ČlánkyCreepypasty

Experiment Harbinger

Experiment Harbinger

Experiment Harbinger je velice dlouhá Creepypasta na níž si náš drahý kolega dal skutečně záležet. Dejte mu najevo uznání a dejte mu plných pět bodů! Děkujeme a přejeme příjemné čtení.

Svět, ve kterém žijeme, je plný věcí, kterým nerozumíme.

Jelikož jsme zvědaví lidé, přirozeně se snažíme tyto věci najít.To nás dovedlo k pozoruhodným objevům a inovacím, které jsme si před sto lety nedokázali ani představit. Porazili jsme nemoc, vystavěli se k obloze a dokonce jsme vytvořili stroje, které by nás mohly dostat nad mraky a ke hvězdám. Kdyby mohli naši předci vidět, co jsme vytvořili, jsem si jist, že by nás mnoho z nich uctívalo jako bohy.

Nicméně, naše vrozená zvědavost a touha po vědění nás nevedla vždy k velikosti. Pravé zlo a temnota byly také odkryty ne cestě za věděním. A na konci jsem se bál, že bude zlo naším osudem. Neříkám to ze stanoviska velkého filozofa, který seděl a prostě přemýšlel o věcech, ne. Říkám to, protože jsem to viděl, zažil to. Byl jsem toho součástí.

Událost, kterou se vám chystám říct, je zcela pravdivá, přísahám. Cítím se jistě, že to dostane ke hluchým uším a mnoho z vás bude věřit, že je to jen další děsivá historka, která vám dá levné vzrušení, ale přísahám vám, že to není můj záměr, nebo můj účel. Účel toho příběhu, je vás prostě jenom varovat před tím, co na vás číhá pod závojem toho, co můžeme vidět a pochopit. Ukázat vám, co na nás čeká v temnotě. I když tomu sám nerozumím.

Co se vám chystám říct se stalo a jsem si jist, že se to stane znovu…

V roce 1971 začal ne moc známý vědec s přípravami na přísně tajný projekt, jednoduše známý, jako “The Harbinger Experiment”. Z osobních důvodů, bych měl identitu vědce ponechat tajnou, takže po celou dobu vyprávění mu budu říkat “Zimmerman”. Zimmermanovo pozadí je nejasné, kromě roku 1971. Vše, co se o něm ví z doby minulé, je to, že vyrostl někde v Marylandu s podivným okouzlením z okultismu a nadpřirozena.

To z něj později udělalo vyvržence mezi jeho kolegy vědci, vzhledem k tomu jaký posměch nad metafyzikou byl a stále je. Zimmermanovy názory co se týče “jiného světství” nebyly jediným důvodem proč byl vyvržencem. Byly to jeho metody, které ho učinily obecně nepředvídatelným mezi jeho druhy. Zimmerman byl během své doby znám svou nemilosrdností a chladností nad rámec opatření.

Nikdy mu nezáleželo na prostředcích. Vše na čem mu záleželo byly výsledky a když předvídal, že budou výsledky dostatečně hodnotné, cokoliv by stálo za to je získat. To byla ta nenasytnost a brutální chtivost po pravdě, která jej udělala obávaným mezi těmi, kteří ho znali. A pár těch, kteří ho znali a nebáli se ho, v něj věřilo a sledovali jeho práci.

Samotné slovo harbinger má takovou tajemnou a zastrašující chuť.

Možná je to způsob, jakým se valí z našich jazyků, nebo je to jen díky svému spojení s projektem, ale to slovo s sebou nese vždy určitou míru zkázy. Což by dávalo smysl, slovo samo o sobě znamená varovat nebo předvídat. Neumím si představit důvod, proč dal Zimmerman experimentu tento název, ale zpětně, k němu perfektně sedí.

Zimmerman přišel k několika vybraným (včetně mě) a řekl nám, že pracoval na něčem “velkém” a že na to potřebuje lidi, kteří jsou diskrétní a nebudou šířit pomluvy o jeho práci. I když někomu z nás plně nedůvěřoval, stále věděl, že jsme byli profesionálové a že  jsme, z nějakého důvodu, všichni zoufale potřebovali práci. Pracoval jsem na místní klinice jako doktor, ale byl jsem chycen, jak kradu léky a byl okamžitě propuštěn.

