Persuaded
Je to už dva týdny, co to celé odstartovalo.
Všechno to začalo havárií tankeru.
Bylo to ve všech zprávách. Každý si myslel, že to bude jen další z mála ropných skvrn. Někteří lidé se hlásili jako dobrovolníci na pomoc chudým lidem a bezbranným zvířatům. Bylo vážně hodně obětí.
Během několika hodin po havárii se to začalo dít.
Zvířata se zbláznila, škrábala, kousala a prostě všelijak útočila na dobrovolníky. Vědci říkali, že se možná jedná o neznámý účinek ropy vypuštěné z tankeru, ale nikdo si nebyl jistý.
Záchranáři se stále snažili dostat posádku z lodi. Zevnitř se ozýval křik, prosící o pomoc a o otevření zaseklých dveří. Záchranáři vysílali celkem 6 minut, ale potom signál utichl. 6 minut naprostého utrpení. Posádka lodi napadla záchranáře, chovali se jako vzteklí paviáni. Lámání končetin a trhání masa z kostí.
Lidé na břehu na tom nebyli o nic lépe. Ti, kteří byli napadeni zvířaty, začali útočit na všechny ostatní. Bylo to horší než jakákoli válečná zpravodajství, naprostá brutalita. Nikdo nemohl vysvětlit, co se děje. Televize pokračovaly ve vysílání pravidelných zpráv o aktuálním stavu situace.
Snažil jsem se pokračovat v mém normálním životě
Pokaždé, když jsem o této situaci slyšel něco ve zprávách, nebo četl nějaký novinový článek, vždy mě to znepokojilo. Lékaři pro to měli vysvětlení, že jde o nějakou infekci nebo parazita mozku, ale na tom nezáleží. Nebyla to totiž taková infekce, jakou si představíte, byli to oni.
Čtyři dny po úvodní zprávě byl zvýšen stupeň pohotovosti. Je to v každém zombie filmu. Lidé nevěděli, komu věřit, tak vytvářeli zásoby zbraní a jídla, někteří se pokusili uprchnout. Zdá se, že zombie filmy měli pravdu, lidé nezvládli situaci. O tři dny později se objevili v mém městě.
Očekával jsem mrtvoly bez rozumu, bezhlavě sténající a zabíjející ubohé nešťastníky.
To je jediný bod, ve kterém filmy lhaly. Oni běhali ulicemi. Vzpomínám si na to, jak jsem běžel k mým předním dveřím, tak rychle, jak jsem dovedl, zamykal jsem, barikádoval a dělal vše pro to, aby se dveře neotevřely. Pak jsem zamířil k oknu a uviděl ten masakr. Byli nezastavitelní. Nebyly to ty klasické zombie, oni si byli vědomi toho, co dělají.
Skupina z nich našla cestu skrz budovu přes ulici. Proskočili sklem v okně. Dokonce, i když je střepy pořezaly, nezastavili se, oni pořád přicházeli. Moje barikáda nemůže dlouho vydržet. Vzal jsem zásoby a odnosil je do nejbezpečnější části bytu.
Vrátil jsem se, abych se naposledy podíval na ulici, ale přál bych si, abych to neudělal. Má tvář se setkala s jedním z nich. Oni věděli, kde jsem. Rychle jsem uháněl do místnosti a zamkl za sebou dveře.
Nemám žádnou bezpečností místnost nebo protiraketový sklep, takže jsem rozhodl, že nejbezpečnější místo v mém bytě byla koupelna. Nebyla tam žádná okna, jen jedny dveře, které měly zámek. Naplnil jsem vanu a umyvadlo, takže jsem měl nějakou vodu na to, abych tu mohl zůstat. Seděl jsem tam a poslouchal vzdálené výkřiky.
Začal jsem mít pocit, že jsem to mohl přehánět
Už to byly dvě hodiny, kdy po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Myslel jsem si, že se přesunuli. Možná bych mohl opustit místnost a dostat se do kuchyně. Vzal bych tam nějaké jídlo, abych neumřel hlady, dokud se nedostanu ven.
Najednou něco narazilo do hlavních dveří. Moc dobře jsem věděl, co to bylo. Nabíhali do dveří, ve snaze je prolomit. Slyšel jsem, jak byla bariéra prolomena a oni se dostali dovnitř. Po domě se ozývaly rychlé kroky a jejich odporné výkřiky.
Někdo začal bušit na zeď vedle mě. Moje oči byly dokořán otevřeny, i když byla v místnosti naprostá tma. Další rána, další a další, oni moc dobře věděli, že jsem v koupelně.
VĚDĚLI, ŽE MÁM STRACH!
Vždy jsem měl noční můry o těchto stvůrách a teď byly tu. Neměl jsem kam utéct. Věděl jsem, že mám čas jen do té doby, dokud se dveře neprolomí nebo mi dojdou zásoby. Sedl jsem si zády ke dveřím, doufajíc, že má váha jim ztíží dostat se dovnitř. Pak se to zhoršilo.
„Proč…neotevřeš…dveře?…“
Ozval se zvuk z opačné strany dveří. Už nebylo slyšet žádné sténání, ani výkřiky. Jen klid a šeptavý hlas. Pak začali mluvit i ostatní z nich
„…Přišli…jsme…pro…tebe…“
„…Uděláme…tě…šťastnějším,..když…otevřeš…ty…dveře…“
„…Není…to…tak…špatné…“
Šeptavé hlasy se změnily v kakofonii zvuků snažíc se mě přesvědčit, zlomit a oklamat. Někde jsem slyšel, že sténání těchto zombií řídí lidi k šílenství a zjistil jsem, že měli pravdu. Bylo to ještě horší než řev sirén na začátku apokalypsy.
Seděl jsem ve tmě a doufal, dokonce se i modlil, aby se unudili a odešli. Podařilo se mi nahmatat zrcadlo a podstrčit ho pod dveřmi, jen abych byl vítán hroznýma, nemrkajícíma očima, krví potřísněnými tvářemi netvorů, křičících a šeptajících. Tak tohle se stalo před dvěma dny.
Nevím, co mám dělat… Možná to nebude tak zlé…
Originál Creepypasta: GodzillaFan1
Další Creepypasta: Baby monitors
