Prastarý
Prastarý
Se zívnutím jsem se probudil. Konečně tu byla sobota. Den, kdy jsem opět mohl jít k mistru Uhun-nakovi a trénovat! Co nejrychleji jsem se osprchoval, najedl a jako střela vyběhl skrz ulice. Zastavil jsem se až na venkově za městem, abych popadl dech.
Ušel jsem ještě pár metrů než jsem stanul před pro vás normálním statkem. Zde žil mistr Uhun-nak, muž od kterého jsem se učil starým bojovým uměním. Sice vypadal staře, ale života měl v těle ještě spousty. A to vůbec nezmiňuji jeho výtečnou kuchyni!
Z keře vedle ocelové branky jsem vytáhl krabičku, v níž byl schován náhradní klíč. Vešel jsem dovnitř a vešel do svého pokoje, kde už jsem měl přichystaný bojový kroj z minulého víkendu. Oblékl jsem si ho a kolem pasu uvázal černý pásek. Přikrčil jsem se. Nechal jsem veškeré myšlenky odplout ze svého těla. Vyskočil jsem a chytil jsem se trámu nad sebou.
Mistr Uhun-nak
Byl asi tři metry nad zemí, jen tak mimochodem. Po špičkách jsem se začal pohybovat směrem ke zdi, kde jsem měl dřevěnou katanu. Vzal jsem si ji i s pouzdrem ve kterém byla uschována. Šňůru, která byla k pouzdru přišitá jsem uvázal kolem kalhot pod pásek.
Seskočil jsem dolů. A neslyšně došel k mistrovu pokoji. Touto dobou už by měl být vzhůru. Zaklepal jsem. ,,Vstupte.“ ozval se příjemný stařecký hlas. Otevřel jsem a vešel do mistrova pokoje, jenž byl zároveň i místem mého tréninku. Druhé šoupací dveře byly otevřené ven na zahradu.
U nich stála postava, v podobném oblečení jako já. Bylo ale více zdobené. Jeho vousy byly upravené na stary způsob. Dva dlouhé prameny a třetí delší – kozí bradka. Bílé vlasy byly sepnuty do jednoduchého drdolu.
Trénink
,,Jsi připraven?“ podíval se směrem ke mě, a bez čekání na odpověď zaútočil! Jeho dřevěná katana dopadla na místo, kde jsem před chvílí stál. Uskočil jsem a svou katanou podržel tu jeho u země. Pokusil se mě praštit, ale já se před jeho ranou skrčil a povalil ho na zem. Katana mu vypadla z ruky a já přitiskl tu svou k jeho krku.
,,Dnes jste měl jiný bojový styl.“ pravil jsem. ,,A přesto jsi mě dnes dokázal porazit. Máš rychlé reflexy a dokážeš improvizovat. Tvůj trénink končí.“ ,,Ale vždyť jsme ani nezačali.“ pomohl jsem mu vstát. ,,Už jsi složil závěrečnou zkoušku. Nyní jsi mistr a jsi hoden nosit toto!“ Mistr ukázal na dveře, které jsem nikdy nesměl otevřít. Dnes, po šesti letech mého učení, je otevřel.
Dary
Nedokážu popsat jak ohromující byla sbírka, kterou jsem spatřil. Byla tam snad každá zbraň, brnění. Mistr přikročil k jednomu stojanu na zbraně a sundal katanu ve zdobeném obalu a otočil se ke mě. ,,Tohle, tento dům, tak zahrada, to vše bude nyní tvoje.“ ,,Cože?!“ byl jsem zaskočen.
,,Je to tak jak říkám.“ usmál se mistr Uhun-nak. ,,Dyť je toho tolik!“ protestoval jsem. ,,Vskutku, to jsem si také říkal, když jsem to tu zdědil po svém mistru, který to zdědil po svém mistru, který to vysoudil od svého mistra, který to vyhrál od přítele v Mah-Jongu.
Nechám to přepsat na tebe. A ty tak poneseš toho břímě.“ podal mi katanu, když poklekl. Ochotně jsem si zdobenou zbraň v pochvě vzal. Na čepeli bylo vyryto spousta znaků. ,,Tato katana patřila prvnímu mistru naší linie. Předávala se z generace na generaci. Ukrývá v sobě nesmírnou moc. Ani já nwm ja tuto moc použít. Ale vím o někom kdo to věděl.“
Legenda
,,Kdo to byl mistře?“ zeptal jsem se. ,,Byl to můj bratr. Učili jsme se u stejného mistra. Byl o tolik lepší jak já. Dostal tu katanu a objevil způsob jak využívat její moc. Stal se dychtivým po moci a likvidoval vesnice a města. Musel jsem ho zabít, abych všechny zachránil. Musel jsem, proto jsem byl vycvičen!
