Skrytý bar
V každém městě je mají a v každém městě vám řeknou, že jejich je nejlepší. Ve větších městech jich mají hned několik. Mluvím samozřejmě o skrytých barech, nebo v nějakých případech ukrytých klubů. Fungují na jednoduchém principu. Skrytý bar se nedá jen tak najít. Jsou to bary beze jména, kde potřebujete tajné heslo, abyste se dostali dovnitř.
A tady začala moje posedlost, která mě mohla stát duši. Psal se rok 2001. Ten rok mi bylo jednadvacet a už jsem si užil všechno, co mi plnoletost dovolila. Byl jsem v barech, na striptýzu, v kasínech… znáte to. Ze začátku to bylo super, protože roky předtím jsem byl jen dítě, na který celý svět koukal jako na ořezávátko.
Jakmile jsem dosáhl dospělosti,
všechno bylo hrozně otravný. Lidi věděli, že jsem dospělý, ale nechovali se tak ke mně. Jako bych měl ještě vyrůst. štvalo mě to. Pracoval jsem v centru města v děsný kanceláři a zpracovával data. Ale moje pracovní oba byla fajn.
7Byl jsem tam od tří odpoledne do jedenácti. Pro svobodnýho kluka po dvacítce to bylo perfektní. Spal jsem každý den a z práce jsem vypadl tak akorát, abych se mohl projít centrem New Orleans, přes Canal Street a najednou… Byl jsem ve francouzský čtvrti. V hnízdě lehkých žen a opiátů. Dalo se tu zažít dost srandy.
Ale jak jsem řekl, začalo mě to nudit.
Fakt nudit. Začal jsem teda hledat tyhle „skrytý bary“. Našel jsem jich tu pár a většina z nich byla stejně nudná, jako normální bary. Jeden z nich se jmenoval Mýtus a byl schovaný pod schodištěm, přístupný pouze úzkými dveřmi. Jakmile jsem se tam dostal, přišlo mi to jako obyčejnej bar. Klientela byla trochu odlišná. Koneckonců to bylo úplně stejné – bar, pití, lidi a hrozná hudba.
Pamatuju si jednu noc, Kdy jsem byl ve svým malý bytě a používal Metacrawler. Připomínám, že byl rok 2001. Objevoval jsem s ním tajemství tohohle města. Bylo dost starý na to, abych něco našel. Nacházel jsem stejná, nudná místa, na kterých jsem už byl. A pak se ozval můj email. Tedy, počítač mi napsal „Dostal jste email.“
Klikl jsem na to a přečetl si předmět.
„Skrytý bar“ Nebyl jsem si jistý, že jsem se na to ptal někoho z přátel, nebo o tom nepsal na nějakým jednorázovým chatu, ale byl jsem línej to kontrolovat. Email byl jednoduchý a krátký. Zněl nějak takhle:
TAJNÝ BAR V NEW ORLEANS: Hledáte cestu, nebojíte se pekla, nebo nestydíte se přijít do nebe? Přijďte nás navštívit. Buďte na Jacksonově náměstí v dvě hodiny ráno. Mějte na sobě černou košili, šedé kalhoty a v ruce si neste kafe. Posaďte se na třetí lavičku. Tohle je vaše jediná pozvánka. Propásněte to a už vás nikdy nepozveme. PS: Přijďte sám a nikomu to neříkejte.
A to byl konec.
Měl jsem štěstí, že do práce musím nosit oblek, protože jen díky tomu mám šedivý kalhoty. Vzal jsem si černou košili a uvědomil jsem si, že to vypadá fakt dobře. Přemýšlel jsem, že to může být prank, ale i kdyby, nic se nestane, když se ukážu. I tak jsem se chtěl jít ven něčeho napít, i když jsem polehával.
Zítra jsem nemusel do práce, takže si můžu užít trochu srandy. Můžu byt jednadvacetiletej, znuděnej, pitomej chlap, ale nebyl jsem úplně blbej. Mohl by to být nějaký trik, nebo past, tak jsem zavolal svýmu nejlepšímu kamarádovi Mikovi. Řekl jsem mu, že jdu ven s nějakýma divnýma chlápkama z práce a moc jim nevěřím. Řekl jsem, že mu zavolám kolem čtvrtý a pokud ne, má mi zavolat on a zkontrolovat mě.
