CreepypastyČlánky

Po dvou letech

Po dvou letech

Bylo to 26. dubna 1986. Byla jsem vědkyní, pracující v jaderné elektrárně Černobyl. A byla jsem to já, která virem nakazila všechny hlavní počítače ve všech čtyřech reaktorech. Kompletní exploze elektrárny byla tajnou operací kterou naplánovala americká vláda. Nebyl to nejlepší nápad. Ohromná dávka radiace a prachu vytvořila mračna která se nyní rozkládají po třetině atmosféry. Zem po těmito mračny umírá. Úroveň radiace nelze přežít.

Dnes, přesně po dvou letech, se můj život obrátil vzhůru nohama. Ráno jsem se totiž neprobrala v posteli. Na sobě jsem měla pyžamo, na nohou ponožky, ruce byly svázané za zády a pusu jsem zalepenou nějakou lepkavou látku. Kolem mě byla tma. Mohla.jsem slyšet jen jednu věc. Tou byl motor.

Byla jsem v kufru auta? Byla jsem unesena? Proč jsem neměla svázané nohy? Začala jsem kopat kolem sebe. Když jsem podle zvuku určila, kde by mohlo být víko, kopala jsem do jednoho místa. Víko se otevřelo a já vypadla na cestu, ze které kvůli dešti zbylo jen bláto. Kapky mi dopadaly na hlavu, jak jsem se snažila zvednout. Byla jsem v lese, v noci a v dešti. A staré auto ze kterého jsem vypadla zastavilo.

Úprk

Dala jsem se na útěk lesem. Všude byky holé stromy, uschlá tráva. Kde to jsem? Z auta za mnou vyběhli dva muži. Byli rychlí. A já se neměla kde schovat. Brzy po mně jeden skočil a srazil me na zem. Druhý byl hned za ním. Vzali mě pod pažemi a nesli zpět do auta. Mé pokusy o kopnutí byly marné. Netrefila jsem se.

Otevřeli dveře od zadních sedadel a hrubě mě na ně hodily. Pak jsme jeli dál. Nemluvila jsem s nimi, měla jsem strach. Jen jsem pozorovala oknem krajinu ve které jsme projížděli. A pak jsme zajeli do města. Ihned jsem věděla kde jsme byli. Rozvaliny a opuštěné domy. Děsivá atmosféra pod mraky, kterých jsem si všimla až nyní. Blížili jsme se k jaderné elektrárně Černobyl.

Ještě větší panika mě zachvátila, když krabice na klíně spolujezdce, kterou jsem rozeznala jako dozimetr, ohlásil svou maximální hodnotu. ,,Kurva, už i tohle je v prdeli.“ řekl spolujezdec s ruským přízvukem. ,,Věděl jsi, že se odtud už nevrátíme.“ odvětil mu řidič. Kam jedeme? Tady nesmíme být. Umřeme!

Vítej zpátky

Bylo to jasné. Zjistili že já jsem byla tou dvojitou agentkou. Věděli, že já mohla za zkázu Černobylu a za devastaci poloviny Ruska a Evropy. Vezli mě na místo mého „triumfu,“ aby se stalo místem mé zkázy. Čím blíže jsme se blížili k elektrárně, tím silnější byla bouřka. Nebe křižovaly blesky. Několik jich uhodilo i před nás. Muži mě ale vezli dál.

Náhle auto začalo stavět. Bylo to zrovna ve chvíli kdy mi už bylo nevolno. ,,Kurva!!!“ udeřil pěstmi do volantu. Radiace už stihla rozežrat motor!“ Muži proto vystoupili a spolujezdec mě vytáhl ven. Z kufru vytáhl řidič dva deštníky a od pasu vytáhl pistol. Tou zamířil na spolujezdce a okamžitě vystřelil. Muž padl k zemi s dírou v hlavě a já, nestoje pevné na zemi, jsem opět spadla do bláta.

Opět jsem ale neležela moc dlouho. Do svázaných rukou mu vtlačil deštník a popostrčil mě směrem k lesu. Zbraní mi zezadu mířil na hlavu. Ale musela jsem zůstat silná. Dobře jsem věděla, že tato chvíle jednou přijde.

Odplata

,,Možná si myslíš, že nevím cos provedla.“ odplivl si, ,,Ale já vím žes to byla ty! Tys nechala bouchnout tu elektrárnu!“ Ozvala se rána a já pocítila štiplavou bolest v lýtku. On mě střelil! Chytil mě pod paží a vlekl mě lesem dál. ,,To tys vzala život mé ženě a synovi!!“ ječel. Po tvářích mu tekly slzy.

