

Konečně, jeden z nich začal vrčet. No, nebylo to to nejlepší, co mohlo nastat, ale přehlušilo to ono hrobové ticho. Vrčet začínalo stále čím dál více lidí. Náhle všichni najednou poklekli na všechny čtyři. Utvořili dvojice, přičemž jeden naskočil na záda druhého. A pak sračky spadly do větráku. Po jejich tělech se začaly tvořit chlupy. Dlouhé a černé jako noc. Každá dvojice se měnila, každá dvojice bobtnala, natahovala se. Podvědomě jsem tušil, co se stane.

Než jsem se stačil nadát, stálo proti mně pár obřích, monstrózních medvědů grizzly. Probral jsem se ze strnulosti a začal střílet, ale kůže medvědů, jako kdyby kulky odpuzovala. Na takovýhle sračky teda zvyklej nejsem! No, začal jsem zdrhat, co jen to šlo. Kličkoval jsem mezi stromy a slepě střílel za sebe, odkud se ozývaly dunivé rány a odfrkování. Kličkoval jsem mezi stromy, nebylo to nic platné. Docházely mi síly a k tomu všemu se rozpršelo ještě víc.

Zem se mi pod nohama vlnila. Bahno, které začalo obklopovat mé boty, mě zpomalovalo. A tak jsem se zastavil. Tenhle lov šel do sraček už před nějakou chvílí, tak proč tomu trochu nepřidat?! Namířil jsem a střílel do prvního medvěda kterého jsem viděl. A skácel se k zemi. Byl jsem v euforii z pramalého vítězství, ale ta rychle zmizela, když mě bezvládné tělo zavalilo. Chlupy se zkracovaly, tesáky se měnily zpět v obyčejné lidské zuby. A obří tělo se rozpadlo na dvě lidská.

Zbytek medvědů běžel dál.

Obě těla přebila můj pach a zároveň mě skryla. Lov byl u konce. Musel jsem rychle zmizet. Jestli jsou tak mocní jak jsem byl svědkem, tak na ně já stačit nebudu. Bude zapotřebí minimálně armáda s atomovkama. Rozhodně ne jeden cápek s brokovnicí. Teď se ale musím dostat z lesa. A uvědomit patřičné úřady.

Další Creepypasta: Astrální ochránce

4.67/5 (3)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close