Měl by vstával kolem čtvrtý do práce,
takže mu to nebude vadit a případně mi zavolá, až se probudí. Z bytu jsem odešel kolem půl druhý. Bydlím asi čtvrt hodiny od centra, ale chtěl jsem tam být na čas. Za pět dvě jsem seděl na lavičce, srkal kafe a čekal. Ve dvě ráno se ozval kostelní zvon a někdo mi zaklepal na rameno.
Seděla vedle mě úchvatná ženská a já si pomyslel, že tohle je moc velký klišé, aby to bylo skutečný. Ona sama byla chodící klišé pro bary jako tenhle Gotička, kolem dvacítky, fakt pěkná… Jo, falt byla z baru. Věděl jsem to od začátku.
„Jsem Jodie,“ řekla.
„Dobrý. naštěstí nejsi „Vrána“, „Smrt“, „Lilith“, nebo nějaký stereotypní, gotický jméno.“ odpověděl jsem s úsměvem. Oplatila mi úsměv. „Ne, vždycky jsem byla Joodie a ty musíš být Kurt, že?“ Zná my jméno… dost dobrý. Jasně, měl jsem ho v mailu, takžw k nmu přišla tam, ale byl to super trik. Postavil jsem se. „Ano, Kurt, to jsem já. Hádám, že to ty mě máš zavést do utajeného baru?“
„Jen pokud jsi připravený na cestu do pekla, nebo do nebe… Záleží na preferencích. Necháváme tohle rozhodnutí na nových klientech vždycky. Můžeš zrušit pozvání a jít domů, do jinýho baru. Nebo cokoli chceš. Ale pamatuj, že další pozvaní už nepřijde.“ Usmyslel jsem, že už je po druhý ráno, jsem venku, oblečenej, plnej kafe a chci to místo vidět.
„Veďte mě, slečno Jodie.“ odpověděl jsem. Postavila se a kráčela přede mnou, dost rychle. Musel jsem přidat. Chvilku jsme šli tiše přes Bourbon Street, kolem všech těch hlasitých opilců, pouličních lamp a taxíků. Netrvalo to dlouho a došli jsme do temné části čtvrti, kde bylo hodně málo lidí. Najednou se zastavila u jedné ze soukromých residencí. Otočila klíčem v zámku, otevřela dveře a pokývla, abych vstoupil.
„Počkej, tohle je něčí dům?“ zeptal jsem se.
„Tohle je dům, kde mrtví křičí tiše, kde zdi krvácí, kde se bolest stává potěšením a potěšení smrtí. Tohle jen dům Dina, muže přebývajícím na černé hvězdě. Rač dál.“
Tohle bylo asi nejlepší představení baru, co jsem kdy slyšel. Bylo to nacvičený, ale ona tyhle malé fráze přednášela s takovým zaujetím. Nevím, kdo je Din, a nevěděl jsem ani o černých hvězdách, ale rozhodl jsem se to ignorovat.
Zavedla mě do domu, který byl prázdný.
Žádné vybavení, nic. Proti tomu se francouzská čtvrť zdála vážně levná. Pokud si pronajali dům jako zástěrku pro bar, brali to fakt vážně. Tohle by nemuselo byt tak nudný.
To, co se stalo potom, bylo divný. Zavedla mě do malé haly, kde byl výtah. V tuhle domu má výtah kdejaký dům, předtím ne. Každopádně, tenhle jezdil jen dolů. V New Orleans domy moc často nemají sklepy. Než jsem vstoupil, znovu mě zastavila.
„Tohle je tvoje druhá možnost vycouvat. Stejně jako předtím, můžeš se otočit a odejít, nezraněný a nezkažený.“
„Zmáčkni čudlík.“ odpověděl jsem jí a vešel dovnitř.
Trvalo to dlouho, vážně dlouho. Myslel jsem, že je to nemožné. Nikdo nestaví nic pod městem. Sakra, vždyť naše mrtví spalujeme místo toho, abychom je pohřbívali. Jak jsem si všiml, jeli jsme dolů. Byl to jeden z těch starších výtahů s kovovými dveřmi. Kolem nás se míjelo dřevo a kovy a pomalu jsme se dostávali ke kamením. Chtěl jsem se zeptat, když mi to došlo.
