Psí Děti / Dog Children

Psí Děti
Dog Children

Řeknu ti o městě. O městě, které bys nikdy neměl navštívit. Pro tvoji ochranu ti nepovím jak se jmenuje, nebo kde leží. Ale řeknu ti tohle: Kdybys někdy měl pocit, že jsi v tom městě tak odejdi a neohlížej se zpátky. Stalo se to před několika let. Byl jsem na cestě, abych navštívil svého strýčka, s kterým jsem se ještě nikdy předtím nesetkal.

Za jízdy jsem se pokoušel rozluštit mapu, která mě mátla ještě více. Pak mi došel benzín. Hloupé, já vím, ale nemohu tyto věci ovlivňovat.Nebezpečí stopování bylo vysoké, ale neměl jsem moc na výběr, tak jsem se přestal rozčilovat a stoupl si ke kraji silnice. To odpolední slunce bylo příšerné.

Z toho šilhání do dálky mě bolely oči a můj oblek byl prosáklej galony potu. Mé unavené paže se svěšovaly níž a níž, stejně jako moje naděje, že tudy někdo pojede. V dálce se objevil červený kamion. ,,Prosím, zastav, prosím, zastav.“ Opakoval jsem a držel jsem palec tak vysoko, jak jen to šlo. Když se vůz přiblížil, zamával jsem rukama.

Vůz zpomalil a zastavil se

,,To je vaše auto?“ zeptal se přátelsky muž za volantem. ,,Ano, pane. Došel mi benzín.“ ,,Naskoč! Dovezu vás na další zastávku.“ Cappy, jak se ten milý pán jmenoval. Rád mluvil o své rodině a vyprávěl zábavné příběhy. Jeho syn bojoval v zámoří a já mohu říct, že jeho laskavost byla inspirována obdivem, který cítil k naší generaci.

Já se spíše vždy držel vzadu dál od nebezpečí, ale Cappymu jsem to neřekl, nechtěl jsem ho zklamat. Po nějaké době jsem se začal zajímat, kdy dorazíme do města, a vyjádřil jsem své obavy, že by to město mohlo být až moc daleko. Nezdálo se, že by to Cappymu vadilo.

Myslím, že stejně neměl nic lepšího na práci a také jsem stále nevěděl odkud přijel. Cesta začínala stoupat a nakonec se změnila na dva hnědé proužky s trávou uprostřed. Konečně jsem mohl vidět město, které stálo nad poli. Zubožené a přesto kuriozní, byl to prostě učebnicový příklad malého Amerického města: Vybledlé modré domy s bílým obložením.

Několik cihlových prodejen s ručně malovanými znaky, náměstí, velká červená stodola a bílá kaple na kopci. Automobily byly zaparkované sem a tam, některé bez pneumatik

Nikde jsem neviděl žádné lidi

Nebylo to nic překvapivé, pro takové odlehlé město, ale to, co mě překvapilo, bylo, že i přes to že tu byla ta stodola, jsem tu neviděl žádná zvířata. Nebyla tu žádná oficiální čerpací stanice, ale našli jsme tu starou garáž s benzínovým čerpadlem. Cappy se omlouval za to, že půjčil svůj kanystr s benzínem sousedovi, zatímco jsme prohledávali přeplněnou garáž.

Kolem se vznášel odporný zápach, z kterého by bylo jen více špatně. ,,Raději půjdu někoho najít. “ řekl jsem ,,Řeknu jim, co tady děláme aby si nemysleli, že je chceme okrást. “ Opravdu jsem chtěl uniknout tomu zápachu. ,,Podívej se po kanystru s benzínem, kdybych ho tu nenašel.“ ,,Rozumím. “

Město vypadalo opuštěně, ale slyšel jsem, jak odněkud vycházeli hlasy, tak jsem je následoval. Ve vysoké trávě se objevily dvě děti, které se honily po silnici. V dálce se nacházel jabloňový sad s dětmi, které běhaly nebo se procházely. Když jsem se přiblížil, tak ze všech stran byl slyšet smích a hravé výkřiky.

Vypadalo to jako hravé chování obyčejných dětí

ale pak jsem si všiml, že všichni mají na sobě psí masky. Několik dětí sedělo na piknikovém stole a hrálo si s něčím, co vypadalo jako dort, který rozmačkávaly v ruce a špinily si tím oblečení. Podle dortu a masek, jsem předpokládal, že se jedná o oslavu narozenin. Nechtěl jsem je nějak vyděsit, a tak jsem k nim přišel a pokusil jsem se jich zeptat na pár otázek.