Vpadl jsem mu do zad jako zbabělec, nebyla tu jiná cesta. Tu katanu jsem zavřel do tohodle pokoje, který jsem neotevřel po několik let.“ Stál jsem a hleděl na mistra. Působilo to velmi zvláštním až naprosto neskutečným dojmem.
,,Vem tu katanu,“ řekl po chvíli, ,,schovej ji a nedovol nikomu, aby ji použil! Teď běž domů, prosím…“ Poslechl jsem, katanu si vzal a šel se převléct. Nebudu vířit emoce.
Až moc živý
Cestou domů jsem přemýšlel, co mohlo mistra tak rozlítit. Nikdy takový nebyl. Zahnul jsem za roh ve středu města, když mě rána do spánku poslala k zemi.
Probudil jsem se připoutaný těžkými okovy. Byl jsem zpět v mistrově…tedy mém domě. Před mnou stál samuraj? Držel moji katanu a usmíval se. Černé vlasy svázané do culíku se bily s jeho bledou pletí. ,,Ani nevíš jak dlouho jsem toto postrádal.“
,,Pusť mě!“ prskl jsem směrem k němu. Jen se zasmál a poklepal na svou zbroj. ,,Ty mi neříkej, co mám dělat, já se vrátil i ze záhrobí. Já i tvůj mistr jsme takzvaní prastaří. Žijeme, dokud nás někdo nezabije. A teď když mám opět svou katanu a k tomu způsob oživení, tak už mě nemůže nic zastavit!“
Bitva
Smál se jako pominutý. Vyvinul jsem veškerou sílu, kterou jsem měl a přetrhl řetězy. Vyskočil jsem, sebral tomu samuraji katanu a ještě s řetězy na rukou dopadl na zem. Zaujal jsem bojovou pozici.
,,Tak ty budeš vzdorovat,“ povzdechl si, ,,pak zemřeš.“ Zpoza zad vytáhl dvě sekery a rozběhl se proti mě. Vyhl jsem se jeho útoku a sám naň jeden poslal ale stihl ho zablokovat. ,,Můj bratr tě cvičil dobře, očividně.“ pravil když se moje katana a jeho sekery přetlačovaly. ,,Ale oba máte jednu slabinu!“
Přestože měl a sobě brnění vážící minimálně tunu, ladně mě přeskočil a přidupl k zemi. Katana mi vypadla z ruky. Kde je mistr, aby mi pomohl? Samuraj přešel ke kataně a uklidil ji do pochvy na svém boku. „Oba nedokážete kombinovat styly boje.“ Chytil mě za vlasy a přitlačil ke stěně. „Jsi odhodlaný. Pojď se mnou, naučím tě jak kombinovat a pak budeš pravým bojovníkem!“
Pokusil jsem se ho uhodit pěstí do obličeje, ale chytil mi ruku a otočil jí tak, že v ní křuplo. Bez komentáře mi dal ránu a poslal mě k zemi. Chtěl na mě dupnout, ale já se odkutálel a podrazil mu druhou nohu. Zakymácel se, což mi dalo čas se zvednou a utíkat.
Prchej!
Utíkal jsem lesem rychle jako střela, kličkoval mezi stromy. Nechtěl jsem riskovat, že je za mnou. Radši jsem se neohlížel. Moje zbrklost mě ale zradila a já zakopl o kořen. Zlomil jsem si nohu a tvrdě dopadl na zem, uhodíc se do hlavy. Poslední co jsem viděl byly tři postavy, sklánějící se nade mnou.
,,Chlapče, vzbuď se!“ vytrhl mě mužský hlas ze mdlob. Když jsem ale otevřel oči, stále jsem nic neviděl. Chtěl jsem si sundat látku, kterou jsem na očích nahmatal, ale hrubé ruce mě zastavily. ,,Tvé oči jsou zraněné. Pád ti způsobil spoustu ranek, musíš je nechat odpočinout.“ ,,Kde to jsem?“ zeptal jsem se onoho muže. ,,Jsi v táboře, který už po generace sleduje toho samuraje. Co ruka s nohou, bolí?“
,,Co jsou zač ti prastaří?“ nenechal jsem se odtrhnout od tématu. Muž mi chtěl odpovědět, ale přerušily ho výkřiky zvenčí. ,,Sakra!“ zaklel a strhl mi z očí látku. Teprve teď jsem si všiml, že je to žena. ,,Je tu moc brzo, na!“ hodila po mě katanu.
Přepadení
Všude v táboře bílých stanů pobíhaly ženy ve zbroji a samurajové. A mezi všemi stál ten největší samuraj. Ten, který mi vzal katanu. Jeho helma vypadala jako živý démon. Ta žena, která se o mě starala, mě zatáhla do jiného stanu, navlékla do zbroje a vyslala do boje.
