ČlánkyCreepypasty

V plamenech

,,Takže vy chcete vědět, co se tam stalo? Dobrá. Když o tom chcete napsat tu reportáž paní…“

,,Sawická, prosím.“ ,,Dobře paní Sawická. Než vám řeknu, co se tehdy skutečně stalo, chci vás požádat, aby jste se neukvapovala. Tenkrát byla jiná doba…“ Žena přede mnou zvedla sklenici tequily a napila se. Poté zvedla cigaretu a dlouze potáhla. ,,V roce 1979 jsem si hned po základní škole zažádala o pracovní místo v psychiatrické léčebně. Ze začátku mě trochu zarazilo, že mě přijali tak rychle. Ale asi neměli dostatek pracovníků, a tak jsem to neřešila. Když jsem tenkrát přijela na to místo, přivítala mě 3 patra vysoká budova s bílou a hnědou fasádou, kterou jsem míjela každý den cestou do školy a po cestě zpět.

Na první pohled budila dojem poklidného místa s milými pracovníky.

Nastoupila jsem tedy jako sestra v psychiatrické léčebně pro duševně choré ve městě Gorna Grupa. V té době to bylo největší zařízení v komunistickém Polsku. Když jsem to oznámila rodičům, byli nadšením bez sebe. Bylo to jen kousek od domova a nabídka dobrého platu byla skvělá. Jak jsem ale později zjistila, vnitřek budovy a život v ní nebyl o nic jiný, než ve vojenské věznici. Tehdy to ale bylo v pořádku. Bylo to těžké i pro mě.

A to jsem byla stejně stará jako vy, když jsem tam začala pracovat.“ ,,To jste se nebála toho místa? Nebo jste už byla rozhodnutá pracovat v tom ústavu?“ ,,Dítě, v té době nebylo moc na výběr. A já byla mladá a hloupá. A vybrala jsem si špatně. A teď do konce života budu platit za svou chybu.“ Chvíli bylo ticho, než se znovu napila a pak pokračovala.

,,Pamatuji si, že jsem tam nastoupila v září. První den trochu pršelo, ale to mi nevadilo. A tak vlastně začal můj život v léčebně Gorna Grupa.“

Každý den vypadal stejně jako ten předešlý a nebylo to zrovna nejpříjemnější. Ráno se pacienti okamžitě po probouzení zvedli a my vešly dovnitř s odkrytými vědry jako přenosná toaleta. Nesměli používat toaletu. Tu mohli jen zaměstnanci. V takových chvílích jsem byla ráda, že nejsem jedna z pacientů. Poté byla zahájena snídaně. Nejvíc nemocní pacienti snídali v posteli.

Ti méně nemocní chodili do jídelny. I když nemocniční správa dávala pacientům jen ovesnou kaši, chléb, margarín a marmeládu. S dalšími sestrami jsme pacientům nosili z domova pečené koláče. Příležitostně byly do nemocnice přivezeny žlutý sýr a klobása. Po snídani byli pacienti rozděleni na méně schopné a schopné. Ti méně schopní hráli ve společenské místnosti stolní hry, nebo se procházeli v parku.

Ti, kteří byli schopní, chodili pracovat k pracovníkům, kteří žili tady ve městě. Ředitel Andrzej Michorzewski tomu říkal ergoterapie nebo léčba prací.“ ,,A to neřešila tehdejší policie? Neřešila že ředitel zaměstnává nemocné pacienty?“ ,,Rozhodující bylo svědectví zaměstnanců ústavu. Někteří stáli za ním, nebo se báli jít proti němu. Jak jsem řekla, byla jsem mladá.“ ,,Hmm… Prosím pokračujte.“

,,Život pacientů v nemocnici byl každým měsícem stále více jako ve vězení.