„Dobrej trik.“ řekl jsem. „Trik?“ zeptala se Jodie. „Jo. Ten výtah stojí na místě, zatímco se kolem nás promítá nějaká smyčka, abychom si mysleli, že klesáme, že jo? Sice nejsem odporník na výtahy, ale řekl bych, že jsme teď tak dvacet stop pod zemí.“
„Nemáš tak úplně pravdu.“
odpověděla s úsměvem. „Nejsme 20 stop pod městem, ale tak 2000, pokud je teda používáš jako měřící jednotku.“ Chtěl jsem jí odpovědět, že to je lež, že to musí být lež, protože jsme nejeli tak dlouho a tenhle malý výtah by se ani tak hluboko nedostal.
Ale uvědomil jsem si, že tohle měla být jen součást tý její řeči o „Dinově domě“ a všeho okolo. Nechtěl jsem být moc dotěrný, ani nudný. Možná by se mě nemusela už ptát, jestli chci odejít, tak jsem se radši neptal.
Navíc jsem to nechtěl zkazit ostatním.
Prostě jsem se usmíval a rozhodl jsem se, že tuhle skvěle zinscenovanou scénu o baru budu hrát s nimi. Falešný nebo ne, bylo o asi nejambicióznější představení, který mě mělo dovést k lahvince. Chvilku poté se výtah zastavil. Jodie stála před dveřmi, ale než je otevřela, otočila se zpátky ke mně.“Tohle je tvoje poslední šance vycouvat. Pokud si to přeješ, vezmu tě zpátky. Jakmile však otevřu tyhle dveře, poznáš peklo.
Můžeš dnes v noci najít cestu zpátky na povrch, ale mnozí zjistili, že odejít je nemožné. Někteří zůstali navždy. Jelikož jde o rozhodnutí ze svobodné vůle a hraje se fér, bla jsem pověřena Nodskou radou, abych ti nabídla poslední šanci vrátit se do života. Teď si vyber. „Skvělá řeč, Jodie,“ odpověděl jsem. „Vážně skvělá, dali jste si s tím fakt práci. Ano, chci vstoupit.“
Usmála se a otevřela dveře. Na konci haly byly malé, dřevěné dveře, které vypadaly, jako by vznikly ve stejnou dobu jako pyramidy. Nebyla tam světla, viděl jsem jen malé elektrické světlo výtahu. Jakmile jsem z něho vykročil, doslova mě praštilo horko. Ne tak velký, abych to nezvládl, ale pokud jste nikdy nebyly v hodně parným dnu na půdě bez ventilačky, nedokážete si to představit. Vzduch jsem ani nestihl postřehnout.
Okamžitě se promíchal s potem
a já věděl, že jsem v tý hale už moc dlouho. Raději bych šel, ale když jsem se otočil, výtah už se posouval vzhůru. Nebylo tam ani žádné tlačítko na přivolaní si ho zpět. Jodie si zřejmě nedělala legraci, když říkala, že je to moje poslední šance. Zkřížil jsem prsty a doufal, že v tom baru budou mít klimatiuaci, jakmile jsem kráčel ke světlu.
To, co se dělo pár hodin poté mam docela v mlze. Řeknu vám to ale jak nejlíp dokážu.
Vešel jsem do malého baru. Byl vážně maličký, skoro jako jedna ložnice. Byl tam dřevěný bar a tři barové stoličky. Dále ještě v každém rohu stál jeden stůl. Místnost byla chabě osvícená. Ze stropu visela jen jedna žárovka. Každopádně to stačilo, abych všechno viděl a žárovka byla umístěna dobře. Za barem byla malá police s líkérama stojícíma před zrcadlem.
V místnosti bylo pět dalších lidí a barman.
Ta gotička seděla u jednoho ze stolů a srkala pití s nějakým prostě oblečeným chlapem. U druhýho stolu byly dva gentlemani. Jeden měl oblek. Ten druhý na sobě příšerný kovbojský oblečení. To bylo docela běžný pro tuhle oblast a hlavně pro podobny utajený bary. Byla tam ještě jedna žena.