Hned jak jsem vyšel se proti mě vyřítil jeden ze samurajů a zaútočil mi na hlavu. Odklonil jsem jeho útok a odsekl mu hlavu od těla i s kusem brnění. Doháje, tahle katana je ale ostrá! Než jsem se nadál, byli u mě další tři. Pokřikovali slova, kterým jsem nerozuměl. Musela být ze staré japonštiny.
Jeden mi zaútočil do zad, ale já uhnul, což ho překvapilo. Tento moment jsem využil a poslal ho na dalšího ze samurajů. Zbraň se mu zabodla do těla a on padl. Mezitím u mě stál třetí a pokusil se dát mi pěstí. Okamžitě jsem mu ruku chytil a zkroutil mu ji tak, že ke mě stál zády. Podřízl jsem mu hrdlo a zabodl samuraje, který se ještě pokoušel vstát.
Vendeta
Pomalu jsem se blížil k veliteli samurajů. Byl v první linii a likvidoval dívky holýma rukama. Katana mu visela u opasku netknutá. Už jsem po ní chtěl sáhnout, ale jeden ze samurajů mi chytil druhou ruku a strhl mě k zemi. Moji zbraň rozdupl, a já se tak neměl jak bránit. Nebo měl?
Kolem jeho těla byly omotány dva řetězy. Chytil jsem jeden a uvázal jsem si ho na ruku, čím jsem se k samuraji vlastně připoutal. Každý jeho útok jsem ubránil řetězem. Jakmile se naskytla příležitost, skočil jsem za něj, řetěz uvázal kolem jeho krku a uškrtil ho. Druhý řetěz jsem si uvázal kolem ruky druhé a oba utáhl, aby mi nespadly.
Přede mě přistálo tělo. Přímo k mým nohám se dokutálel můj mistr s probodlou hrudí. Jeho oči hleděly skrz mne. Z druhé strany těla si stoupl mistrův vrah. Zloděj katany. ,,Co jsi za zrůdu?!“ pohlédl jsem mu do obličeje, skrytého maskou.
Do posledního dechu
,,Já jsem nový vládce světa, chlapče.“ usmál se a zpoza zad vytáhl mou katanu. Hodil jsem po ní jeden ze svých řetězů. Když se omotal kolem ostří, prudce jsem trhl. Samuraj ale držel katanu pevně v ruce, a tak jsme se o ní přetahovali. Pojednou začaly znaky na kataně zářit. Samuraj se rozmáchl a poslal proti mě ohnivou plochu.
Přetavilo to můj řetěz, tudíž jsem spadl na záda. Plocha proletěla nade mnou. Chytil jsem řetězy samurajovy paže a trhl jsem. On to ustál, ale mě to vymrštilo rychle k němu. Odrazil jsem se od jeho masky a uvolnil řetězy kolem jeho rukou. Na masce se mu šířila prasklina.
Jen zavrčel a zabodl katanu do země. Kolem začaly padat blesky, naštěstí mě minuly. Chytil jsem kámen a poslal ho proti samuraji. Bohužel ho katanou rozřízl bez problému. Musel jsem přemýšlet, někde přeci musí mít slabé místo! Tu mi ale do hlavy skočila myšlenka, že nemám zlomenou nohu ani ruku. Jak to? Samuraj stál ale vtu ránu u mě a držel mě pod krkem vysoko nad zemí.
Oběť
Zářící katana mi projela břichem, působíc ostrou bolest. Ne, takhle to nemůže skončit! Z posledních sil jsem uchopil katanu a vytáhl ji ze svého břicha. Usekl jsem samuraji ruku a dopadl na nohy. Mé zranění bylo zázrakem tatam a síla proudila mým tělem. Teď jsem ovládal katanu já! Sesílal jsem na samuraje salvy magických úderů. Oheň, vichřice, blesky, cokoliv mě jen napadlo. když konečně padl na kolena, přiložil jsem mu ostří ke krku. „Poslední slova?“ pravil jsem.
„Tvůj mistr byl slabý, ale ty, jak vidím, jsi byl víc,než on sám tušil.“ zasmál se. Jedním švihem jsem mu sťal hlavu a zastavil tak jeho armádu. O tu se už postarala sprška blesků. Pohlédl jsem na zbytky bojiště. krev, kusy zbroje a těl bojovníků ležely na hromadách, kouř se linul ze stanů. uronil jsem slzu a mávnutím katany jsem se přenesl zpět do mistrova domu. musel jsem to zastavit, kdybych zůstal, vše by se opakovalo.
Katanu jsem opět zabodl do země a nechal jsem po domě šířit plameny. Žár spaloval trámy, tavil zdi a smažil mou kůži. V duchu jsem se loučil se svými přáteli, rodinou. Co jsem? Proč umím ovládat tu katanu? Veděli o tom mí rodiče? Tolik otázek na které nemám odpovědi. Alespoň že mí nejbližší budou v pořádku…
Další Creepypasta: Příběhy na (ne)dobrou noc