Přišel leden, únor, pak květen červenec a když jednou ředitel navštívil zařízení, všiml si, že pacienti leželi ve špinavých pyžamech na podlaze. Šokovaně se otočil na jednu ze sester a s trochou hněvu v hlase se ji zeptal: „Proč leží na podlaze jako zvířata?“ Ta mu ale s klidným hlasem odpověděla: ,“Proto, aby nešpinili ložní prádlo. Ještě hodinu a půjdou se umýt. Proč bychom ho měli měnit dvakrát?“
Potom co to dořekla, na ni chvíli zíral a pak beze slov odešel. Sestra se potom co odešel začala usmívat na ostatní sestry.
Já se vydala k pacientům a pomáhala jim posadit se na židli. Ostatní sestry namítaly, že zašpiním židle. Neposlouchala jsem je a dál pomáhala pacientům na židle.“
,,Nedokážu si představit, že jste se musely starat o pacienty v takových podmínkách. Muselo to být pro ně těžké.“ ,,A mohlo být i hůř.

Byly jsme rády, že máme alespoň topení…

Pacienti zde byli ponecháni svými rodinami. A právě o to víc mi jich bylo líto. Lékaři o nich říkali, že zde žijí navždy až do smrti… Výstižné, nemyslíte?
Vzpomínám si na mnohé z pacientů. Někteří nebyli tak úplně šílení. Posílali nám tam i normální, víte proč? Byl tam jeden voják, který zabil svou ženu. Řekl, že ho nechtěli poslat do věznice, protože se báli, že ho vězni budou chtít zabít, ale trest dostat musel. Byli tam také dva bratři z národního parku Boryho Tucholského, zcela normální, jeden z nich jednou dokonce pracoval jako účetní…“

Já jen koukala a krotila se, abych nevyletěla ze židle. To co vyprávěla ta žena, bylo strašné.

,,Nezasloužili si to. Nezasloužili si takovou smrt. Všechno se ale změnilo v tu noc. Pamatuji si, že jsem ležela ve své posteli. Pak přiběhl pacient Alkowski a tvrdil, že hoří. Nikdo z nás mu nevěřil, protože už několikrát sám zapálil pár věcí. Jednou dokonce řekl že hoří a hledali jsme zdroj skoro hodinu. Proto jsme mu nevěřily. A to byla osudová chyba. Až později jedna ze sester ucítila kouř a vydali jsme se do společenské místnosti.

Vzala jsem za kliku u dveří, ale byla natolik horká, že jsme je nemohly otevřít. Po pár pokusech je otevřít, jsme uslyšely, jak na podlaze u dveří leží pacienti, kteří se dusili kouřem a snažili se dostat ven. Nakonec byl kouř tak intenzivní, že jsme se musely stáhnout. Salowy Kulaszewski, který byl členem OSP jako první uviděl plameny a tak zavolal hasiče.

Volali hasiče ze Świeciu, Grudziądzu a Bydgoszczy. Mezi prvními hasiči byl i Rutkowski, který krumpáčem proboural zeď a snažil se dostat je ven. Hasiči neměli vybavení a někteří neměli dokonce ani helmy. A tak pomáhali jen pacientům kteří se dostali z ohně sami. Já jsem křičela na ostatní, že jsou tam ještě pacienti. Nikdo mi ale nechtěl pomoci. A tak jsem vzala baterku a vydala se tam sama.

Když jsem se dostala do místnosti, kde byla většina pacienů,

naskytl se mi ten nejhorší pohled, jaký může dvacetiletá žena vidět. Pacienti, které jsme na noc přivazovali, tam leželi nehybní, spálení zaživa. Byli ohořelí až na kost. Další, místo aby utekli, se schovali pod postele, které se žárem ohýbaly, jako by byly z gumy. Ti kteří se dostali ven, hořeli, běželi po chodbě a křičeli. Vypadali jako živé pochodně. Některé pacienty se mi podařilo vyvést ven a předat je hasičům. Chtěla jsem se vrátit pro další, cestu mi však zatarasily plameny, přes které jsem se nemohla dostat.

Kolem půlnoci už na místě bylo 7 hasičských jednotek.