Podle vzhledu jí mohlo byt něco kolem třicítky, která na druhé straně baru kouřila. A samozřejmě jsem tam byl já, uzavírající tenhle divnej kroužek. Nehrála tam žádná hudba. Stěny byly ze dřeva, možná z dubovýho. Barman byl ze starý školy. Bílá košile, černý kalhoty, kšandy a motýlek. Vypadal jak z dvacátých let. A taky tu bylo dost teplo. Ne tam moc jako v hale, ale pořád nic příjemnýho. Alkohol by to ještě zhoršil, ale už jsem tady byl, tak jsem si chtěl dát trochu vody.
Díval jsem se na ten alkohol a všiml jsem si, že na nich nebylo žádný označení. Nebylo tam ani pivo. Bezejmenný značky. Žádná kasa, nic. Tohle místo bylo tak jednoduchý, jak si dokažete představit. Po chvíli na mě barman promluvil.
„Vítejte v pekle!“ prohodil s úsměvem.
„Super jméno, něco takovýho jsem očekával.“ nechtěl jsem zní nijak drze, ani podezřívavě. Dneska už mi předvedli pěknou show, ale nazvat tohle město peklem? Vážně? Jak předvídatelné. „No, někde si to vykládají i jinak. Peklo je jen to, jak to znáte vy. Měl bych to pojmenovat jinak?“ zeptal se a nezdálo se, že by vtipkoval.
„Ne, peklo je v pohodě. Ale dal bych si pití… Jacka s colou, prosím.“ řekl jsem. „Jacka s colou tu nevedeme.“ odpověděl hned. „A co máte?“ zeptal jsem se. „No, většina lidí si tu dává pití jménem Žal. Nebo vám můžu dat Osamění. Pokud jste ale odvážný, mám tu naší specialitu. Zatracení.“ „Páni, vy jste tohle fakt promysleli. Tak mi tedy dejte ten Žal, prosím.“
Nalil mi nápoj z hnědé lahve. Chutnal fakt dobře. Bylo to něxo jako bourbon a já bych si přál, abych měl colu na namíchaní. A očividně ani neměli led… Zasmál jsem se. To by bylo, kdyby měli led v pekle… co jsem si myslel? Bylo to dost dobrý a rychle mě to nakoplo.
Objednal jsem si Osamění a poohlížel jsem se po ostatních.
Ani jeden si mě asi ani nevšiml. Ta gotička byla fakt docela roztomilá, tak jsem si vzal drink a chtěl jít za ní, ale žena sedící na druhý straně baru začala fňukat. „Mám fakt žízeň… můžu prosím dostat trochu vody?“ prosila barmana. „Ne madam!“ odpověděl se stejně pitomým úsměvem. „Vodu v pekle nemáme, ani trochu. Dejte si radši další cigaretu. Spláchněte to nějakým tvrdým alkoholem.“
„Nebudu kouřit.. mm moc sucho v puse… žádný alkohol… vodu prosím.“ pokračovala a mě samotnému se to zdálo jako žebrání. Místo toho, aby jí dal vodu, vytáhl nezapálenou cigaretu. Teď jsem si všiml, že popelník o velikosti punčové mísy, doslova přetékal vajgly. Muselo jich tam být nejméně tisíc.
To vykouřila sama? Zarazil jsem se a prohlížel jsem si jí pozorněji. Měla hrozně rozpraskané rty. Musela už tam nějakou chvíli byt. Barman stále neztrácel úsměv a čekal, dokud si konečně nevzala cigaretu. Zapálil jí a ona si potáhla. Začala kašlat, dost agresivně. Začala se dokonce dusit. Konečně jsem se ozval.
„Hele chlape,
nevypadá už moc pěkně a nemyslím, že potřebuje další cigáro. Vypadá to, že umírá žízní. Zavolej výtah, chlape. Myslím, že už má dost.“ Barman mi věnoval velký úsměv. „Kdo? Stará Nancy? Nah, Nancy je vojačka, chlape. Vykouří několik krabiček denně. A pokud jde o její žízeň, tam venku jsme jí varovali, ale chtěla sem. Dostala to, co chtěla.“
Přišel jsem k Nancy a položil jí ruku na rameno. „Madam, pokud chcete odsud pryč. Doprovodím vás k výtahu. Nevypadáte moc dobře.“ snažil jsem se znít tak vážně, jako někdo v mým věku může znít. Nancy se na mě podívala a usmála se. „ach, jsem v pořádku. Prostě… v pořádku.“ řekla, ale její pusa se vážně klepala.