,,Jsem si jistý, že někdo ten dort upekl, aby jste ho snědly a, né si s ním hrály.“ Řekl jsem a snažil jsem se znít jako jejich rodič. Děti na chvíli přestaly a podívaly se na mě. Otřásl jsem se. Tak jak všichni otočili hlavu v přesně v ten stejný okamžik a jak všichni měly ty psí masky. Nebyly to ty roztomilé kreslené masky psů. Pokus o realismus jim přinesl znepokojující kvalitu.

,,Omlouvám se, ale nemohly byste si na chvíli sundat ty psí masky?“ Děti se na sebe podívaly a pak se znovu na mě obrátily. Začal jsem cítit rozpaky. ,,Tak kdo má narozeniny?“ Jedno z dětí ze sebe vydalo krátký pisklavý zvuk.,,Oh, takže ty? “ Napodobovalo jedno z dětí druhé. ,,Tak tvoje? Hmm? Máš narozeniny?“ ,,Možná máte všichni narozeniny?“

Nevypadalo to že poslouchají a dál napodobovaly štěňata

Začal jsem být naštvaný. Všechno to chození v horku už mě ničilo a teď jakoby děti šťouchaly do úlu.
,,Poslouchejte! Co by řekli vaši rodiče, kdyby viděli, jak se chováte?! Proč si nesundáte ty masky a nechováte se jako děti a ne psy?!“ Děti začaly ty zvuky vydávat hlasitěji, pak následoval krátký štěkot.

,,Přestaňte! Kde jsou vaši rodiče? Mám problém s autem a potřebuji dospělé!“ Děti neřešily mé žádosti a místo toho mi do obličeje hodily kus dortu. Chutnal příšerně. Když se teď podívám zpátky. Nemyslím, že to byl dort. ,,Dobře, ale jak najdu vaše rodiče, vše jim to řeknu!“

Bylo to, jako by ani nevěděly co říkám. Otočil jsem se, abych odešel, ale všechny ty děti,které tu dováděly, teď stály vedle sebe a zablokovaly mi cestu. Místo toho, abych jim řekl, aby se pohnuly, prostě jsem šel doleva abych je mohl obejít. Posunuly se mým směrem a znovu mi zablokovaly cestu.

Pokaždé když, jsem se je snažil nějak obejít

tak se pokaždé posunuly mým směrem a zablokovaly mi cestu. ,,Přestaňte!“ Nechtěl jsem do nich strčit, přeci jenom to byly děti. ,,Napočítám do tří, vy spratci, nebo vámi projdu!“ Děti dál stály a nic neříkaly. Muselo jich být více jak tucet. Dívat se na ně v těch jejich psích maskách bylo neskutečné.

Žádná maska nebyla podobné té druhé. Každá z nich představovala jiné plemeno s výrazy od poslušnosti až po rozzuřenost. Když jsem začal počítat ,,Tři..“ několik dětí začalo dělat vysoké pisklavé zvuky. Pokračoval jsem v počítaní ,,Dva…“ a další dvě děti se připojily s ošklivým vrčením.

Podvědomě jsem si povzdechl. Věděl jsem, že se nepohnou. ,,Jedna…“ Děti začaly okamžitě hlasitě štěkat. Byl jsem překvapen tím, jak ten jejich štěkat zněl hrozivě a rozzlobeně. ,,Nechte toho!“ Přikázal jsem, ale štěkaly jen hlasitěji.

Jeden z nich na mě hodil zkažené jablko

Bolelo to. Ostatní děti se přidaly a já se stal obětí kamenování, shnilým ovocem. Začal jsem křičet ,,Počkejte až najdu vaše rodiče!“ Byl jsem zasažen jablkem do obličeje, dřív než jsem mohl skončit. Několik dětí se na mě začalo tlačit. Ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem. Všichni do mě začaly kopat a škrábat mě. ,,Co to děláte?“

Byl jsem z toho hotovej. ,,Co s vámi je?!“ Vykřikl jsem a pokusil se je srazit k zemi, ale vytrvale pokračovaly v kopání a škrábaní a přitom vydávaly ty nepříjemné zvuky. Z toho kokofonického vytí a štěkání ve mě už vřela krev. Začal jsem na děti utočit. Nezajímala mě jejich bezpečnost a nebo to co by mohli udělat jejich rodiče.

Potom, co jsem s nimi skončil jsem utíkal najít Coppyho. Děti mě pronásledovaly až do města. Byly to jen děti, ale já z nich měl příšerný strach. Masky a hluk. Ani se nezastavily, když jsem je udeřil. Zahlídl jsem Coppyho kamion, ale Coppyho jsem nikde neviděl.

