Šplhající žena
Byl jsem akademickým student na středo-západě. Během svého posledního roku jsem se rozhodl pro zahraniční pobyt v Japonsku. Myslel jsem si, že by to mohl být nejlepší zážitek z akademie – žít v zahraničí. Po tom co jsem si zakoupil lístek a zabalil, odjel jsem zhruba na čtyři měsíce pryč.
Všechno šlo jako po másle. Během letu jsem si udělal dost přátel, někteří byli i z jiných států. Cítil jsem se v zahraničí poměrně jako doma. Všechno bylo pár prvních týdnů v pořádku, ale to se onoho večera změnilo.
Bylo asi kolem druhé hodiny ráno, když jsem se probudil. V pokoji bylo překvapivě chladno, přestože jsem teplotu předtím nastavil na 25°. V ústech jsem měl sucho, a tak jsem se zvedl a šel si pro nějaké pití. Jak jsem přešel pokoj k lednici, všiml jsem si, jak kdosi stojí venku na ulici ve světle pouliční lampy. Věc, kterou měla oblečenou, vypadala jako roztrhaný háv a dlouhé černé vlasy jí padaly do obličeje. Po obličeji mi přejelo zmatení a ptal jsem se sám sebe, zdali se ta ztratila ztratila, nebo se snaží žebrat.
Otevřel jsem okno
a zavolal na ni, zdali nepotřebuje pomoc. Žena na mě nijak nereagovala. Houkl jsem na ní trochu hlasitěji, tak abych získal její pozornost, ale zase ne moc abych náhodou nevzbudil svého spolubydlícího. Žena se ani nepohnula. Zůstala stát nehybně na místě. Upřímně jsem v tu chvíli nevěděl co dělat. Měl jsem zavolat policii nebo ji nechat být? Po několika minutách nepřetržitého zírání ta žena zmizela. Byl jsem zaražen, ale vlezl jsem si zpátky do postele, nechajíc myšlenku aby se mi vypařila z hlavy.
Brzy ráno jsem se vzbudil a začal se připravovat na svoji hodinu japonštiny. Vzpomínka z noci vůbec nepřekročila mou mysl, dokud jsem si nevšiml lampy venku. Během snídaně jsem se tak zeptal spolubydlícího, jestli si také náhodou nevšimly té ženy, která v noci stála venku. Když řekli že ne, zarazil jsem se ještě víc než v tu noc.
Vysvětlil jsem mu, co se mi v noci stalo, načež on jen pokrčil rameny a odvětil, že to byla asi nějaká halucinace z únavy. Neměl jsem jinou možnost než mu věřit. Když jsem šel do školy, míjel jsem tu lampu. Ta žena přeci nemohla jen tak z ničeho nic zmizet, no ne? Možná jsem opravdu měl ten večer jenom nějakou halucinaci.
Přesto se mi to zdálo neuvěřitelně reálné.
Celý ten den jsem se kvůli tomu nemohl pořádně soustředit. Musel jsem myslet jen na tu ženu stojící venku. Proč tam byla? Potřebovala teda nakonec pomoc? Když jsem se konečně vrátil na pokoj, zatáhl jsem si závěsy, aby mi do pokoje nevniklo žádné venkovní světlo. Ale tu noc se to stalo znovu.
Tu noc jsem měl noční můru. V tom snu jsem se pozdě večer vracel prázdnou ulicí k bytu. Blízko své ubytovny jsem ji zahlédl. Tu ženu stojící vedle pouliční lampy. Přes záda mi přejelo silné mrazení a v puse mi rychle vyschlo. Žena se ke mě přiblížila na vzdálenost natažené ruky. Otevřela pusu, dvakrát tolik, než co bylo pro normálního člověka možné a vydrala ze sebe hrdelní řev, z nějž tuhla krev v žilách.
Probudil jsem se zpocený. Na hodinách zářil čas 1:30 ráno. Vydechl jsem a snažil se uklidnit, než mě přepadla akutní potřeba použít toaletu. Když jsem se vracel z koupelny, všiml jsem si silného světla prosvítajícího skrze zatažené závěsy. Normálně bych to ignoroval, ale měl jsem podivné nutkání se podívat ven z okna. A tak jsem přešel pokoj a odhrnul závěsy.
Znovu jsem viděl tu ženu.
Ale tentokrát nestála v paprsku světla z té lampy. Stála blíž budově, kde jsem bydlel. Stále nehnutě, s vlasy zakrývající její obličej. Celkem mě už otravovala, takže jsem otevřel okno a oznámil jí, že jestli do pěti minut nevypadne, zavolám policii.
Ale žena se nepohnula ani o píď, a tak jsem frustrovaný popadl telefon a opravdu policii zavolal. Nahlásil jsem podivnou ženu stojící před mým domem. Slečna na telefonu řekla, že hlídka tam bude co nevidět. V koutku oka jsem zahlédl pohyb, a když jsem se otočil, žena byla pryč. O dvacet minut později přijela na kampus policie a provedla menší „vyšetřování.“
Známí na mě byli naštvaní a určitě měli proč. Právě jsem všechny vzbudil uprostřed noci, protože jsem byl podělanej z nějaké divné ženy. Po tom zdlouhavém utrpení vražedných pohledů, jsme se všichni odebrali do postelí a já zahodil myšlenky na tu ženu za hlavu.
Další ráno jsem se probudil stále ještě trochu unavený.
Moje hlava lehce pobolívala z nedostatku spánku. Podíval jsem se na telefon a…Já zaspal!! Rychle jsem ještě doběhl na hodinu. Profesor byl velice otrávený. V tu chvíli mi došlo, že se psal test, na který jsem se neučil. Nemohl jsem se soustředit a tak jsem to kompletně projel.
Zbytek dne mi připadal jako změť zmatení a strachu. Jak mohla ta žena stát na ulici a během vteřiny zmizet, bez toho aniž bych si ji všimnul?! Když jsem telefonoval, stál jsem hned u okna, pohled jsem odvrátil opravdu jen na sekundu nebo dvě. Jak mohla utéct v tak krátkém čase? Vůbec to nedávalo smysl, a tak jsem se rozhodl to zbytek dne vůbec neřešit.
Později té noci se v mém pokoji znovu výrazně ochladilo.
Dech vyšel z mých úst jako bílý obláček a hrůza se mi zahryzla do kostí. Cosi, nevím co to bylo, mě nutilo podívat se z okna.
Použil jsem svoji veškerou sílu vůle, abych tomu pokušení odolal. Ale když jsem nastavoval teplotu, zaslechl jsem zvláštní skřípání. Můj mozek byl pohlcen hrozivými představami. Pomalu jsem se přiblížil k oknu a trhnutím odhrnul závěsy. Ke vší hrůze jsem spatřil ji.
Viděl jsem, jak ta žena vyšplhala po budově až k mému oknu.
Autor: Rural Guy Horror
Originál: Creepypasta.com
Další Creepypasta: Mrknutí