Barman nás sledoval jako orel, stále se usmíval, ale jeho úsměv nebyl už moc dlouho přátelský. „Všechno v pořádku?“ připomínal mi otravnýho prodejce aut. Nancy rozklepaně odpověděla ano. Barman se otočil a v tu chvíli mě Nancy chytla pevně za rameno. Její dech byl jako mlha.
„Uteč dokud můžeš.“
řekla to tak tiše, že jsem to neslyšel. Její dech byl jako komín, musela ty cigarety kouřit v kuse několik dní. Kouřím a většina mých přátel taky, ale i když v kuse kouříme celou noc, nikdo z nás neměl tak jedovatý dech. Přišel jsem k muži v obleku. Minimálně vypadal stejně.
„Pane, myslím, že ta paní tamhle potřebuje pomoc.“ řekl jsem mu. Podíval se na mě a zasmál jsem se. „Všichni potřebujeme pomoc, chlapče. Jsme přeci v pekle.“ zakřičel.
Jakmile tak učinil,
podíval jsem se na tu gotičku přesně v tu chvíli, kdy se řízla, hluboko a silně, minimálně to tak vypadalo. Ten spoře oděný člověk seděl naproti ní a smál se, skoro až pištěl, ale pak jsem si všiml, že masturbuje. Ne úplně tak, jak to dělá každý z nás doma. Ne, jeho penis vypadal tak syrový. Krvavý, na místech potrhaný, ale i tak pokračoval.
„Přestaň! Podívejte se, co si děláte!“ křičel jsem na něj. Podívali se na mě a já si všiml, že ta slečna plakala, ale zároveň… se usmívala. Její oči prakticky prosili, aby tu bolest zastavila, ale ona stále pokračovala.
Viděl jsem dost.
Vstal jsem a vytrhl jsem jí nůž z ruky. Jakmile jsem to udělal, cítil jsem silné škubnutí v rameni. Bylo to silnější, než cokoli jinýho v mým životě. Byl to barman, Přišel ke mně a chytil mě. „Ne, NE pane!“ zakřičel mi do ucha. „Každý návštěvník si tu užívá cokoli chce bez předsudků. Ty už tu dávno nejsou. Žijeme bez nich nadále. Nech jí se řezat. Miluje to. Nevidíš snad, jak se usmívá od ucha k uchu?“
Nějakým způsobem mě přitáhl zpátky na stoličku a neskutečnou rychlostí se dostal zas za bar. „Chceš znát tajemství, Kurte? Nudil ses a chtěl jsi víc. Proto jsi sem přišel. Teď si vypij svůj drink a udělej to dřív, než ti v něm vymáchám ten debilní ksicht.“
I přes to všechno se nepřestal usmívat. Praštil přede mnou skleničkou. Byla v ní kalná kapalina. Chytl mě za rameno, které začalo nesnesitelně bolet. Moje mysl začala šílet. Tohle nebyl bar, bylo to něco, ale rozhodně ne bar. Nemohl jsem uvěřit že to je opravdu peklo, ale věděl jsem, že je něco fakt špatně.
„VYPIJTE SI SVÉ PITÍ, PANE!“
křičel znovu a já si vykroutil z jeho bolestivého sevření. Vypil jsem tu tekutinu před sebou. Chutnalo to hrozně. Nemůžu to ani popsat, ale bylo to nesnesitelný. Nechal mě být a v místnosti se najednou udělalo větší horko. Světlo začalo blikat a já byl najednou plný vědomostí. Byly to věci, co jsem nechtěl vědět, věci, co nikdo nechce vědět.
Moje matka měla poměr…
a ten muž, kterého od dětství oslovuji tati, nebyl můj otec. Měl jsem bratra, který zemřel. To jsem netušil. Můj šéf mě nesnáší. Můj děda spáchal sebevraždu.. a já si myslel, že zemřel přirozenou smrtí. Moje matka mě chtěla potratit, ale rozmyslela si to, protože by potrat nezvládla. Zemřu sám.
