Poslední tajemství starce
Mému dědovi je 95 let a už mu na světě moc času nezbývá. Při životě ho drží jen změť trubic a drátů. Mluvit mu dělá nepředstavitelné obtíže a každý skřehotavý šepot v sobě nese tíhu, tak jej nesmíme přerušit. Moje rodina nikdy nemluvila o smrti, takže kdykoliv jdu s tátou na návštěvu, obvykle tam sedíme a moc často nemluvíme.
„To jsou zase zprávy tenhle tejden, co?“ řekl by můj otec.
„Hmm…“ zabručel by děda, „šílený svět.“
„Zůstaneš tu, že jo?“
zeptal se mě děda, když jsme byli v pokoji sami. „Vyslechneš si poslední tajemství starce?“
Tohle byl ten moment. Konec byl za rohem. „Chceš, abych zavolal zpátky tátu?“ zeptal jsem se.
Děda zavrtěl hlavou, jak jen mu to trubky dovolily. „Byl bych radši, kdyby o tom nevěděl.“
Už jsem slyšel o částech jeho příběhu. Začalo to tím, jak ve dvaceti letech žil v nacistickém Německu. Nuceně pracoval na jedné z farem, ale povedlo se mu propašovat babičku a právě narozeného tátu ze země schován v zásilce obilovin. Byl chycen krátce na to a poslán do koncentračního tábora u města Buchenwald, kde musel živořit dva roky, než byl osvobozen Spojeneckými silami.
„Nemusíš mi říkat o tom, co se tam dělo, jestli nechceš.“ řekl jsem mu. Nebyl jsem si jistý, jestli chci slyšet ty hrozivé detaily. Byl kupodivu energický a vytrvalý a přísahal, že je nutné to říct.
To utrpení by nepřežil,
kdyby nebylo jeho kamaráda, kterého si tam našel. Byl to jeden z nacistických strážníků, Rottenführer čety, který si ho oblíbil kvůli stejnému věku a až zarážející podobě. Sedívali spolu, každý na jedné straně plotu s ocelovým drátem, a vyměňovali si příběhy o svých dětstvích. Můj děda mu vyprávěl o mé babičce, jak krásná byla a jak nepřestane, dokud ji znovu nenajde.
Ten SS strážník šel ze skupiny Hitlerjugend rovnou do armády, takže nikdy nebyl v romantickém vztahu se ženou. Byl okouzlen dědovými příběhy o romantice a z těch se postupně stali velmi blízcí přátelé i přes všechny okolnosti. Strážník dvakrát ušetřil mého dědu práce, která znamenala jistou smrt a občas prostrčil plotem extra příděl, který můj děda pak rozdělil mezi vězně.
„Nebyl to dobrý život, ale byl to život.“ řekl děda.
Věci se změnily, když se blížil konec války.
Nacističtí strážníci se stávali stále více paranoidními a zoufalými, jak se k nim blížily Spojenecké síly. Bylo normální, když se z nižších strážníků stali „obětní beránci,“ když nebylo řádně splněno nějaké nesplnitelné zadání. Krom toho se šířily zvěsti o tom, že Rottenführer ochraňoval mého dědečka, což jej postavilo do zoufalé situace s vlastními důstojníky.
Rottenführer, vězněn mezi ochranou mého dědečka a jeho vlastní kůže, podepsal rozkaz, aby byl můj dědeček poslán do nedaleké zbrojní továrny. Osmnáct hodin práce denně, hladovění, žádná lékařská péče – továrna mohla být také rozsudkem smrti. Šance na přežití tří měsíců byla menší než 50%.
Můj děda žadonil o přežití s tím, že musí najít lásku svého života. Ta na něj čekala v Americe. Rottenführer byl přesunut, ale jeho rozhodnutí bylo konečné. Jediný kompromis, na který mohl přistoupit bylo, že si poznamenal adresu, kam moje babička šla a poslal jí dopis, ve kterém vysvětlil, co se s dědou stalo.
„A jak jsi tedy přežil?“
zeptal jsem se, „Změnil názor? Byl jsi zachráněn z továrny?“
„Chráněn Rottenführerem v táboře jej oslabilo a přesun do továrny byl tak pro mladého farmáře příliš obtížným. Nevydržel ani týden.“
„Jak to myslíš nevydržel? Jak ses dostal ven?
Námaha z tak dlouhého příběhu si na mém dědovi vybírala svou daň. Kašlal, sípal, pár vteřin nemohl popadnout dech, než si znovu vyčistil hrdlo.
„11. Dubna, 1945, byl Buchenwaldský tábor osvobozen.
Spousta Nacistů opustila své pozice a rozutekla se po kraji. Ostatní se rozhodli předstírat, že jsou také vězni, aby nad nimi měli Spojenci slitování. Toto bylo obzvláště užitečné pro ty, kteří si dali ten čas, aby se seznámili s vězni a mohli poté převzít jejich identitu. Když SS strážník podal informace a místo pobytu své ztracené lásky, bylo mu dovoleno nalodit se na loď směřující do Ameriky, aby mohl být znovu s ní.“
Kolečka v mé hlavě se otáčela. A otáčela. Než mi to konečně došlo…
„Tvoje babička byla podezřívavá,
když mě poprvé spatřila, ale přijala to s tím, že mě válka změnila. Krom toho jsem o ní věděl tolik, že nemohla popřít naši sdílenou historii. Vychoval jsem syna tvého dědy, jako by to byl můj vlastní. Žil jsem život, o němž snil každou noc až do své smrti. Myslíš, že kdyby to věděl, odpustil by mi…?“
Tehdy jsem pro něj neměl žádnou odpověď a další šanci, mu na to něco říct, jsem nedostal. Tu noc zemřel ve spánku po dlouhém a šťastném životě, který nebyl jeho…
Autor: Tobias Wade
Originál: Creepypasta.com
Další Creepypasta: GPS Hra
