Našeptávač
Prošel jsem chodbou s dřevěnou podlahou, otevřel dveře od pokoje a převlékl se do pyžama. Ulehl jsem do postele a přikryl se peřinou. Můj zrak dopadl na otevřené dveře od mého pokoje. Nezavřel jsem je. Zase. Nu což, jsou to jen dveře. Pousmál jsem se a zadíval na zeď chodby, která byla to jediné, co jsem mohl pod tímto úhlem – z postele – mohl vidět. Tenhle dům jsem si navrhl celý sám. Znal jsem v něm každý centimetr. Každý, kdo ke mně přišel na návštěvu mi ale kritizoval tuto chodbu. Připadala jim jako chřtán obludy, dlouhá až nekonečná. Vždy jsem nad tím jen pokrčil rameny.
Zavřel jsem oči a zasnil se. Poslední dobou se mi špatně usínalo, obzvláště kvůli dotěrným myšlenkám, které se mi cpaly do hlavy. Bohužel přišly i nyní. Například jsem začal přemýšlet o tom, jak vypadá usínání. Proč si nic nepamatujeme a všechno kolem. Proč když zavřeme oči v ten jeden správný moment, odebereme se do říše snů? Moje myšlenky narušilo skřípání podlahy v chodbě. Krok…krok…krok…krok… Co to bylo? Že by jakési slyšiny kvůli mé celkové únavě? Rozhlédl jsem se kolem sebe ale nic jsem neviděl.
Krok…krok…krok…krok…
Ozvalo se to hned, jak jsem zavřel oči. Kdosi vešel do pokoje. Klekl si vedle postele a položil své ruce na peřinu. Ihned jsem z postele vyskočil a rozsvítil. Nic. Nikde nikdo. „Co to kurva…“ zaklel jsem potichu. Sebral jsem kuráž a prohledal zbytek bytu. Ani tak jsem nikoho nenašel. Musím být šílený. Mám hlasy v hlavě! Kroutil jsem nad sebou očima a odebral se zpět do postele. Bohužel se ta věc vrátila.
Cosi tenkého mě přitlačilo k posteli. Nemohl jsem se pohnout, hlas se mi ztratil. Panika mě zcela ochromila Pomalý dech té osoby se nesl tichou místností. Byl těžký, chladný. ,,Hej…“ dopadl mi na tvář proud vzduchu. ,,Otevři…oči.“ Navzdory cizincově žádosti, jsem nechal oči zavřené. ,,Vím že nespíš.“ pokračoval, ,,Otevři oči…!“ Jeho šepot mi naháněl husí kůži. Zněl jako šelest starého hnědého papíru.
Neodvažoval jsem se pohnout.
Už jsem se vůbec nesnažil. Bůhví co by ta osoba se mnou udělala. A tu hle, zaslechl jsem praskání. Jako kdyby si někdo křupal klouby. Dech té osoby vedle mě se zintenzivnil. Přesunulo to hlavu těsně vedle mého ucha. „Vím, že je chceš otevřít…“ dopadl teplý proud vzduchu na mou tvář. Ta věc pokračovala. Dál mě prosila a přesvědčovala, ať alespoň na chvíli otevřu oči.
„Jsem rád, že jsi nechal dveře otevřené.“ řekla ten našeptávač, „Dveře jsou pro mě…těžko zvladatelné…“ Nemohl jsem nepomyslet na ruce, které mě držely v posteli. Tenké prsty jako párátka a přesto v nich byla síla. „Ale teď už vím jak vypadáš a budu s tebou napořád…“ Zuby té bytosti mi cvakaly pouhých pár centimetrů od ucha. Šílené, či snad hladové, oči musely zkoumat každý pór, každou vrásku a pihy na mé tváři.
„Tu noc jsem málem zešílel!“
pravil jsem na doktorku před sebou. Ta si klidně zapisovala něco do notýsku na svých stehnech. „Pane Duncane,“ hodila si kudrnaté vlasy za záda, „tuto vaši historku slyším už po čtvrté a stále vám opakuji to samé. Žádná bytost jako „Našeptávač“ neexistuje. Trpíte bludy.“ „Ale já-“ „Nechci už nic slyšet pane Duncane.“ umlčela mě. „Předepíši vám jinou medikaci, vaše dosavadní zjevně nezabírá.“
„Nepotřebuju nějaký posraný prášky!“ vyskočil jsem na nohy, „Chci odpovědi na své otázky!“ V tu ránu vtrhli do pokoje dva muži a začali mě odvádět do pokoje. Marně jsem se snažil vymanit, znovu jsem skončil zamnutý sám v jedné místnosti. Stmívalo se a na mě pomalu padala únava. Jelikož mě kvůli mému výbuchu nechtěli pustit ven, musel jsem se tentokráte obejít beze sprchy. Vlezl jsem proto do obyčejné postele, zachumlal se a otočil čelem k oknu. Pomalu jsem usínal, když jsem to zaslechl. Našeptávač se vrátil.
,,Hej…otevři oči…“
Další Creepypasta: Oči lesa
Inspirováno hrou: Don’t open your eyes