Moje žena, žena, kterou potkám za šest let, se do mě bláznivě zamiluje, ale s mým tříletým synem bude mít autonehodu. A nic na tom nemůžu změnit. V šedesáti letech oslepnu po nehodě v práci. Je na světě přesně 34 lidí a někteří z nich jsou mí přátelé, kteří si právě teď přejí mou smrt. Nesnáší mě. Nikdo, ani máma, ani táta… mě nikdy nemilovali.
Tohle bylo jen pár tajemství, která mě přepadly.
Byly jich tisíce, možná milióny, ale moje mysl je všechny nedokázala zpracovat. Byly to věci, věci o mě, věci o lidech, co znám, ale bylo to dost temný a jsem moc rád, že si to všechno nepamatuju. Kdybych je v sobě držel o sekundu dýl, dovedlo mě to k šílenství.
Rozhlížel jsem se po baru. Ta žena, Nancy, stále kouřila, ale její hrdlo hořelo. Malý rudý plamínek čpěl přímo z jejího hrdla. Musela to být ta nejhorší bolest na světě, ale ona stále tahala a popotahovala pořád dokola. Vždy, když to udělala, ten plamen byl silnější.
Díval jsem se přímo do zrcadla naproti za barem a pozoroval tu hrůzu, co se za mnou děla. Ale to, co upoutalo mou pozornost, byla malá, černá postava, která stála po mojí pravici. Byla asi půl metru vysoká. Její kůže byla čistě černá. Jediná věc, která vyčnívala, byly oči. Byly to lidské oči, ale zářivější. Nesvítili, jen… byly dost výrazný na to, aby vytáhly jeho tvář. Mělo to na hlavě malé růžky. Mělo to bílé, dost ostré zuby.
Nějak mi došlo, že to má být ten Din, když je tohle jeho dům.
Podíval jsem se ke dveřím, ale byl pryč. To teplo bylo mnohem horší. Tajemství stále probleskávala mojí hlavou, jedno horší, než druhé. Všechny kouty mojí duše byly odhaleny. Všechny ty špatné. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Moje vyzvánění, něco z mého světa, něco seshora. Upoutalo to mojí pozornost a v tu chvíli ta tajemství trochu ochabla. Podíval jsem se. Byly čtyři hodiny ráno… Mike, Mike volal, aby mě zkontroloval.
Jmenuje se… Mike. Ano. Mám kamaráda jménem Mike… nejlepšího kamaráda. Čím víc jsem se soustředil na reálný věci, tím víc se vše kolem uklidňovalo. Ta tajemství skoro přestala. Ta dekadentní scéna za mnou taky pomalu přestávala. Nancy už jen kouřila. Ta gotička už se neřezala. A krutopřísný pohled Dina také trochu ustál.
MIKE…MIKE…můj nejstarší kamarád. Ano. Vyrůstali jsme spolu, přespávali jsme u sebe, pořádali pizza party… čím víc jsem se soustředil na reálný svět… snažil jsem se, jak jsem mohl… Dveře se vrátily. Běžel jsem k nim. „Stůj. Nemůžeš odsud vypadnout!“ zakřičel barman a sotva jsem se poohlédl, nestál za barem, ale přímo za mnou.
Vyběhl jsem ze dveří do malé, neskutečně vyhřáté chodby.
Barman proběhl dveřmi a já myslel na všechno, co mě jen napadlo. Pokud myšlenky na realitu oslabovaly tenhle svět, tak by spojení s reálným světem mohlo tohle místo zničit. Zvedl jsem telefon, kterého se ozval hlas mého nejlepšího kamaráda, který volal z bezpečí jeho bytu. Dokonce jsem v pozadí slyšel hudbu. Opravdovou hudbu.
„Miku, zavolej policii, mám fakt problém!“ zakřičel jsem do telefonu. „Co? Skoro tě neslyším kámo, to spojení je na hovno.“ odpověděl. Barman se stále blížil… a stále se usmíval. Měl jsem poslední nápad. Zmáčkl jsem „reproduktor.“ Jeho hlas, hlas z reálnýho světa, patřil někomu, kdo se o vstupu do pekla s nikým nedomlouval a rozezníval se halou. Barman zastavil.
