Poslední koridor
Krok za krokem. Šel jsem chodbou a zpytoval své svědomí. Udělal jsem všechno tak, jak jsem měl? Žil jsem dobrý život? Možná. Co se ale bere jako dobrý život? Život podle Bible a Desatera? Život bez toho? Nebo snad život, který jste měli napěchovaný zážitky?
Krok. Krok. Šel jsem chodbou a vracel se zpět ve vzpomínkách. Vzpomínal jsem na svou ženu, na svůj dům, rodiče i auto. Na všechno jsem musel dřít ve své podřadné práci. V práci, kde jsem byl „Nikdo“ s mizerným platem. Má rodina na tom nikdy nebyla dobře, musel jsem jednat.
Noha před nohu dopadá, jak jsem šel chodbou. Před chvílí jsem mluvil s knězem. Ptal jsem ho, co přichází po smrti. Říkal že buď ráj, nebo očistec. Co bude čekat na mě? Myšlenka mi vrtala hlavou. Říkal, že mi Bůh jistě odpustí, ale já mu nevěřím. Mě Bůh nemůže odpustit.
Krok. Krok.
Šel jsem chodbou a přál si vrátit čas. Chtěl jsem se vrátit zpět do dob svého dětství, svatby a porodu mých dcer dvojčat. Do dob, kdy jsem si s kamarády hrával venku na piráty a rytíře. Avšak ne do dob, kdy jsem dělal to, co bylo pro mou rodinu nejlepší.
Krok, krok. Chodba byla zdánlivě nekonečná. Nesu si na rukou krev tří lidí. Chtěl jsem jen pomoct své rodině. Peněz bylo míň a míň. Tak jsem si sehnal zbraň a přepadl banku. Věci se zvrtly a já vzal tři lidské životy. Třem lidem jsem vzal možnost žít. Třem rodinám jsem způsobil smutek.
Krok. Krok. Vešel jsem do místnosti na konci chodby. Elektrické křeslo bylo připraveno pro mou popravu. Posadil jsem se. Asistenti na mě připojili jakési věci a uvedli sedadlo do vodorovné polohy. Otočili mě a já se mohl oknem dívat na spoustu tváří. Moje rodina, rodiny mrtvých, ti tam seděli. V jejich očích jsem viděl jen jednu věc. Odpuštění…
Další Creepypasta: Choroba
