ČlánkyCreepypasty

Já Proxy

Já Proxy

Než začneme dílem Já proxy,  mé jméno je Michal Kaiser a je mi 20 let. To je jen pro upřesnění.

Začněme tedy od začátku. Vyrostl jsem v malém městě na venkově. Sice jsme neměli farmu a nechovali jsme dobytek, ale měli jsme pěkný dům. Měl jsem starší sestru, rodiče byli rozvedení, klasika. Byl jsem na dně. Puberta se mnou cloumala, a já byl v depresích. Pak se něco objevilo. Ten svět příběhů a záhad. Říká se tomu „Creepypasty“. Pár jsem si přečetl, některé poslechl na YouTube a zalíbilo se mi to. Přál jsem si, aby to bylo skutečné. A tehdy se to stalo.

Stalo se to pár dní před štědrým dnem. Šel jsem se projít do lesa se trochu vydýchat a vytěsnit realitu. Pak se všechno změnilo. Najednou se setmělo. Koruny stromů zakryly oblohu a já neviděl skoro nic. A v tu chvíli jsem uslyšel prasknutí větvičky. Otočil jsem se a podíval jsem tím směrem. Nejdřív jsem viděl stromy. Pak jsem zpozoroval cosi černého. Vedlo to někam nahoru. Vzhlédl jsem a uviděl  tu tvář. Vlastně… jen bílý obrys tváře.

Nechtěl jsem věřit tomu, že je to skutečné. Pak vše potemnělo. Když jsem se probral, vše se zdálo být v pohodě. Rozhlédl jsem se a uviděl ho stát přede mnou. Jen tam stál a sledoval mě. Vím že koukal na mě, i když neměl obličej. Promluvil jsem na něj. ,,Já vím kdo jsi. A nebojím se. Kdybys mě chtěl zabít, už bys to udělal. To znamená, že ode mě něco chceš.“
,,Správně.“

Trochu mě to vyděsilo.

Jeho hlas nevyšel z něj. Ozýval se v mé hlavě. Snažil jsem se skrýt zmatek, a tak jsem pokračoval: ,,Co ode mě chceš?“ ,,Tebe…“ Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. ,,Mě? Proč?“ ,,Je v tobě něco jiného. Něco čím se lišíš od ostatních. Zaujal jsi mě Michale. Proto ti nabízím nový domov.“ Byl jsem v šoku. Slender Man si mě vybral. Mě… Protože jsem něčím výjimečný. ,,Tak strašně moc bych chtěl tuto nabídku přijmout, ale nejde to. Mám tu svou rodinu, chodím do školy, nemůžu prostě jen tak odejít.“

,,Dobrá, můžeš odejít.“ Zarazilo mě, že mě nechal odejít jen tak. V tu chvíli jsem nad tím moc nepřemýšlel. Vrátil jsem se domů a připravil se do školy. V noci mě vzbudil jakýsi hluk. Když jsem otevřel oči, viděl jsem světlo, přicházející  odněkud z domu. Vyšel jsem z pokoje abych ho zhasl. Světlo přicházelo z pokoje mé sestry.

Když jsem otevřel, zastavil se mi dech. Stál tam Jeff, se svým krvavým úsměvem a nožem. Má sestra ležela v posteli, s očima plnými slz. Byla mrtvá… Rozběhl jsem se k ní. Odstrčil jsem Jeffa z cesty a vrhl se k posteli. Nechtěl jsem věřit tomu že má sestra je mrtvá. Začal jsem brečet. Mezi vzlyky jsem ze sebe vyhrkl: ,,P-proč? Proč jsi ji zabil?“ Jeff naklonil hlavu a pak odvětil: ,,Myslel sis… že by tě Slenderman nechal jít jenom tak?“ Přepadla mě další obava. Zvedl jsem se a rozběhl do máminy ložnice. Ta byla taky mrtvá. Padl jsem na kolena a začal řvát z plných plic.

