V Knize
Po dalším úmorném dni v práci jsem konečně přišel domů. Jaká to slast, když jsem odemkl dveře svého řadového domku na Londýnském předměstí. Vkročil jsem do svého skromně zařízeného bytu, odložil kabát a vydal se do kuchyně. Z lednice jsem vytáhl plechovku Coly a v obývacím pokoji se usadil do křesla.
Byl pátek, přede mnou víkend volna. Byl jsem vášnivým čtenářem. Četl jsem knihy i v té troše volného času, který jsem ve své práci měl. Bylo jedno, co jsem četl, vždy jsem v knize našel zalíbení. Právě jsem si v knihovně vypůjčil jakousi thriller knihu. Neměla název, ale v systému byla, tak jsem to neřešil. Uvelebil jsem, přeskočil předmluvu s věnováním a jal se číst.
Příběh
,,Konečně konec dalšího dne v práci. Ted se uvelebím a začnu číst knížku, kterou jsem si zrovna vypůjčil v knihovně. Ale nejdřív si skočím do lednice pro plechovku coly.“ snila postava muže na cestě domů. A jak muž vešel do svého obydlí, netušil, že se za ním plíží uprchlý vrah.
Zavřel jsem knížku. Tohle nebylo vtipné. Bylo to fakt divný! Musel ti být vtípek některého z mých přátel. Ale jak by dostali do systému takovou knihu? Vypil jsem plechovku coly a hodil ji do koše, když jsem zaslechl zvuk tříštícího se skla z horního patra. Ihned jsem byl na nohou. Co se stalo? Mám se tam jít podívat? Co když je to ten vrah?
No tak moment! ,,Jo, fajn, hrozně vtipný. Slez dolů!“ zavolal jsem nahoru. Bylo již pozdě večer a já se nehodlal štvát s takovýmto stylem vtipu. BUM! Ozvala se za mnou rána. Leknutín jsem se otočil připraven na cokoliv, co by za mnou stálo. Ale nikdo tam nebyl. Jen ta kniha kterou jsem odložil na stolek, ležela otevřená na podlaze.
Budoucnost?
Ačkoliv se snažil sebevíce, nemohl se zbavit strachu. A vrah se blížil. Ve tmě noci neozve se ani výkřik jeho oběti.
Polil mě studený pot. Je v této knize předepsán můj osud?! Ne, je to jen vtip. Půjdu nahoru a potvrdím si, že to nic nebylo. Tu najednou, jako kdybych byl tahán neviditelnou silou. Opět jsem pohlédl do knížky. Přesně včas abych spatřil, jak se slova vlní a formují.
A jak spatřil svého hrůzy stvořitele, utíkal. Utíkal, přestože věděl, že uniknout nemůže. Dveře jsou zamčené, okny neproskočí. Konec je blízko, nelze utéci!
Naběhl jsem ke dveřím a zabral za ně. Zamčeno. Byl jsem v pasti. Otočil jsem se a strnul. Na schodech. Tam, skryta ve stínu, stála mužská postava. Nůž odrážel světlo na typickou masku vykradačů benzínových pump. Pomalu sestoupil těch pár posledních schodů a pohlédl na mě. Tak prázdný pohled.
Ven
Nemohl jsem se hnout. Potil jsem se. Ve svém nitru jsem šílel! A přesto jsem nedokázal nic udělat. Stál jsem tam, ruce se mi potily a ten pot stékal na hřbet té prokleté knížky. Osoba přede mnou namířila čepel nože proti mě a rozběhla se. Vše bylo náhle tak zpomalené. Postava byla krok od kroku blíž a blíž. Čepel mi mířila na střed hrudi. A tak jsem pozvedl tu knihu.
Jediná moje ochrana byla sevřena mýma zpocenýma rukama a natažena dopředu. Nůž projel knihou až po držadlo a na mě vyšplíchl proud krve. Proud husté teplé krve. Řinul se z místa, kde nůž prošel tunou stránek. Topil jsem se pod tím proudem. A tu jsem ucítil na obličeji svou tvrdou podlahu.
Rychle jsem se zvedl a rozhlédl se. Ležel jsem zpátky v obývacím pokoji. Přede mnou se válela ta kniha, skrz níž zela velká díra. Ihned jsem ji zahodil do popelnice mimo dům. Už nikdy víc, ne! Knihovně to zaplatím, ale co se vlastně stalo, to netuším…
Další Creepypasta: Šikana