To zanechalo na mém životopisu velmi temný šrám, takže bylo velmi těžké najít si práci. Pocházel jsem z Aljašky a žil nedaleko od místa, kde se měl experiment uskutečnit, takže se dá říct, že to byla nejlepší volba. Jak si můžete představit, skočil jsem po tom hned. Nebylo to těžké, když jsem spatřil plat, který nabízeli.

Celkem nás bylo najato 15.

Někteří byli kolegové, kteří s ním určitý čas pracovali, někteří byli z údržby a pár bylo najato jako “soukromá ochranka”. Byl jsem jediným lékařem, který byl najat. Stále je pro mě udivující, jak se dostal k fondům, potřebným k experimentu. Nedivil bych se, kdyby jeho financování nebylo tak úplně legální. Ale legální, nebo ne, potřeboval jsem peníze a on platil.

Když se podívám zpět, je to rozhodnutí, kterého jsem litoval. Poté, co Zimmerman získal své peníze, použil je k nákupu poměrně velkého pozemku hluboko v zamrzlé divočině Aljašky. A a na tom pozemku Zimmerman postavil betonovou konstrukci, ne moc odlišné od bunkru. Jediný rozdíl spočívá v tom, že jejím cílem bylo udržet jakékoli potenciální škody ve struktuře, spíše než ji udržet uvnitř, jak sám uvedl.

Většina struktury, která byla vykopána pod zemí,

což mělo za následek, že se podzemní komplex jevil mnohem menší, než ve skutečnosti byl, jak by se dalo očekávat. Byla zde jediná cesta dovnitř i ven z podzemí, a to bylo přes žebřík vedoucí z malé skromné stavby na povrchu (kterou budu pro větší pohodlí od nynějška odkazovat jako vstupní budovu) do spodní sítě.

Potom co šli všichni spát, poklop, který zakrýval žebřík, byl utěsněn velmi velkým a tlustým kovovým víkem. Zimmerman byl v tomhle velmi přísný. Ne příliš daleko od vstupní budovy se nacházela řada dřevěných chat, které sloužily jako ubytování pro zaměstnance.

Ve srovnání s budovou na povrchu byl podzemní systém masivní.

V centru toho komplexu byla řídící místnost. To je místo, kde jsou všechny elektronické zařízení a jako takové byly propojeny, to zahrnovalo bezpečnostní kamery, světla a ovládání dveří. Konzole, monitory a počítače lemovaly stěny té velké centrální místnosti. To je také místo, kde je žebřík ve vstupní budově propojen s podzemním komplexem.

K řídící místnosti vedly tři dveře; Jedny z nich vedly do menší místnosti, která sloužila jako ošetřovna, další dveře vedly do jídelny a poslední dveře vedly do chodeb. Chodby jsou tam kde komplex začal působit divný pocit. Byly z nějakého důvodu vyloženy v nesmírně matoucím schématu, které vedly v kruzích a končily ve slepé uličce.

Tyto chodby tvořily převážnou většinu komplexu

a bylo by velmi snadné se v tomto bludišti ztratit, kdybyste nebyli s komplexem obeznámeni. Ale když jste věděli kam jdete, zanedlouho by jste narazili na 3 místnosti, 8 na 8 stop. Každá místnost měla kameru připojenou k jednomu z rohů místnosti a všechny tři kamery byly připojeny k odpovídajícímu monitoru v kontrolní místnosti.

Kamery byly také roztroušeny po chodbách, takže kdokoliv, kdo sledoval jejich odpovídající monitor, mohl vidět kdekoliv chtěl, kdy chtěl. U vchodu do každé z osmi míst o osmi stopách, stály tlusté kovové dveře a za účelem jejich otevření musíte zadat čtyřmístný kód do panelu umístěného v blízkosti dveří.

Pamatuji si, když jsem poprvé přišel do komplexu, jak mě chodby děsily.

Jak vidíte, vždycky jsem byl klaustrofobik a tyto chodby byly velmi úzké. Hluk (přesněji řečeno nedostatek hluku) byl také pro mne v těch chmurných, úzkých chodbách obrovským zdrojem strachu. To ticho bylo tak nepřirozené, jako by se celý svět zastavil. Donutilo vás to cítit se, jako by jste tam dole byli uvěznění. Naštěstí jsem se jen zřídka kdy pustil do těch chodeb, protože jsem byl jediným zdravotníkem v zařízení a neměl jsem prakticky žádný důvod do nich chodit.