,,Obleč se,

a vezmi si s sebou nějakou zbraň a masku. Musíme jít.“ ,,NE! Já nikam nejdu!“ Ucítil jsem tvrdou ránu, která mě svalila na koberec. Jeff se ke mně sehnul s zašeptal: ,,Pospěš si!“

Se slzami v očích jsem vstal a šel si zabalit. Bylo to logické. Až policie najde těla mé rodiny, označí mě za podezřelého. Nemohl jsem tam zůstat. Zabalil jsem si vše potřebné, pár nožů, pitnou vodu a dost jídla. Na památku jsem si zabalil rodinnou fotku a šli jsme. Jeff mě zavedl do lesa. Ještě byla vidět silnice na okraji města, když se tam objevil Slenderman a přenesl se s námi na bezpečné místo. Byl to vlastně dům uprostřed lesa. Měl 3 patra na výšku a byl hodně velký. Trochu připomínal hotel.

Zavedli mě dovnitř. Z venčí dům vypadal prázdný, ale uvnitř to byl normální dům. Na schodech jsem zahlédl malou holčičku. Když mě uviděla, rozběhla se pryč. Zastavil jsem se a čekal co se bude dít. Pak Slenderman promluvil.

,,Tvůj pokoj je číslo 214 ve třetím patře.

Předposlední dveře nalevo. Vezmi si klíč a jdi do pokoje. Pošlu pro tebe, až bude snídaně.“ S těmi slovy zmizel. ,,Vítej mezi námi.“ Nadskočil jsem leknutím, když se Jeff potichu přiblížil a zašeptal mi to do ucha.

Tu noc jsem nespal. Pořád jsem musel myslet na tváře mé matky a sestry. Když jsem ráno uslyšel kroky které se blížily k mým dveřím, otevřel jsem dřív, než ten dotyčný zaklepal. Za dveřmi stála Jane. Trochu mě to překvapilo, čekal jsem spíš někoho z kluků. ,,Snídaně je na stole.“ ,,Em… jo díky.“ Promnul jsem si oči a zapadl zpátky do pokoje.

Upravil jsem se a šel na snídani. Nedošlo mi, že Jane čekala celou dobu za dveřmi. ,,Ah, tys na mě čekala? Myslel jsem že… To je jedno.“ Zavřel jsem dveře a šli jsme.

Jídelna byla velká.

Slender Man seděl v čele a ostatní na bocích. Byli tam všichni. Bylo to jako bych se ocitl v ráji. ,,Posaď se prosím.“ Řekl a pokynul k volné židli u stolu. Sedl jsem s na ni a chtěl pronést svou otázku. ,,Na otázky bude čas až po snídani. Teď se najez.“

Byl jsem nervózní. Když skončila snídaně, šel jsem k sobě do pokoje. Přešla mě chuť  získávat odpovědi a taky jsem chtěl být sám. Zabouchl jsem dveře, zamkl, sedl si na postel a objal si nohy. Nechtěl jsem aby mě někdo slyšel brečet, tak jsem se snažil co nejvíc to tlumit.

Najednou jsem slyšel hlas. ,,Jsi v pohodě?“ Rozhlížel jsem se po pokoji, ale nikoho jsem neviděl. ,,C-co? Jo…jsem v pohodě.“ ,,Mohla bych vejít dovnitř?“
Tolik jsem byl zaměřený na svůj pláč, že jsem neslyšel klepání na dveře. ,,Ano, pojď dovnitř.“ ,,Mohl bys odemknout prosím?“ Zapomněl jsem že jsem před tím zamkl. Odemkl jsem a otevřel dveře, za kterými stála Jane. ,,Poslal tě Slenderman? Aby sis se mnou promluvila?“ ,,Ne…“ Šel jsem zpátky k posteli, ale zastavil jsem se. ,,Tak proč jsi tady?“

