Slepý malíř

Slepý malíř

Jedny z těch nejúžasnějších maleb které jsem kdy viděl, pochází z dílny pana malíře Thomase Allsmana.
Thomas Allsman je tichý muž kolem šedesáti let, žije sám v malém domku na kraji města. Je to malíř portrétů, jeden z nejlepších. Každý jeden portrét který namaluje je jako Mona Lisa. Každý malý detail na vaší hlavě, tváři a nebo dokonce ramenou a vrchní polovině těla jsou zakresleny naprosto přesně. Precizní! otázkou zůstává pouze, jak tyto portréty Thomas maluje.

Abyste mě pochopili, Thomas Allsman je zcela slepý už ode dne svého narození. Ačkoliv je takto postižený, dokáže vás namalovat. Jako kdyby vás dokázal „vycítit“, když před ním sedíte, zatímco vás pomalu maluje. Jak odhalil tuto schopnost, nebo jak se to naučil, je stále nejasné a on své tajemství nevyzradí.

Tak jsem přistoupil k předním dveřím jeho domu. Stál jsem tam, byl jsem nervózní. Musel jsem přijít sám. Řekl, že mě nebude malovat, když se kolem budou potulovat ostatní. Zhluboka jsem se nadechl a zazvonil na zvonek. Chvíli jsem čekal. Ale brzy otevřel dveře. Jeho šedé oči mi hleděly kamsi za hlavu. Opíral se o hůl.

„Dobrý den, pane Allsmane, já jsem Lukáš, chtěl bych být-“ ztratil se mi hlas z nervozity.
„Chtěl byste být namalován, není-liž pravda?“ řekl, „Máte peníze na zaplacení?“
„Ano! Ano…200 dolarů.“ přikývl jsem.

Po tom co jsem mu dal peníze, Thomas kývl a pokynul mi abych vešel dovnitř. Interiér jeho domu byl tak skromný, moc se mi tam líbilo. Pohlédl jsem na hromadu knih na stole. Jedna z nich byla otevřená. Mohl jsem vidět, že byla napsaná v Braillově písmu. Thomas mě zavedl do jedné zadní místnosti a řekl, ať se posadím na stoličku. Místnost byla úplně prázdná. Tedy až na židli, plátno, stoličku a malířské potřeby. Usadil jsem se a on se schoval za plátno.

„No, synku, musím tě varovat, někdy maluji až moc dopředu.“ ozval se Thomas z poza plátna. Až moc dopředu? Jak to myslel? Možná že občas namaloval zeď za osobou? Nebo zahradu venku? Nevěnoval jsem jeho slovům další pozornost, možná se jen vyjádřil špatně.

Začal mě malovat. Seděl jsem a seděl. Zdálo se to být nekonečné. Ani jeden z nás nepromluvil ani slovo, a ani jednou se na mě Thomas nepodíval. Jeho oči byly po celou dobu jeho práce zavřené. Možná mě přeci jen nějak „viděl.“

Konečně odložil svůj štětec. „Hotovo.“ řekl a mávnul na mě, abych se šel podívat. Byl jsem namalován správně, do toho nejmenšího detailu, ale zbytek byl prostě…příšerný. Ležel jsem na dřevěné podlaze. Měl jsem prořízlé hrdlo a utrženou jednu ruku, byl jsem poset nesčetně bodnými ranami, odřeninami a krví. Byl jsem mrtvý. Thomas mě namaloval po tom, co jsem byl brutálně zavražděn?! Dokonce jsem na sobě měl to stejné oblečení jako teď.

Udělal jsem krok zpět. „Co to má být!? Proč byste mě namaloval tak…tak otřesně!? Thomas sklonil pochmurně hlavu.

„Řekl jsem ti, synku, že občas maluji až moc dopředu.“
Byl jsem zmatený. „Co to sakra znamená?!“ zeptal jsem se.
Thomas se podíval mým směrem. „Občas namaluji věci, které se ještě nestaly.“

Autor: Mara
Originál: Creepypasta.com
Další Creepypasta: Aqua Vitae