ČlánkyCreepypasty

Přechod dvou let

Přechod dvou let

Plížil jsem se chodbou a pevně svíral snímač pohybu. Plížilo se to kolem. Hledalo mě to. Vědělo to, že potřebuju utéct. Támhle to je, vyšlo to zpoza rohu. Vetřelec. Černá zrůda vypadala ve hře ještě hrozivěji než v jakémkoliv filmu. V tu chvíli vletěl do pokoje táta. Lekl jsem se, přestal se ve hře plížit a zemřel jsem.

„Tati! Teď to musím jít znova!“ držel jsem se, abych frustrací nerozflákal stůl.
„Měl bys to už ukončit. Za půl hodiny je nový rok. Tak pak přijď za námi,“ odvětil táta, jako by se nic nestalo, a odešel.

Vypnul jsem Alien: Isolation, počítač a s židlí se odsunul do středu místnosti. Tenhle Silvestr je na hovno! Žádný ohňostroj, žádný pořádný Nový rok. Proč bych to měl slavit, když je to o ničem?

A ještě k tomu ta bolest hlavy!

Vždycky, když jsem měl mít v ten den smůlu nebo třeba když mělo pršet, tak mě rozbolela hlava. Byla to strašná vlastnost. Bolest nebyla silná, ale bylo to časté. A ta zmíněná bolest mě trápila i teď. Proto jsem se odebral ke hraní na počítači. Prášky mi totiž s touto bolestí nikterak nepomáhaly.

Vykoukl jsem z okna na oblohu. Ta byla kompletně jasná. Bouřka ani sněžení tedy nepřicházela v úvahu. Co pak ale mohlo být špatně? Pokrčil jsem rameny a trochu se upravil. Košili jsem si zastrčil do kalhot. A teprve pak jsem vyšel z pokoje a přidal se k rodině v obývacím pokoji.

Rodiče a mladší bratr se tam zrovna koukali na Partičku. To byl fajn pořad. Odjakživa mi přišli vtipní. Sám jsem se ale na jejich místě nikdy vidět nemohl. Nedokázal jsem si představit, že bych jen tak z fleku udělal něco vtipného. A tak jsem mohl jen tiše závidět.

„Už bylo načase,“

utrousil bratr úsečnou poznámku. Ten tón v jeho hlase mě dráždil. Byl to miláček našich rodičů, takže není divu, že byl dost povýšený. Se stejným tónem ke mně mluvil každý den. Normálně bych s jeho egem něco provedl, ale ten malej smrad se stále držel rodičů, takže jsem k němu nemohl.

Už jen to, že na mě mluvil, mi pocuchalo nervy na zbytek Silvestra. Ale mlčky jsem se posadil a sledoval Partičku s rodinou. Měl jsem štěstí, že do Nového roku zbývalo pouhých 50 minut. A ty s Partičkou utekly jako voda. Z 50 minut se stalo pouhých 10, pak 5, a to už jsme šli nalévat šampaňské.

Televizi jsme přepnuli na kanál s odpočtem a čekali. Letos kvůli korona-krizi nebudou žádné ohňostroje. Za to těsně před devátou hodinou večer jich byly všude tuny.

Odpočet se blížil ke konci. Vteřiny se prodlužovaly. Ubíhaly jedna za druhou. Zbývalo pouhých 5 vteřin. Pozvedl jsem svou skleničku. 4… 3… 2… 1…

„Šťastný Nový rok!“

vykřikl jsem a natáhl ruku se skleničkou ve snaze si přiťuknout. Ale nikdo si se mnou nepřiťukl. Otevřel jsem úsměvem přivřené oči. Moje rodina se strnulými úšklebky hleděla na časovač v televizi. 23:59:59 na mě zářilo z televize jako náhrobní nápis. Všechno nehybně stálo. Žádný zvuk jsem nezaslechl.

„Mami?“ drkl jsem do ní. Byla studená jako led. A kůži jsem ji nemohl ani pořádně zmáčknout. Jaktože byla tak tvrdá? Skleničku jsem postavil na stůl a pokusil se s ní zatřást. Nepohl jsem s ní ani o píď.

Drkl jsem do táty, kopl bratra, ale nic se nedělo. Čas stál. Ani oni, ani nic jiného krom té sklenice kterou jsem držel, se nedalo posunout nebo rozbít. Všechno bylo jako zkamenělé.

Zem se náhle silně otřásla.

Pozoruhodná rázová vlna mě shodila na zem. Když jsem se vyškrábal zpět na nohy, začal se můj život rozpadat. Doslova. Otcova tvář se začala deformovat a rozpadat v prach.

„Tati, ne!“ vykřikl jsem v zoufalství a chytal sypký prach do rukou ve snaze zastavit to. Ale rozpadat se začal i bratr a matka. I nábytek se pomalu obracel v prach. Slzy mi tekly po tvářích a křik se dral z mých plic. Mezi prsty mi protékaly proudy prachu.

Těmi mi náhle projela ostrá bolest. Ustoupil jsem a pořádně si je prohlédl. Moje prsty. Dělo se s nimi úplně to samé jako s naším domem. Kůže, pak maso a nakonec i kosti se rozpadaly. Pomalu. Každá umírající buňka bolela jako bodnutí nožem.

Ječel jsem z čisté agónie.

Přicházel jsem o ruce, o nohy. Nakonec jsem zůstal ležet na zemi, neschopen utéct. Postupem času se pomalu začalo rozpadat i moje torzo a já bolestí šílel.

Nic na nás nečeká. Rok 2021 je klam, žádný nepřijde. Všichni o půlnoci chcípneme. Celý náš svět zmizí z existence.

Nemůžeme utéct…

Šťastný Nový rok 2021!!!

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

5 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Don`t copy text!