Nástup Temnoty 5
Předchozí kapitola: Nástup Temnoty 4
Boj s Titanoidy
Země se otřásala jako při zemětřesení. Problém byl v tom, že jsme věděli, co se opravdu blíží. Bylo to něco jiného. Titanoidi. Třímetroví roboti s obřími končetinami. Zatímco Vojta rychle kácel stromy, Lucka, Matěj, Aneta, Eliška, David a Tereza je odnášeli před bránu. Doufali jsme že je to zastaví.
Seděl jsem stranou na kolečkovém křesle a sledoval je. Chytil jsem se opěradel a pokusil se zvednou. Naneštěstí mi nohy vypověděly službu, a tak jsem padl zpět do vozíku. ,,Michale, co se děje? Jsi celý bledý.“ přiběhla za mnou Aneta. ,,Pomoz mi vstát.“ zasípal jsem. ,,A co to máš na noze?“ řekla Aneta a klekla si. Trhnutím mi z nohy sloupla podivnou pijavici. Byla zelená s fialovým kruhem na hlavě. ,,Kámo! Už se ti vrací barva.“ zajásala a podepřela mě. Kde jsem k té věci přišel?
Pomalu jsme se vydali k ostatním. ,,Kluci!“ zavolal jsem ,,Už toho nechte. Vemte si spíš zbraně.“ Všichni naráz utíkali na hradby ke krabicím se zbraněmi. Lucka přiběhla se sniperkou a podepřela mě z druhé strany. ,,Běž si pro pistol Anet, ja se o něj postarám.“ řekla a Aneta odběhla.
,,Pojď, musíme někam na vyvýšené místo odkud se dá mířit.“ řekla mi Lucka do ucha. Šli jsme k jídelně a postavili u ní ležící žebřík. První lezla Lucka a já byl až za ní. S každou další příčkou jsem cítil jak opět nabývám na síle.
Na střeše
Vylezl jsem na střechu a stál jsem. Sám, bez pomoci. PRÁSK!!! Ozvala se rána jak z děla. ,,Sakra!“ ozvala se Lucka. Klekl jsem si vedle ní a zděsil se. Roboti byli téměř u brány. A bylo jich víc než se předpokládalo. Prásk!!! Lucka opět vystřelila. Jeden z robotů se na chvilku zastavil, ale hned pokračoval dál. ,,Do prdele, proč jim to nic nedělá.“ naštvala se. ,,Střílela jsi někdy?“ zeptal jsem se opatrně. ,,Samozřejmě.“ odvětila mi.
Zalhala, nechtěla být ta, co nic neumí. Vzal jsem si od ní sniperku a lehl si. ,,Tak mě to nech zkusit.“ Opatrně jsem zamířil na zářící kruh v robotích hrudích. PRÁSK!!! Kulka vystřelila z hlavně a pročísla vzduch. Projela kruhem a nechala robota explodovat.
Vytáhl jsem z kalhot vysílačku a řekl: ,,Lidi, střílejte na kruhy v hrudi. Myslím, že je za nima palivo, roboti bouchnou!“ Zandal jsem vysílačku zpět do kalhot a střílel jsem po Titanoidech.
Payback
Jeden po druhém explodovali ale stále se ještě blížili. Už stáli za branou. Jedním mávnutím svých gigantických pěstí z ji proměnili v třísky. Ostatní dole začali střílet. Roboti se stahovali za zbytky brány a tam začali vytrhávat stromy z kořenů. Brali i kameny, zvěř, zkrátka co jim zrovna přišlo pod ruku. ,,Michale! Strom!“ zaječela na mě Lucka. Přímo proti nám letěl jeden ze stromů.
Zvedl jsem se, objal Lucku a rozběhli jsme se ze střechy.Jen co jsme skočili, strom proletěl střechou a zdemoloval pěknou část jídelny. Objal jsem Lucku a dopadl tvrdě na zem. V noze mi křuplo a já pocítil nesnesitelnou bolest. Lucce se naštěstí nic nestalo. Všiml jsem si že na mě letí spousta stromů a kamení.