,,Myslela jsem,

že by ti pomohlo, kdyby sis s někým promluvil.“  ,,Aha…“ Překvapilo mě, jak je starostlivá. Takovou jsem si ji nepředstavoval. Vlastně nikdo nebyl takový jak jsem si představoval. Sedl jsem si na kraj postele a zadíval se z okna. Jane si přisedla vedle mě. „Já vím jak se teď cítíš.“ řekla konejšivým hlasem, „Přišla jsem o rodinu stejným způsobem jako ty.“

„Já vím, zabil ji Jeff.“ odvětil jsem chladně a zatnul jsem pěsti „Je zvláštní, že ani on to nechce dělat. Zabil celou, tedy téměř celou svoji rodinu, to jo, ale to všechno z jeho přikázání.“ pokrčila Jane rameny. Otočil jsem se na ni s nechápavým výrazem. „Chápeš mě dobře. Všechno, co se komukoliv z nás kdy stalo, nějakým způsobem vede ke Slendermanovi. On to všechno řídí.“ „Když to víš, proč na něj ještě nikdo nezaútočil?“ upustil jsem sarkastickou poznámku.

Jane ode mě odvrátila zrak. „Protože to nejde…“ Netušil jsem, o co se snaží, ale nevěřil jsem jí. Přestože byla více milá než jsem očekával, tohle všechno nedávalo smysl. Tak moc jsem si přál do něčeho praštit. „I teď nás může slyšet, ví co si myslíme. Ale nikdo neví co je jeho plánem. Prostě jen radši posloucháme rozkazy.“ V jejím hlase byl rozeznatelný smutek. Vstala, otevřela dveře, ale ještě na chvíli se zastavila. „Bude tě teď zkoušet, snaž se uspět.“ usmála se a zavřela.

V zámku se ozvalo cvaknutí.

Vyskočil jsem na nohy a zalomcoval koulí na dveřích. Nic, nehnuly se. „Hej!“ zabouchal jsem na dveře, „Co to má znamenat?“ Zkusil jsem dveřmi ještě párkrát zalomcovat, než jsem to vzdal. Ulevil jsem si skrze pár ostrých slov, zkusil odemknout nožem, podíval jsem z okna, jestli bych nemohl vyskočit, ale bylo to marné. Venku nebyla římsa, po které bych přelezl do vedlejšího pokoje, a pád ze 3. patra by byl trochu nepříjemný, především na přistání. Jediná možnost byla zkusit skočit a doufat, že se zachytím o parapet vedlejšího okna. 

Už už jsem chtěl otevřít okno, když jsem to zaslechl. Sirény. Policejní houkačky. Byly tady! Jedno z aut projelo kolem mého okna. Leknutím jsem couvl zpět. Musel jsem zmizet! Zkusil jsem plnou rychlostí vyrazit dveře, ale znovu se nehly ani o píď. Akorát mě rozbolelo rameno. Znovu jsem zanadával a rozhlédl se po pokoji, kam se schovat. Na chodbě za zamčenými dveřmi se nesl dusot těžkých bot. Než jsem se nadál, vyrazili policisté dveře, nahrnuli se do pokoje a tvrdě mě přimáčkli k parketám na podlaze. Byl jsem zatčen a odvezen a služebnu.

Vyslýchali mě.

Řekl jsem jim, že mě v noci vzbudil nějaký hluk a když jsem se šel podívat, má rodina byla mrtvá a že je zabil Jeff the Killer. Oni na stůl položili pár fotek z místa činu a dalších pár předmětů. Řekli mi že na vražedné zbrani a na tělech byly mé otisky. ,,To přece není možné…“ Řekl jsem. Tak či tak jsem byl poslán na psychologické vyšetření. Poté jsem mluvil s doktorem o tom co se stalo a nakonec mi diagnostikovali schizofrenii. Pak mě zavřeli do polstrovaného pokoje a oblékli do svěrací kazajky.

