Ve spárech ledu
,,To byla lyžovačka, co Lukáši?“ zvolal můj kámoš Daniel. Přikývl jsem. Byli jsme na školním lyžařském kurzu a zrovna jsme se vraceli z odpolední výuky. ,,Lidi já bych šel i večer.“ pravil jsem, když jsem si přehazoval lyže z jednoho ramene na druhé.
,,Jenomže musíme spát!“ praštil Tonda hůlkou do země. ,,Ale my můžeme jít.“ pousmál se Daniel. Já i Tonda jsme se na něj podívali se zmateným výrazem. Ihned začal vysvětlovat. ,,Máme, jako jediní, pokoj v přízemí, takže můžeme vylézt oknem!“ ,,Jenomže je u nás ještě David a ten práskač Martin.“ dodal Tonda, ale Dan se nenechal odbýt.
,,David se k nám připojí, je pro každou srandu a Martina budeme muset hodně uspat.“ Došli jsme na ubytovnu a Daniel zatáhl náš pokoj krom Martina stranou. Vytáhl z kapsi jakousi krabičku a řekl: ,,Tohle jsou prášky na spaní. Dame jich Martinovi spoustu do pití. Všichni jsme souhlasili. No co? Chtěli jsme jít lyžovat!
Úprk na sjezdovku
Jakmile Martin tvrdě usnul, začali jsme se převlíkat do zimního oblečení. Otevřel jsem okno, přezul do přeskáčů a boty hodil zpět. Když vylezli i kluci, zavřeli jsme okno a i s lyžemi na ramenou se vydali na svah. Už na cestě tam nás ale zastihlo silné sněžení. ,,Hele kluci, v tomhle stejně uvidíme na houby. Nevykašleme se na to?“ kňoural Tonda.
David ho ale odbyl tím, že už tam skoro budeme. A měl pravdu. Za pár chvil už jsme byli mezi lidmi, kteří si také chtěli zajezdit. Nasadil jsem lyže a popadl hůlky. Sníh byl od odpoledne zmrzlý. Ale i tak se naše parta rozjela z kopce dolů. Kluci byli neopatrní, ale já si dával pozor abych do nikoho nenarazil. Dojeli jsme až dolů a nechali se kotvou vyvést zpět nahoru.
,,No neříkal jsem, že to bude supr?“ popichoval nás Daniel. ,,Jo říkal.“ plácl jsem ho po zádech a zase se rozjel z kopce dolů. Vánice byla ještě silnější než předtím, takže nebylo moc vidět. Jel jsem, ale v tu chvíli jsem těsně přede mnou spatřil jiného lyžaře. Prudce jsem zabrzdil, vyjel z cesty a řítil se lesem pryč. Tvrdě jsem narazil do stromu a ztratil vědomí.
Ztracen
Otevřel jsem oči. Bylo mokro. Mokro a zima. Ležel jsem na zemi, kdesi v lese v naprosté tmě. Na obličej mi dopadaly sněhové vločky. Posadil jsem se a začal se klepat. Jak mi promoklo oblečení, tak jsem už musel nějakou dobu mrznout. Stoupl jsem si a rozhlédl kolem. Nic. Všude to bylo stejné.
Začal jsem si prohledávat kapsy, ale to co jsem zjistil mě vyděsilo. Neměl jsem mobilní telefon. Poprvé v životě bych ho použil na něco jiného než na hraní her nebo sledování youtube. Z plných plic jsem zakřičel, doufaje že se někdo ozve. Odpovědí mi ale bylo pouze dunění mrazivého větru.
Vánice neustala, a tak jsem nemohl zjistit, odkud jsem přijel. Podíval jsem se na místo kde jsem ležel a podle logického uvažování jsem sundal lyže vydal se směrem do kopce. Tahajíc lyže na zádech jsem se brodil čerstvým sněhem. Šel jsem ale už nějakou dobu.