Zpočátku mi přišlo zvláštní, že by Zimmerman požádal o zdravotníka, jako jsem já, k takovému projektu, ale v době, kdy bylo po všem, jsem pochopil proč. Oficiálním cílem experimentu, bylo otestovat a pozorovat účinky rozšířené izolace na lidské mysli. Takto to alespoň bylo ve zprávě. Ale bez ohledu na všechny ty, kteří se projektu neúčastnili, s výjimkou subjektů, byl skutečný cíl mnohem temnější.

Jak jsem již řekl, Zimmerman byl vždycky posedlý okultismem a nadpřirozenem. Snažil se dokázat těm, kteří v něj nevěřili. Chtěl fyzický důkaz, že nadpřirozeno bylo skutečným fenoménem a chtěl být prvním, kdo dosáhl uvedeného důkazu.

Skutečný účel experimentu, byl najít důkaz metafyziky; svět, který nemůžeme vidět.

Myšlenka na to byla přirozeně trochu skličující a dokonce děsivá, ale byla to právě Zimmermanova metoda, která to dělala opravdu děsivé. Zimmerman věřil, že by mohl být schopen na okamžik otevřít portál mezi světy, dovolit třem náhodným „entitám“ přejít do našeho světa a každá z těchto bytostí byla uvězněna do jedné ze tří místností. Zimmerman měl teorii, že jakákoliv „entita“ by se pokusila zachytit nejbližší živou věc, která pro ni měla kapacitu.

Chtěl použít tuto „techniku“ k zachycení ducha ve fyzické formě tím, že mu umožní vstoupit do živé bytosti, která byla vstříknuta sloučenina směsi Zimmermanova stvoření. Teoreticky by tato sloučenina udržovala entitu od toho, aby jednoduše opustila cokoliv, k čemu byla připojena. Jediný způsob, jak by mohl opustit hostitele, kterému byla sloučenina podána, byl skrze smrt.

Podle Zimmermana, by hostitelem muselo být něco živého, s vůlí dostatečně silnou, aby přežil posednutí. A existuje pouze jeden známý druh, který má na to potřebnou vůli; lidé. Zimmerman také udělal něco, aby zajistil, že subjekty vstoupí pouze do tří místností a že v každé místnosti bude jen jedna entita, ačkoliv nemůžu říct že vím, co přesně udělal.

Ve skutečnosti nevím o ničem,

co se týče toho, jak Zimmerman zařídil to, co udělal. Rád svou metodiku držel v tajnosti pro své nejdůvěryhodnější kolegy, s největší pravděpodobností díky jeho paranoii, že by někdo ukradl jeho nápady a získal uznání za úspěch uvedených myšlenek. Jestli jsem věděl, že to byl skutečný účel než jsem se přihlásil, měl bych to přehodnotit. Ale Zimmerman se rozhodl neříct nám to dřív, než se shromáždíme v jeho “pevnosti”.

I kdyby někdo z nás chtěl odejít, pochybuji že by nám to bylo povoleno. Bezpečnostní tým, který Zimmerman najal, byl loajální jemu a výplatě. Není pravděpodobné, že jim dal Zimmerman rozkaz nechat kohokoliv odejít. Byly tu tři různé subjekty zahrnuty do experimentu. Všichni pocházeli z Aljašky a každý byl nalákán do projektu v přesvědčení, že by se mohli podílet na neškodné studii efektu izolace na lidské mysli, jak již bylo zmíněno.

Což je důvod, proč žádný ze subjektů nenamítal, když si uvědomili, že budou omezeni na jedenu ze tří místností, které jsem dříve zmínil. První subjekt byl mladý muž, podle všeho byl bez práce a naléhavě potřeboval peníze, když mu byla nabídnuta účast na studii.

Druhý subjekt byla žena.

Z pohledu na ni můžu říct, že byla narkomanka. Třetí a poslední subjekt byl postarší muž, tulák kdybych měl hádat. Jediná věc, kterou měli všichni společnou, byla ta, že nikdo z nich neměl rodinu nebo přátele. Ve zkratce, nikdo by je nehledal, což byl důvod proč byli vybráni pro projekt. Omlouvám se, přál bych si podat více informací o subjektech, ale všechno bylo napsáno z paměti a dostal jsem jen málo informací o těch třech.

Experiment nebyl oficiálně zahájen až do roku 1987, 16 let po jeho prvotním oznámení. Byl jsem netrpělivý, takže jsem se sbalil a zamířil ven z komplexu tak brzy jak jsem mohl. Přijel jsem na vyhrazené místo týden předtím, než se subjekty vůbec přihlásily a celý měsíc před tím, než projekt začal.

