Stuffed Animals / Plyšáci
Callie McGuire si se svými plyšáky přestala hrát, když nastoupila do sedmé třídy. Už na ně neměla čas. Byla zaneprázdněná s jinými věcmi. Plyšáci viseli v síťce nad její postelí, hlava na hlavě jako hromada mrtvých těl.
Když ale Callie ležela v posteli, mohla se na ně pořád dívat. Takhle si všimla, jak se na ni, ze svého místa v síťce, kouká její starý plyšový tygřík. Měl tmavě červený flek okolo tlamy. To je zvláštní, pomyslela si. Vypadalo to, jako by něco jedl. Její mladší bráška Jarrod si tygříka zřejmě sundal, a pokoušel se ho nakrmit. Zřejmě kečupem. Vždycky to tak dělal se svými plyšáky, ale Callie nechtěla, aby si hrál s jejími.
Ne, už si s nimi nehrála a ano, byli v síťce nad její postelí, ale byli pořád její a ona na ně měla mnoho hezkých vzpomínek, a no, jednoho dne by je mohla dát svým vlastním dětem. Takže proto si s nimi Jarrod nesměl hrát. Callie už chtěla jít za rodiči a říct jim, co Jarrod udělal, když uslyšela svou matku, jak volá na svého manžela: „Bobe! Volej sanitku! Něco pokousalo Jarroda!“
Její matka omotala Jarrodovu nohu prostěradlem, ale krev byla všude. Callie vyskočila z postele a běžela po chodbě do bratrova pokoje. „Co se stalo mami?“ zeptala se Callie.
„Musel to být ten jeho zatracený pes,“ popotáhla její matka. „Ukousl kus Jarrodovy nohy!“
„To nemohl být Barney. On má Jarroda moc rád a tohle by mu neudělal.“
„Ale nějaké zvíře to být muselo a jediné zvíře v tomto domě je Barney.“
Sanitka odvezla Jarroda do nemocnice, Callieini rodiče jeli do nemocnice za sanitkou.
Callie jela autobusem do školy
Když se odpoledne vrátila, její matka se s ní potkala ve dveřích „Dali jsme Barneyho uspat. Teď už Jarrodovi neublíží.“
V pátek, se Callie zeptala svých rodičů, jestli by si nemohla pozvat Jennifer Fortunato na přespání. Jelikož to odpoledne jim chirurg pověděl, že Jarrod nebude muset podstoupit tak těžkou operaci, jak si původně myslel a může se vrátit domů hned zítra, byli Callienini rodiče v dobré náladě a své dceři vyhověli.
Jennifer a Callie si povídaly až skoro do dvou hodin ráno. Callie proto chvíli trvalo, než pořádně otevřela oči, když na svém obličeji ucítila kapičky čehosi. Na chvíli si myslela, že na ni Jennifer zkouší nějaký vtípek, ale když konečně otevřela oči, dívala se do obličeje svého starého lva. Jeho tlama byla tmavě červená.
Callie zamrazilo
Posadila se a rozhlédla. Na zemi, hned vedle postele, ležela Jennifer. Její hrdlo jakoby prokousnuté. Callie křičela a křičela. Později, potom co sanitka odvezla Jennifeřino tělo pryč a policie odjela, přesvědčená, že je ve městě nebezpečný maniak na útěku, Callie seděla sama ve svém pokoji a přemýšlela.
Přemýšlela o tom, co jednou četla v knize. O tom co se stalo mazlíčkům, které jejich páníčci vzali někam na kraj silnice, kdesi daleko od města a tam je opustili. Vzpomněla si, že zdivočeli. Nějaký prastarý instinkt se v nich probudil a pomohl jim přežít, když už se o ně nestaraly jejich lidské rodiny.
Zabíjeli, aby přežili. Občas zabili jen pro potěšení. Článek končil příběhem o bývalém mazlíčku, v tomto případě psovi, který se po roce vrátil domů a zabil všechny členy rodiny, která se o něj starala už od štěněte.
Stalo se tohle mým plyšákům?
přemýšlela Callie. To by ale pak nedávalo žádný smysl. Nejsou živí! A ona je neopustila někde daleko od domova. Ale i tak, roky se jim dostávalo její lásky a pozornosti a teď byli namačkaní v síťce nad postelí, hlava na hlavě a zapomenutí. Možná to byl ten důvod, proč divočeli. Seděla ve svém pokoji, sama a přemýšlela, ani si nevšimla, že už je tma.
„Callie?“ zeptala se její matka něžně.
„Ano?“
„Jsi v pořádku?“
„Jo. Přijdeš ke mně? A… a rozsviť prosím světlo, potřebuju se tě na něco zeptat.“
Její matka stlačila vypínač a vešla do pokoje. „Copak se děje?“
„Nevadilo by ti, kdybych se zbavila všech svých plyšáků?“
„No, nevadilo by mi to. Chceš je dát Jarrodovi? Tak to myslíš?“
„Ne. Chci je vyhodit. Možná spálit.
Její matka se na ni chvíli zmateně dívala a potom promluvila „Jsou tvoji. Dělej si s nimi, co chceš. Každopádně teď nemám náladu se o tom bavit. Jdu si lehnout. Dobrou noc.“
„Dobrou noc mami. Zhasneš mi světlo?“
Callie pár minut seděla ve tmě, pak vstala a šla do koupelny, kde si dala dlouhou a horkou sprchu. Nechala na sebe padat vodopád horké vody. To proto neslyšela křik jejího otce, bratra ani matky, když se zuby zarývaly do krků a vytrhávaly kusy masa.
Když Callie skončila, oblékla si noční košili a lehla si do postele, nevšímajíc si svého starého plyšového medvídka, kterému po tlamě stékala krev, jak se pomalu plíží k jejímu krku.
Originál: Stuffed Animals
Další Creepypasta: My Harry