V pasti
Volal jsem, dělal co největší rámus, jen aby mi někdo odpověděl. Stále nic. Nevěděl jsem, jde se pohybuji, kolik je, či dokonce zda jsem tu sám. Jakmile jsem na to pomyslel, zaslechl jsem, jak v dáli praská větev. ,,Haló? Je tam někdo? Potřebuju pomoc!“ otočil jsem se za zvukem. Nic, žádná odpověď.
Zahodil jsem lyže a jen s hůlkami jsem postupoval dál. ,,Lukáši…“ zaslechl jsem náhle. Vyděšen jsem se rychke otočil, očekávajíc naprosto cokoliv. Hůlky jsem měl zkřížené před tělem. Zase nic. Už jsem musel bláznit, přeci jen mi byla hrozná zima. Potřeboval jsem se zahřát a to rychke. Necítil jsem prsty a konečky už začínaly modrat.
Na tváři jsem cítil omrzlinu. Jak jsem takhle šel dál lesem do kopce, vyšel jsem až na vrchol. ,,Jo!“ pomyslel jsem si. Uvidím na cestu a dostanu se zpátky! Radoval jsem se ale předčasně. Kvůli euforii jsem zakopl, dopadl tvrdě do kuoy sněhu. Ta se začala bortit a já dopadl do jakési jeskyně.
Bloudění
Od pádu mě hrozně bolela ruka, možná jsem ji měl naraženou. Tak či tak nepřišlo v úvahu, že bych se pokoušel vyšplhat zpět nahoru. Rozhlédl jsem se kolem a nechal své oči, aby si přivykly příšeří. Ta jeskyně vedla dál, byl tam totiž úzký průchod do nějaké chodby.
Protáhl jsem se skrz a postupoval pomalu dál. Všude byl led. Bylo to jako bludiště z ledu, přičemž ten led svítil. Ano slyšíte dobře, vypadalo to, jako kdyby ten led lehce svítil. Alespoň jsem měl cestu krásně viditelnou. Chytil jsem si ruku a vyšel.
Pomalu jsem bloudil spletěmi chodeb, nechávajíc ozvěnu mých kroků aby se za mnou plížila. Byl jsem zrovna na rozcestí, kdy jsem ztratil trpělivost. Pochodoval jsem tu bůhví jak dlouho a stále jsem nenašel cestu ven!
Kořist
Na můj vztek mi bylo ihned odpovězeno. Vrčení vycházelo od smečky asi pěti vlků, kteří začali vylézt z jedné chodby. Pomalu jsem se začal blížit k druhé a začal jsem utíkat. Na to že jsem měl na sobě stále přeskáče jsem běžel v celku rychle. Dokonce tak rychle, že mě ti vlci stěží následovali. Museli být hladoví, kdo ví kdy naposledy jedli. Přesto vytrvale sledovali svou kořist, mě.
Zatáčel jsem a přeskakoval povalené krápníky. Konečně jsem viděl konec chodeb! Vyběhl jsem ven do noci ale ihned zastavil. Byl jsem v díře. Kolem mě se tyčily zdi zeminy. Otočil jsem se a postavil se tváří v tvář smečce. I raněné zvíře bojuje do poslední chvíle. Tak proč bych nemohl já když mám jen naraženou ruku?!
Jeden z vlků se na mě vrhl, ale já ho zdravou rukou odhodil pryč. To už ale u mě stál další a zakousl se mi do nohy. Přidupl jsem mu hlavu, ale ztratil jsem tak rovnováhu a upadl na zem. Na hruď mi skočil další z vlků a pokoušel se mi ukousnout obličej. Dostal jsem se nad něj, chytl čelist a trhl. mrtvé tělo jsem hodil na vlka dalšího a tím ho uzemnil. Zbývali tři.
Jeden se mi zakousl do druhé nohy, další mě znovu povalil na zem. Třetí se mi zakousl do ruky. Škubal jsem sebou v agónii, ale z jejich pevného stisku jsem se dostat nemohl. Vlk na hrudi se mi zakousl do obličeje a mě tak zalila má vlastní krev. Zatmělo se mi před očima a já už věděl, že odejdu. Neměl jsem na to noční lyžování chodit…
Další Creepypasta: Hlubiny Mysli