Natáhl jsem ruku a pokusil jsem se to zastavit silou mysli, ale bolest v noze mě přemohla. Viděl jsem jak roboti odnáší moje přátele. Bylo to to poslední co jsem viděl než mě zavalila roboty hozená suť.
Já nejsem mrtvý?
Tma. To jediné jsem teď viděl. Hlavou mi proletěla jediná otázka. Nejsem mrtvý? Cítil jsem bolest v levém koleni, takže jsem byl pořád naživu. Soustředil jsem se na to abych ze sebe zvedl sutiny. Ty se po nějaké době zvedly a rozhodily na všechny strany. Zvedl jsem se na nezlomenou nohu a skákal celým táborem.
,,Haló! Je tady někdo!“ zvolal jsem ale nikdo se neozval. Proskákal jsem celý tábor, ale teprve když jsem to bral kolem jídelny spatřil jsem ruku, čouhající z křoví. Vlezl jsem do něj a našel Lucku. Levou ruku měla popálenou, a měla v sobě zapíchané spousty trnů z toho keře.
,,Po jedné noze ji neodnesu.“ říkal jsem si pro sebe. ,,Musí tu být jiný způsob.“ V tu chvíli jsem se rozpomněl na kripl-káru, na které jsem před chvílí seděl. Doskákal jsem k ní a posadil se. Dojel jsem potom k Lucce a posadil ji na sebe. Otočil jsem se a vyjel ke klubovně. Byl jsem rád že jsme měli v táboře nějaké základní cesty. Vjel jsem do klubovny. Pobral jsem nějakou dezinfekci, obvazy a náplasti a vyjel jsem ven. Tentokrát jsem měl namířeno k chatě.
Jako ošetřovatel
Zažil jsem hezkou chvilku s otevíráním dveří. Vždy jsem musel popojet dozadu abych mohl o kus zase ty pitomý dveře pootevřít. Přitom mi Lucka dvakrát spadla. Velice jsem se jí omlouval, i když byla v bezvědomí. Opatrně jsem jí potom položil do postele a začal jí ošetřovat rány. Vyndal jsem trny a více krvácející ranky jsem zalepil náplastmi. Poté jsem jí namazal spáleninu dezinfekcí a omotal jí obvazy.
Zvedl jsem ji opatrně na stůl a připevnil jsem si na ni dvě prkna, která jsem sobě a k noze přivázal provazem. Ptáte se kde jsem to vzal? Je to připravené zespoda k vozíku. No, měl jsem prostě upevněnou, ale to nebylo konec trápení. Lucce totiž začala zimnice.
Převlékl jsem se opatrně do pyžama a lehl si k Lucce do postele. Otočila se ke mě a ve spánku mě objala. Možná zním až moc blaženě, po únosu svých přátel, ale musel jsem zůstat pozitivní.
Opatrně jsem dal Lucce pusu na čelo a přitulil si ji blíž. Byla to jediné co mi teď zbylo. Nevěděl jsem co je nebo bude s ostatními, ani jsem nevěděl jestli jsou ještě vůbec naživu. A pokud ano jak jim pomůžu?
Normální den
Probudil jsem se brzo ráno. Pomalu jsem vylezl z postele a převlékl se. Pořád s bolestmi nohy. Posadil jsem se na vozík a vyjel z chatky ven.
Když jsem přijížděl k jídelně, všiml jsem si, že mi strom brání v průchodu dovnitř. ,,No skvěle.“ povzdechl jsem si. Naštěstí má každá budova i zadní vchod. Jenomže bych to nebyl já, kdybych si nemohl vzpomenout, kde jsou klíče od vchodu. Otočil jsem se směrem ke klubovně a rozjel se.
