ČlánkyCreepypasty

Zkreslené varovné signály

Zkreslené varovné signály

Když jsem dostala první, byla jsem doslova vteřiny od nastoupení na letadlo, když na mě z mého telefonu zaječel hovor od „NEZNÁMÉHO VOLAJÍCÍHO“ Bylo to vyzvánění, které jsem předtím neslyšela a o němž jsem věděla, že určitě není v nabídce!

Normálně bych nezastavila, abych odpověděla, ale očekávala jsem hovor ohledně práce, na kterou jsem předchozí týden dělala pohovor. Zhluboka jsem se nadechla a přijala hovor.

“Haló?”

“Nenastupuj do toho letadla.” Zkomolený a podivný ženský hlas, jako by měla skartované hlasivky, a zoufale se snažila potlačit řeč. Navzdory znervózňující zlomené kvalitě jejího hlasu byl její tón naléhavý a děsivě klidný. Potom hovor skončil.

Ztuhla jsem. Vždycky jsem měla mírnou fóbii z cestování letadlem a něco na tom hovoru… nebyla šance, že bych teď nasedla na sedmi hodinový let. Otočila jsem se a zamířila k food court. Usoudila jsem že bych prostě sedla na další let tenhle večer.

Tři hodiny potom jsem z letištního Starbucks sledovala, jak se televize na terminálu rozsvítila se záběry zříceného letadla, ve kterém jsem měla být.

Žádní přeživší.

Ani jeden jediný. Zkusila jsem vystopovat ten hovor. Stejně tak policie. Ale nebylo co stopovat. Nebyl žádný důkaz, že můj telefon v té době přijal hovor. Analyzovali telefonní záznamy, příchozí a odchozí hovory… nic. Nevymýšlím si! Nevím jak, ale nebyly tam!

A nebyl to jediný hovor. Napříč roky jich bylo pár s velkými rozestupy, ale vždycky přesně. A já vždycky poslouchala.

“Nechoď dnes večer na to rande na slepo.” O pět měsíců později mé možné „rande“ bylo odsouzeno za vraždu čtyř žen, všechny s mojí barvou vlasů a mou postavou. Našli je v mělkém hrobě asi 75 metrů od místa, kam mi nabídl že mě vezme na večeři.

“Nejezdi dnes večer na koncert.”

Kamion ztratil kontrolu a plnou silou narazil do řady aut. Všichni řidiči rozdrcený. Všichni řidiči mrtví. V úseku dálnice, kde bych projížděla.

Nezáleží na tom jestli si koupím nový telefon, jestli se přestěhuji přes celou zemi, hovory přesto příjdou. Skoro jsem cítila přítomnost… ať to bylo cokoliv, jak na mě dohlíží.

Představovala jsem se na dně mrazivého oceánu, pořád připoutaná k mému sedadlu v letadle, nebo v masovém hrobě , nebo jak sleduji kamion který se řítí k mému autu, s vědomím že mi hrozí smrt a sevřela by se mi hruď. Přemýšlela bych o tom, jak tenká ta hranice byla. Jak blízko jsem byla.

Kdybych nečekala na hovor z pracovního pohovoru, nikdy bych neslyšela ten první hovor. A to by byl můj konec.

Vždycky to byl pocit, jako by se něco blížilo.

Ale vždycky tady byl… ten zlomený, pokřivený hlas s těmi hovory co se zdály jako by neexistovaly, když jsem je vyslechla. Sebedestruktivní varovné signály, hnijící před mýma očima. A byla jsem naživu.

Měla jsem o té plavbě špatný pocit.

Plánovala jsem ji jako dívčí týden s pár kamarádkami z vysoké a těšila se na týden v tropech v zimě-ale jedna má část skoro vycítila že ten hovor příjde Možná jsem viděla Titanik příliš mnohokrát, ale od začátku tu byl menší hlodavý strach.

Doufala jsem že to bude v pohodě, ale věděla jsem že jestli se má něco stát, dostala bych hovor. Věděla bych to.

Teď, týden před tím než jsem připravená vejít na palubu,

potom co jsem vešla do mého pokoje, vracející se z večeře s kamarádem, jsem si všimla že můj telefon má zprávu od „Neznámého“. Ještě nikdy nenechali vzkaz. Neotevřela jsem ji celou noc.

Zatraceně, a já fakt chtěla jet na tu plavbu taky. Ah, dobře. Jakýkoliv strašný osud, který mě čekal v tom chladném, temném oceánu nestojí za to.

Stiskla jsem “přehrát zprávu”, a cítila jak se mi převrátil žaludek, když jsem poslouchala ten hlas znějící děsivě zkresleně, jako by vycházel z hrdla sekaného na stužky, praskajícího s naléhavostí než kdy předtím. Rozhlížela jsem se po pokoji, když ten hlas na telefonu opakoval stále tu stejnou frázi znovu a znovu.

“Nevracej se dnes po večeři domů. Nevracej se dnes po večeři domů. NEVRACEJ SE DNES PO VEČEŘI DOMŮ.”

Originál: Creepypasta.com
Další creepypasta: Klíčová dírka

4.5/5 (10)

Jak se ti líbil příspěvek?

Mike-K

Zdravím vás přátelé. Má přezdívku Mike K. A píšu gore horory. Jsem ročník 02. Baví mě kreslení/malování a hraní na klavír. Zajímá mě historie 20. století a záhady. Píšu příběhy o zabíjení, protože mi to jde a dávám do toho své myšlenky a úvahy.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!