K hašení použili vodu z rybníku v parku. Když však vyplýtvali vodu z rybníku, museli čekat na to až přivezou vodu v sudech. Každá minuta čekáni, znamenala jeden život pacienta. Po příjezdu armády začali postupovat k pacientům. Pak se ale objevil problém, který nemohl nikdo předvídat. Pacienti, které hasiči zachránili, se jim vytrhli z rukou a běželi zpět do ohně a vrátili se do svých pokojů. Báli se uniforem a cizích lidí.
Pak někdo dostal nápad, že by hasiči nosili lékařské pláště, což se ukázalo jako skvělé. Jenže tohle jsou jenom lži, které roznesla komunistická strana. Ve skutečnosti byla většina hasičů opilá a nechtěli pomáhat s evakuací. Byli tak opilí, že zakopávali o vlastní nohy. Druhý den si nepamatovali předešlou noc.“

,,Bože… To si nedokážu představit, jak to pro vás muselo být těžké přihlížet, jak umírají.“

,,A to jsem vám neřekla všechno. Nejhorší bylo, že přišly davy lidí, ale drtivá menšina z nich chtěla pomoci. Ti ostatní byli jen zvědavci.“ ,,Aha… A co bylo dál?“ ,,Celé horní dvě patra v podstatě shořela. Střecha pohřbila ty, kteří tam zůstali. K ránu jsme napočítali 26 těl. O pár dní později jich bylo 56. Z 317 pacientů jich 56 zemřelo a další utrpěli popáleniny 1. až 3. stupně. Údajně se ale tvrdí, že mrtvých mohlo být mnohem víc. Vojáci později pomáhali odklízet těla. Mnozí byli ještě děti. Všichni buď plakali nebo zvraceli. Den poté na místo přiletěli Henryk Kisiel spolu s náměstkem ministra zdravotnictví Tadeuszem Szelachowskim. Tím bylo zahájeno vyšetřování celé tragédie.

Pacienti, kteří nešli identifikovat, přesněji 46, byli v rakvích pohřbeni v neoznačených hrobech na hřbitově nemocnice. A to až 11. prosince. Nakonec chtěla vláda událost utajit a na celou věc s konečnou platností zapomenout.“ ,,Strašné, viďte. Zjistilo se, co způsobilo ten požár?“ ,,Ze začátku se tvrdilo, že ho založil některý z pacientů, nebo jeden ze zaměstnanců. Pak se ale přišlo na to, že netěsnil komín, ze kterého unikla jiskra a ta po pár dnech zažehla požár. Nikdo nebyl obviněn.“ ,,Přesně tak!“ V tu chvíli jsem vytáhla pistoli a namířila ji na ni.

Byla dost překvapená. ,,Co to děláte? Prosím odložte tu zbraň.“

Já ji neposlouchala a vystřelila. Svalila se do křesla a mělce dýchala. Pak jsem se k ní sehnula abych slyšela, co mi chce říct. ,,P-proč?“ ,,Proč? Děláte si ze mě srandu?“ Ta jen vrtěla hlavou a zvedla ruce. ,,Můj otec byl jeden z pacientů v Gorna Grupa. Jmenoval se Bruno. Uhořel při tom požáru!“ ,,Je mi líto vašeho otce. Nemohli jsme nic dělat…“ ,,Celý život hledám a zabijím ty, kteří tam tehdy byl a nepomohl mu. Je to jen vaše vina!“ namířila jsem jí na hlavu a zmáčkla spoušť. Poté jsem schovala zbraň do tašky a vytáhla si seznam. Vzala jsem ze stolu tužku a škrtla si její jméno. Na seznamu zbývalo ještě dost jmen. Takže bych měla ještě dnes stihnout další. Dva bydlí tady ve Varšavě. Takže se uvidíme u další reportáže…

Inspirováno skutečnou událostí.

Další Creepypasta: Experiment Harbinger
Více záhad: Paraweb

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Mike-K

Zdravím vás přátelé. Má přezdívku Mike K. A píšu gore horory. Jsem ročník 02. Baví mě kreslení/malování a hraní na klavír. Zajímá mě historie 20. století a záhady. Píšu příběhy o zabíjení, protože mi to jde a dávám do toho své myšlenky a úvahy.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close