„Není mu dovoleno vědět o tomhle místě… aby s námi měl kontakt, ani by byl pozván… Ani po telefonu… to se Nodské radě nelíbí!“ V tu chvíli dostal tenhle bar poslední zásah. Slyšel jsem Mikův, už docela rozespalý hlas, říkal „Co je Nodská rada?“ Kontakt byl navázán. Ať už tu panovala jakákoli pravidla, právě byla porušena.
Najednou dolů přijel výtah.
Stále usmívající se barman na mě pohlédl. „Omlouvám se, pane, ale porušujete pravidla. Už tady nejste vítán. Prosím, odejděte.“ Jodie stála ve výtahu. Doškrábal jsem se tam taky. Všechny účinky toho pití zmizeli. Můj telefon byl vybitej. Hádám, že telefonáty z pekla vyčerpávají baterku. Naštěstí to všechno bylo pryč. Už jsem neslyšel ani žádná tajemství a nahoru jsme jeli v absolutním tichu.
Jakmile jsme se dostali napovrch, Jodie vyšla z domu a tam se zastavila. Konečně promluvila. „Můžeš si myslet, že jsi dnes v noci vyhrál, ale ne. Dostal jsi šanci vyjet výtahem jak dolů, tak nahoru. Tvoje srdce upřednostnilo tajemství před štěstím. Mohl jsi zmizet a všechno, co poznáš záleželo jen na tobě. Tak do toho, můžeš na sebe být pyšný. Máme rádi, když jsou smrtelníci pyšní, protože si vždycky najdou cestu zpátky do pekla.“
„Naser si, Jodie!“
odpověděl jsem a odkráčel jsem pryč. Už jsem s těma lidma nechtěl mít nic společného. Když jsem se tu noc dostal domů, pamatoval jsem si skoro všechna tajemství. V průběhu let jsem je nejdříve pomalu zapomínal, ale pak už se zdály jen jako sen.
Probudil bych se a všechno by bylo ztraceno, proto jsem si jich pár napsal na papír, protože je nechtěl všechny zapomenout. Ale teď když je čtu, nepřijde mi to jako tajemství, ale jen jako podivné lži.
Samozřejmě. Že jsem další den zavolal policii. Chtěl jsem těm lidem dole pomoci. Ale trochu jsem jim ten příběh upravil. Řekl jsem, že mě tam Jodie vzala poté, co jsme se potkali v baru. Vypustil jsem tu část o tom, že to místo bylo v úrovni pekla, prostě jsem řekl, že to byl sklep, kde ty lidi mučí.
Policie dostali soudní příkaz ke vstupu.
Dům byl prázdný, jak jsem říkal. Ale nenašli tam žádný výtah. Říkali, že tam byla komora, kde by mohl být výtah, ale musel už být dlouho pryč. Dům jako takový byl na prodej a neměl žádného majitele.
Pár let poté jsem chodil ve dvě ráno na Jacksonovo náměstí a doufal jsem, že uvidím Jodie, jak do toho domu vede další oběť. Ale nikdy už jsem jí neviděl. Roky plynuly, oženil jsem se a ne,moje žena nezemřela při autonehodě. Ještě nemáme děti. Pravděpodobně jsem tím, jak jsem narušil onu Nodskou radu, narušil jsem i nějaký řetězec.
Ale nikdy nevíš, budu opatrný.
Poté, co tohle zveřejním, spálím ten papír s tajemstvími. Vždycky si je budu moct přečíst tady, ale nebudu to dělat. A za čas je snad i zapomenu. Nikdy jsem se s matkou nebavil o jejím plánu na potrat, ani na mého pravého otce.
Ta tajemství se zdála tak reálná, ale všichni víme, že Satanovi se přezdívá „Otec všech lží“ z nějakého důvodu. Nejsem si jistý, jestli ten Din je Satan, nebo nějaká jeho slabší verze, ale usmyslel jsem si, že Din je taky dost upřímnej.
Tohle zveřejňuju jako varování. Buďte opatrní při hledánı tajemství. Některé věci jsou utajované z nějakého důvodu a dozvědět se je by vás mohlo dovést k šílenství.
Další Creepypasta: Church in the woods
Více záhad: Paraweb
