Silva Plena Timore

Silva Plena Timore

Jmenuji se Jack. Pocházím z Minnesoty, ale teď žiji s tátou v Michiganu. Přestěhovali jsme se pár let po té, co moje máma zemřela. Tátu to hodně vzalo a nedokázal žít v domě s tolika vzpomínkami. Mně se taky stýskalo, ale už jsem se s tím vcelku smířil. Bylo to tak asi nejlepší.

Jsou tomu tři roky, co žijeme v tomto malém městečku. A poprvé za ty tři roky jsem se rozhodl, že se půjdu projít do zdejšího lesa. Místní mu říkali Silva Plena Timore. V překladu to znamená něco jako les strachu, a musím uznat že v latině to zní asi i líp, nebo minimálně zajímavěji.

Spolužáci mi říkali, že není čeho se bát. Přeci jen je to les jako každý jiný, stromy, mech a spousta zvěře. A navíc… Kdo by přece věřil v něco nadpřirozené, že? Zkontroloval jsem mobil. Baterka byla téměř na sto procentech. Díky bohu. Powerbanku jsem měl vybitou, a nabít by se mi mobil už nestihl. Bez GPSky bych se v lese rychle ztratil.

Vzal jsem si tmavší oblečení,

nechci být vidět na dálku. V botníku jsem našel svoje kanady. Mám je už rok, ale doposud jsem neměl šanci je využít. Otřel jsem z nich prach. Už se znovu leskly. Byl jsem na ně hrdý. Dostal jsem je od strýčka z Kentucky ke svým osmnáctinám.

V lese bylo fajn. Slunce svítilo a hřálo, na obloze nebyl jediný mrak. Vůně borového a smrkového dřeva mi dokázala navodit pocit klidu a uvolněnosti. Světlý mech se táhl po zemi jako nekonečný měkký koberec. V dáli křičel jestřáb. Paprsky slunce se prodíraly skrz větve stromů a tvořily kužely světla dopadající na zem plnou života. Bylo tu opravdu krásně. Bloudil jsem lesem už víc než hodinu. Usoudil jsem, že mám času dost, a tak jsem si sedl do mechu a opřel se o strom.

Musel jsem usnout,

protože když jsem se probral, už se stmívalo. Bylo o něco chladněji a zvedala se mlha. Jako jo, les byl krásný, ale nocovat se mi tu moc nechce. Ne že bych se bál… Nebojím se téměř ničeho. Ale neznal jsem to tu.

Kouknu na mobil. Nejkratší cesta zpět domů mi zabere půl hodiny. Poslechnu mobil a jdu za šipkou. Baterka se mi vybíjí nějak moc rychle. Šetřím mobil. Jen sem tam se ujistím, že jdu správně. Něco mi nesedí. Něco mi říká, že takhle to nemá být. A hlavně, že já tu nemám být. Ten tichý hlásek v mě hlavě mi navrhuje, abych rychle zdrhal. Ale můj rozum mi říká, že se mi nemá co stát, tak proč bych měl zdrhat jak blázen potemnělým lesem. Ale ten hlásek pořád neutuchá, ba naopak – teď už křičí, každou vteřinou naléhavěji. Neposlouchám ho. Proč bych taky měl. Jdu dál lesem.

Najednou si uvědomím, že se něco změnilo. Je mi zima. A ta mlha je mnohem hustší. Ale hlavně… Je tu úplně ticho. Je léto, a já neslyším jedinou sovu, jediného cvrčka, na ani šustění stébel trávy, když zavane mírný větřík… Počkat… Ne, ani ten větřík tu není. Nemám z toho dobrý pocit. Začínám pochybovat o tom, zda je vše v pořádku.

V tom cítím, jako by mě někdo zezadu pozoroval.

Zastavím. Ano, někdo mě pozoruje, ten pocit moc dobře znám. Prudce se otočím. Koutkem oka zahlédnu rychle mizející stín, ale když se otočím, nikdo tam není. Ale ten pohyb se mi nezdál. Někdo tam opravdu byl.

,,Ha…haló? Je tu někdo?“

Cítím se jak pitomec, že se ptám jen tak do prázdna. Jasně že mi nikdo neodpovídá. Už se chci otočit, když v tu chvíli….

*Křup křup *

Někdo byl kus za mnou. Větvičky mu praskaly pod nohama, když šel. Šel směrem ke mně. Vlastně jsem byl za to rád. Mobil se mi před pár minutami vybil, snad mi ta osoba pomůže. Otočím se jejím směrem.

,,Prosím vás, řekněte mi jakým směrem…“

Nedořeknu to. To, co je kus přede mnou není normální člověk. Stojí tam tmavá postava, zakrytá černým pláštěm, do tváře jí nevidím, zakrývá ji klobouk, hlavu má sklopenou k zemi. Na výšku to má nejméně dva a půl metru. Chraplavě a hlasitě se to nadechne. Vím, že musím zmizet. Ale nohy mi vypovídají službu, jsem příliš šokován tím co stojí přede mnou.

Narovná se to.

Přímo se to na mě podívá. Už tomu vidím do tváře. Místo očí má něco jako dva plameny. Ledová modrá barva toho ohně a jeho úsměv, při kterém to odhalilo dvě řady ostrých žlutých zubů, mě ujišťovaly v tom, že tohle nemá v úmyslu mi pomoct. Tohle mě bude chtít minimálně chytit, či zabít.

Vzpamatovávám se a utíkám. Tvor mě pronásleduje. Ze vzdálenosti sta metrů je rázem polovina. Za chvíli mě to chytí. Už je to kousek za mnou, chraplavý dech a těžké kroky zpoza mých zad mi oznamují můj blízký konec. Když v tu chvíli mě něco prudce srazí na stranu. Je to žena. Rychlé mi přiloží dlaň na ústa a přitiskne mě k zemi.

,,Buď potichu.„

Řekne tiše, ale rázně. To monstrum si všimlo, že mu zmizela oběť. Rozhlédlo se okolo. Během chvíle mě zpozorovalo. Rozběhlo se to proti mně. Bylo mi jasné, že už nemám šanci utéct.

…

Probírám se. Svítá. Odřeniny z noci mě pálí. Žiji. Probral jsem se na kraji lesa. Vedle mě stojí ta žena.
,,Ale… Jakto… Vy… Zachránila jste mě…“ Řekl jsem, stále šokován z noci. ,,Kdo jste… ?“ ptám se jí.
Smutně se na mě podívá, pohladí mě ledovou rukou po vlasech a než zmizí v lese, řekne:
,,Už musím jít, synu…“

Další Creepypasta: Začalo to na rozhledně