A tak jsem tam seděl. Poslouchal rytmické klepání těžkých bot dozorce a přemýšlel. Cítil jsem se, jako kdybych byl vytržen ze snu. Jako kdybych se probudil. Bylo to všechno jen sen? Mám opravdu vidiny? Co když jsem svou rodinu skutečně vyvraždil a jen jsem si nalhal, že jsem Creepypasty potkal? Co když tu bojuji se svou vlastní hlavou? Co když už nerozeznám realitu a i tohle se mi zdá? Štípl jsem se do ruky a bolelo to. Muselo to být skutečné!

Blížil se večer. Dozorce se oknem podíval jestli jsem v pořádku a pak kamsi odešel. Šel se s někým vystřídat? Nebo šel na kafe? Ani nevím proč jsem se na to ptal. Posadil jsem se na zem a čekal. Věděl jsem že jestli je Slenderman skutečný, tak pro mě někdo přijde. Stačilo jen čekat. A čekání se vyplatilo. Světla na chodbě, která tak slabě svítila, začala blikat a nakonec praskla. Chodbu zalila tma a slabě slyšitelná melodie.

Už přicházejí.

Melodie byla stále hlasitější. Nemohl jsem zadržet úsměv, jak natěšen jsem byl. Z okénka na mě zanedlouho hleděl černobílý klaun s úsměvem od ucha k uchu. „Ahoj! Michale!“ zazubil se na mě, než byl kýmsi odstrčen. Byl to Jeff. „Takže jsi zůstal věrným.“ pokýval jsem hlavou, „Upřímně jsem si myslel, že tě tady zlomí, ale jak tak koukám, nebudeš asi takový slaboch.“

Skrze klíčovou dírku se do místnosti protáhla ruka Eyeless Jacka. Netušil jsem, že se umí takhle protahovat škvírami. Ruka se opřela o polstrované dveře a EJ se zcela protlačil dovnitř. Jeho bezvládné tělo se sesulo na podlahu. Ozvaly se zvuky podobné těm, když třete balónky o sebe a EJ se postavil na nohy. ,,Tvrdili, že nejste skuteční. A že jsem svou rodinu zabil já. Skoro jsem uvěřil. Ale pak jste mě přišli zachránit.“ V zámku to cvaklo, dveře se otevřely a Jeff vešel dovnitř.

„Dali jste si tedy na čas.“

stoupl jsem si na nohy s výrazem podezření. „Nerejpej, furt tě tu můžu nechat.“ zamračil se Jeff, když jsem kolem něj procházel ven. Melodie která z EJ vycházela byla ztlumena. Udělal kolem mě hvězdu a vzal mě za ruku. „Nemáme moc času Jeffe! Pojďme! Honem!“ Zasmál se a vydali jsme se chodbou pryč.

Dozorce se vracel zpět ke svému úseku. Jedna ze zářivek blikala. „Zas ta podělaná zářivka.“ utrousil přes vousy a šel zkontrolovat pokoje. Vše vypadalo v pořádku, zastavil se až u pokoje nového chovance. Nebyl tam. Dozorce vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Odemkl proto dveře a vešel dovnitř. Nebylo pochyb, Michal Kaiser utekl. Ihned vyhlásil poplach. Jen jedna věc mu dělala starosti. Jak utekl ze zamčené místnosti bez oken a ve svěrací kazajce?

Další Článek: Tanatofobie
Více o proxy: Proxy: sluhové Slendermana
Spousty záhad: Paraweb

3.75/5 (8)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Mike-K

Zdravím vás přátelé. Má přezdívku Mike K. A píšu gore horory. Jsem ročník 02. Baví mě kreslení/malování a hraní na klavír. Zajímá mě historie 20. století a záhady. Píšu příběhy o zabíjení, protože mi to jde a dávám do toho své myšlenky a úvahy.

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se

Close
Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close