Děti mě dohnaly, když jsem se zastavil a srazily mě na zem

Zase mě ti násilní spratci obklopily. Snažil jsem se vstát, ale bylo jich na mě moc a moje křičení o pomoc nikoho nepřivolalo. ,,Sundejte ty zatracené masky!“ zařval jsem a snažil se je od sebe odstrčit. Držely se mě.

To jejich vytí a štěkání se obrátilo ve smích a já se obával, že by toto celé mohli pozorovat dospělí, kteří se mi posmívají, místo toho aby mě zbavili svých šílených potomků. Můj hněv dosáhl prahu, když děti náhle přestaly útočit. Všichni otočily hlavu stejným směrem a vesele se společně rozběhly pryč.

Postavil jsem se zpět na nohy a podíval jsem se na modřiny a škrábance. ,,Coppy!“ Vykřikl jsem a rozhlídl jsem se. Má ozvěna se ozvala na míle daleko. Děti byly z dohledu, takže jsem běžel zpátky k jeho vozu a doufal, že ho najdu hledat v garáži. Nejdříve jsem se, ale šel podívat do obchodu, abych se podíval, asi tam není někdo, kdo by mi mohl pomoci, ale nikdo nebyl uvnitř.

Nezdálo se, že by tam někdo pracoval

Regály byly prázdné a zaprášené. Podíval jsem se dozadu, kde taky nikdo nebyl. Zaslechl jsem rozruch z venčí. Vykoukl jsem z okna, ale nikoho jsem neviděl, tak jsem pootevřel dveře a vystrčil z nich hlavu. Byl jsem si jistý, že se s těma dětmi něco děje.

Část mě věděla, že bych měl zůstat v garáži, ale chtěl jsem zjistit jestli děti byly za své chování potrestány. Následoval jsem ozvěny, dokud jsem neuslyšel jasný, zběsilý, zuřivý výkřik. Výkřik pokračoval, když jsem klepal na dveře nejbližšího domu. ,,Hej, je někdo doma?!“ Začal jsem agresivně tisknout zvonek. Nic.

Další dům byl asi o třicet metrů dál, tak jsem i tam začal klepat na dveře. Nezdálo se, že by byl někdo doma. Obešel jsem dům a bouchal jsem na okna, ale bez úspěchu. Musel jsem se rozhodnout. Co by mohl udělat hrdina?

Zeptal jsem se sám sebe a nejistě jsem se rozběhl

Rozruch přicházel z ovocného sadu na kopci. Běžel jsem rychle, ale když jsem se dostal k domu, zaváhal jsem. Dveře byly otevřené a na zemi ležely psí masky. Chtěl jsem zjistit co se tu děje, ale nebyl jsem na to připravený. Napadlo mě, že bych mohl znovu zkusit zavolat pomoc, nebo Coppyho, ale nějak jsem nemohl vydat ani hlásku.

Když křik trochu utichl, vplížil jsem se na verandu, ale nikoho jsem neviděl. Jen psí masky, které pokrývaly podlahu. Bůh mi pomoz, nemohl jsem odejít. Kam bych šel bez vozidla? Nemohl jsem ukrást Coppyho kamion. Musel jsem jít dovnitř. Stará prkna praskala pod mýma nohama, ale věděl jsem, že to ten strašný zvuk nepřehluší.

Pozorně jsem poslouchal a snažil jsem se zjistit, co se to vlastně děje. Byl jsem si více jak jistý, že to jsou ty děti. Štěkající, vrčící, kňučící a slintající. Tu a tam se ozvalo zoufalý úšklebek. Nechtěl jsem jít tam dolů, ale musel jsem.

Musel jsem to vidět na vlastní oči

Trochu jsem se skrčil a vkročil na vlhkej, lepkavej schod. Celý pokoj osvětlovala jen jedna žárovka, ale nedosahovala právě na schody, tak jsem věděl, že bude lepší se ukrýt ve tmě. Podlaha byla pokrytá bahnem, jak tudy proběhly děti, které ho i po sobě nejspíš házely. Většina dětí byla shromážděná pod světlem.

Zdálo se, že něco jí. Znechuceně jsem sledoval, jak děti trhají maso a krev jim stříkala po tvářích a kapala z brady. Bože, jejich tváře! Jak mohly mít podkus a předkus zároveň?! Jejich nosy byli roztržené a jejich oči daleko od sebe. Bylo to hrozné! Kromě toho měli všichni různé deformace, které nejsem schopen popsat.