Vjel jsem do své pracovny a začal prohledávat šuplíky. Klíč jsem bohužel nenašel. Založil jsem si ruce v bok a tu náhle jsem je cítil. Celou dobu byly v mé kapse. Povzdechl jsem si jaký jsem idiot, a vjel na cestu k zadnímu vchodu jídelny.
Cesta byla hodně zarostlá. Všude byly kořeny, o které jsem se zadrhával, nebo trnité keře, které šíleně škrábaly. Byl jsem sakra vděčný, že jsem se nakonec ke dveřím dostal. Kouknul jsem se nad dveře a viděl žluté kolečko.
(Matěj si nedokázal zapamatovat jednotlivé klíče od jednotlivých budov. Proto klíče obarvil a nad dveře namaloval kolečko té barvy, jakým klíčem se měly otevřít. Ano, Matěj a jeho kutění na škodu není.)
Mistrova kuchyně
Vytáhl jsem z kapsy svazek klíčů a našel žlutý. Zasunul jsem ho do zámku a otevřel dveře. Stál jsem (no, spíš seděl) přímo v kuchyni. Byla doopravdy hezká. Napravo, přímo vedle mě stála ohromná lednice plná jídla. Za ní se schovávala linka, nad níž visely skříňky s nádobím, kořením, plastových dóz a mnoho dalšího.
Nalevo ode mne, stál sporák. Za ním se opět schovávala linka, ve které byly hrnce, tostery, oleje, kečupy, tatarky a jiné zvláštní, pro mě neznámé věci. Dále pak stála myčka a na ní byl chlebník. Uprostřed místnosti se nacházely čtyři stoly a za nimi byly dveře do jídelny. Opět jsem zapochyboval o tom, že to mí přátelé stavěli sami.
Postup
Připravil jsem si na jeden ze stolů toaster, čtyři plátky chleba, jahodovou marmeládu a dva hrnky. Vyndal jsem potom tác a dva talířky. Do toasteru jsem strčil dva chleby a mezitím jsem vyndal sáčky s ovocným čajem. V rychlovarné konvici jsem ohřál vodu a sáčky připravené v hrnkách zalil.
Toaster cinkl a chleby vyskočily. Jeden jsem ve vzduchu chytil, vytáhl jsem nůž, otevřel marmeládu a začal mazat. Když jsem oba chleby namazal dal jsem druhé dva do toasteru. Vyndal jsem pytlíčky z hrnků a později namazal druhé chleby. A ano musel jsem někdy skákat po pravé noze.
Problémy vozíčkářů
Nyní přišla opravdová výzva. Dovést ten tác zpátky do chaty. I nyní mi pomohlo Matějovo kutění. Nejenže jsem našel čudlík na vysunutí držáků nohou, ale další tlačítko mi vysunulo menší stolek. I tak jsem ale musel být opatrný abych nenajel na nějaký hrbolek.
Když jsem konečně dojel zpět do chaty, a divím se že s celým jídlem, Lucka pořád ještě spala. Postavil jsem tác na stůl a v tu chvíli jsem uslyšel sten. Lucka se probouzela. Přijel jsem k ní a zašeptal: ,,Klid, měla jsi ošklivou nehodu. Máš popálenou ruku. Teď ti vyměním obvaz.“ Lucka ještě v mdlobách přikývla.
Opatrně jsem jí začal odmotávat obvaz z ruky. Pořád byla hodně popálená. Namazal jsem ruku mastí, pomáhající hojení a obvázal jsem ji novým obvazem. ,,Pojď,“ řekl jsem jí, ,,musíš něco sníst.“ Posadil jsem ji a dal před ní tác. Nedokázala sama ani pohnout rukou. Musel jsem ji jídlo držet a nakrmit ji.
Když dojedla a dopila, uložil jsem ji zpět do postele. Chytil jsem ji za ruku a řekl: ,,Neboj, všechno bude v pohodě.“ Přesto jsem věděl, že pokud brzo nepomůžeme ostatním, může s nimi být amen.
Další část: Nástup Temnoty 6