Ten chlap nevěděl, že jsem byla špiónka. On jen trpěl kvůli ztrátě své rodiny. Byl to jeden z tisíců, ba i statisíců lidí, kterým jsem zničila životy. Jeho pomsta byla oprávněná. Ale já nehodlala umřít! Pokusila jsem se mu vyškubnout, ale on mi pouze vrazil zbraní. ,,Chtěl jsem tě vzít až k elektrárně a tam tě oddělat, ty couro, ale seru ti na to. Zabiju tě teď a tady!!“

Jeho brekot se nesl lesem. Koukala jsem se do ústí zbraně a čekala se slzami v očích, kdy zmáčkne spoušť. Ale ti už zmáčknout nestihl. Jakási černá šmouha se přehnala mezi námi dvěma a utrhla mu ruku, v níž stále svíral pistoli. Z utrženého pahýlu vystříkla krev a pár kapek dopadlo i na mě. Vyzvrátila jsem obsah žaludku a klekla si.

Adaptace

Ta černá věc byla v mžiku zpět. Opět proletěla mezi námi a tentokráte si vzala mužovu hlavu. Mrtva se skácela k zemi a já začala utíkat k autu. Otevřela jsem dveře jezdce a skočila dovnitř. Klíčky byly v zapalování a tam sem jimi otočila. Motor zakuckal, ale nenastartoval. ,,Ne, ne, ne…“ brečela jsem. Otočila jsem klickyr ještě jednou, když tu na střechu cosi dopadlo.

Střecha se prohnula, já vyjekla a ztuhla. Cosi klepalo na střechu auta, ale nebyly to kapky deště. To něco svými drápy právě rozsápalo dospělého muže. Bylo to rychlé. Zatraceně rychlé. Ta věc na střeše se dala do pohybu, za několik vteřin jsem mohla vidět ohromně dlouhé a ostré drápy na konci dvou protáhlých pahýlů.

Ruce té bytosti měly zčernalé maso, kůže se trhala jako cáry papíru. A ukázalo to víc. Celé tělo bylo nechutně pohublé a protáhlé. Kdyby se to narovnalo, jistě by to bylo vysoké tak tři metry. Oči plné strasti byly zapadlé hluboko v očních důlcích a bezertá ústa se zkroutila v hororovou grimasu. Po dvou letech hladovění se to konečně znovu nají. Ztuhlá strachem jsem hleděla na tu ohavnost, jak v okamžiku prorazila čelní sklo.

Vír zoufalství

Rychle jsem vypadla z auta a běžela lesem. Třesoucí se jekot té příšery mi přiváděl husí kůži. Nemohla jsem z hlavy dostat ten otřesný pohled na ty vylámané zuby. Byla jsem si jistá, že to bývalo člověkem, a to mě na tom děsilo o mnoho víc. Už jen z představa z pomalé proměny mi přivedla nevolnost. Nemohla jsem myslet na to, jak teď musela ta bytost po dvou letech hladovět.

Klopýtla jsem a dopadla na zem, vyvrhaje obsah svého žaludku. Opřela jsem se o blízký strom a mžourala kolem do tmavé noci. A tu vedle mě praskla větvička. Tělem mi projela vlna mrazu. Ihned jsem si instinktivně přikryla pusu spoutanýma rukama. Kolem mě se pomalu plížila ta bytost. Měla jsem snad až moc dobrý pohled na to vychrtlou postavu.

Mé oči zalily slzy.

V ušních bubíncích se odrážel můj zrychlený tep. Chtěla jsem běžet. Chtěla jsem vzít nohy na ramena, ale nemohla jsem hnout jediným svalem. Moje panika se navýšila, když se ruka té bytosti téměř dotkla mé nohy. S každou kapkou, jenž dopadla na mé čelo, jsem ztrácela pojem o okolí. O tom že se opírám o strom v lese, kde bylo všechno vysušeno radiací. O tom, že mě sem přivedli muži, kterým jsem, jako dvěma z mnoha, zničila životy.

Ta bytost se na mě podívala. V jejích očích planula zuřivost. Chtíč po rozpárání mého těla. Znovu ten úsměv. Musela jsem se na něj jako zhypnotizovaná dívat. Už jsem ani nezadržovala slzy. Svět se zpomalil. Vnímala jsem každý z pět nehtů, které mi vnikaly do tváře jako hadi. Jekot se nesl lesem, jak jsem ztrácela hlas. A co bylo nejhorší? Stále jsem se nemohla pohnout…

Další Creepypasta : Jako v hororu

4/5 (4)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close