Jejich smích byl strašidelnější, než cokoliv co jsem kdy slyšel. Věděl jsem co jedí. Neviděl jsem co zbylo z jeho obličeje. Jeho šaty byli roztrhané na kusy, ale věděl jsem, že jedí Coppyho. Zakryl jsem si pusu a snažil se nekřičet. Párkrát mi z úst unikl tenký výkřik, ale to nepřilákalo jejich pozornost.

Byl jsem tak ztuhlý strachy

že jsem se nemohl pomalu hýbat, ale dokázal jsem trochu vycouvat po schodech. Když jsem procházel kuchyní a předsíní jsem se modlil k Bohu a doufal, že mě ty děti nebudou následovat.Předpokládal jsem, že budu svobodný, jakmile jsem se dostal ke dveřím. Otevřel jsem je. Na verandě stál stařík. Měl děsivé vousy a bezzubí úsměv.

Měl ohromnou postavu a páchl tak, že jsem ho mohl cítit z devíti yardů. Zpočátku jsme se na sebe jen dívali. Přísahám, že měl dřevěné oko. Očekával jsem, že se na mě vrhne. Namísto toho vytáhl z přední kapsy svého oblečení malou píšťalku. Stiskl ji mezi rty a zdálo se, že do ní fouká, ale nebylo nic slyšet.

Vzlykající a klopýtající jsem utekl z domu a bušil do každých dveří. Radostný řev dětí se přiblížil, tak jsem se schoval v obchodu. Děti pobíhaly kolem, jako by to vše byla jen hra schovávanou. Zavřel jsem se v jedné malé místnosti, která byla vzadu a doufal jsem, že je to brzy omrzí. Přední dveře párkrát zarachotily a já si uvědomil, že nemám kam utéct, pokud se ten velký chlap dostane dovnitř.

Pořád jsem nevěděl, proč po mě nešel

Nakonec vše přestalo a město znovu upadlo do ticha. Přišla noc a bylo slyšet, jen to dětské vytí.Přemýšlel jsem, jestli vědí, kde jsem, a jen čekají, až vlezu a oni mě mohly začít znovu terorizovat. Vzpomínal jsem na chudáka Coppyho a na to, jak byl ochotný pomoct někomu úplně cizímu. Nezasloužil si zemřít takovým způsobem.

Chtěl jsem najít ten kanystr s benzínem více, jak kdy jindy. Sakra, chtěl jsem celé toto zatracené město spálit! Vytí skončilo a já se vyplížil ven zadními dveřmi a po břiše se plazil k lesu, kde jsem plánoval počkat na východ slunce a pak jít po hlavní silnici. Ve městě nebyla žádná světla, když jsem mezi stromy sledoval město.

Bál jsem se, že se děti budou možná toulat venku, ale ve tmě jsem nemohl najít žádnou cestu. Přibližující se siluety byly špatně vidět a uslyšel jsem šustění vysoké trávy. Bylo to jedno to dítě. Váhal jsem s útěkem v obavách, že mě uslyší a upozorní ostatní. Kolem mě bylo pár těžkých kamenů.

Jeden jsem vzal a pevně ho sevřel v ruce

Poslouchal jsem, jak jedno z dětí chytilo zvíře, které vyskočilo z keřů. Když začal do toho nebohého stvoření kousat a trhat ho na kusy a přitom vrčel, pohnul jsem se. Zadržel jsem dech a pomalu jsem zvedl kámen nad hlavu a opakovaně s tím rozdrtil jeho hlavu. Nikdy jsem si nemyslel, že bych toto mohl udělat dítěti, hlavně opuštěnému.

Ale já to neudělal pro své vlastní bezpečí, jako spíš pro Cappyho. Slunce začalo vycházet a odhalovat chlapcovo tělo. Litoval jsem toho, co jsem udělal. Jasně, že nejsem jako oni kanibal, ale měl jsem pocit, že jsem se snížil na jejich úroveň. Zabil jsem dítě a nebudu to moci už nikdy vrátit zpět. Z města se ozýval smích. Vylekaný jsem začal utíkat špatným směrem.

Unavený a hladový jsem šel po polích a přes svahy, dokud slunce nebylo přímo nad mou hlavou. Slyšel jsem slabý zvuk motoru, i když jsem nemohl najít cestu. Dolehla na mě tíha všeho, co se dnes stalo a ještě se zvýšila, když jsem vstoupil na farmu. Když jsem šel blíž, ozval se nevítaný zvuk dětí, které si hrály na louce.

Pár jich cválalo a vydávaly divné zvuk. Přišlo mi to jako normální dětské chovaní, ale pak jsem si všiml, že všechny mají koňské masky.

Další Creepypasta: Dobrý Lékař Evander Locklear / Good Doctor Evander Locklear