Nebyl jsem první kdo se sem dostal jakýmkoliv způsobem.

Když jsem tam přišel, Zimmerman, jeho kolegové a bezpečnostní tým již dorazili. Domnívám se, že by jste mohli říct, že jsem byl mezi lidmi, u kterých Zimmerman nevěřil že dorazí jako první. Všichni dorazili asi týden před zahájením experimentu. Byl zde znatelný rozpor mezi těmi, kteří tam byli čistě pro peníze (jako já) a těmi, kdo byli Zimmermanovi stoupenci. 15. října 1987, všechny přípravy byly dokončeny.

Subjekty byly uzavřeny do jejich pokojů, kamery, světla a komunikátory byly plně funkční a všichni členové štábu se usadili. Nadešel čas oficiálně zahájit experiment. Zimmerman všechny požádal, aby se hlásili v řídící místnosti kolem 9. večer abychom byli svědky začátku experimentu, chtěl aby byli všichni přítomní až dokáže že jeho teorie byly správné a že nebyl jen šílenec. Chtěl abychom viděli ovoce jeho práce. Když se všichni shromáždili v rozlehlé řídící místnosti, Zimmerman se na nás otočil a jenom řekl, “Pozorujte.”

Pak se k nám otočil zády,

naklonil se k mikrofonu, který promítl jeho hlas přes tři místnosti a pak začal zpívat v podivném jazyce, kterému nerozuměl nikdo kromě Zimmermana. Všichni jsme sledovali tři velké obrazovky na zdi, tiše čekajíc co se stane. Všechny subjekty stály ve svých pokojích, ohromení Zimmermanovým skandováním, zírající do kamery se zmateným výrazem v obličeji.

Asi okolo pěti minut poté, jsem ucítil něco… Strašného. Nedokážu vysvětlit co přesně to bylo, ale přelil se přeze mě strašný pocit hrůzy, naplňující strachem. To bylo, když se podlaha začala lehce otřásat a světla poblikávat. Zimmerman pokračoval ve skandování do mikrofonu jakoby nic nebylo vypnuto nebo špatně,  když subjekty začaly pobíhat kolem svých pokojů, volající o pomoc. Najednou se podlaha přestala otřásat a obrazovky začaly zrnit.

Vzduch se začal stávat těžším

jak jsme se všichni dívali na monitory, čekajíc až znovu získají obraz a ukážou nám co se děje, nebo se stalo, v těch pokojích. Na chvíli byli všichni zticha, ale pak se ozval křik. Ženský křik nesnesitelné bolesti a teroru, křik ženy, která si prošla nesnesitelnou bolestí a hrůzou, se začal ozývat. Podobný křik mužů se začal shodovat s vyděšeným křikem ženy a společně se spojovaly v děsivou symfonii bolesti a strachu, která nemilosrdně bila do našich uší.

Ti z nás, kteří tu byli pro peníze, začali dávat ostatním zděšené pohledy, zatím co ti oddaní Zimmermanovi vypadali naprosto zmatení. Chtěli jsme odejít a už nikdy se nevrátit na to strašné místo, ale všichni jsme dobře věděli, že by to Zimmerman nikdy nedopustil. Byli jsme tu na dlouhé trati, nebylo možné uniknout.

V 10:13 večer, křik konečně ustal. Monitory nám odhalily, co se v těch pokojích stalo. Jak rychle křik ustal, Zimmerman vstal a na zbytek noci nás všechny propustil s tím, že máme zakázáno se vrátit do areálu do 10:00 ráno, ne že by se někomu chtělo. Všichni jsme vážně vystoupily z areálu směrem k chatám a na noc se usadili. Cítím, že je bezpečné říct, že ne všichni z nás budou dobře spát, a já byl jedním z nich.

Následující ráno se všichni ze štábu dostavili do vstupní budovy.

Stáli jsme uvnitř, vyměňující si unavené, či nervózní pohledy když jsme čekali, až Zimmerman příjde a otevře poklop zakrývající žebřík. Mohl jsem vidět zřejmý strach v očích některých z nás, zatím co ostatní se nezdáli být ani vzdáleně ovlivnění tím co se stalo předešlou noc. Zimmerman se objevil pět minut po 10:00, omluvil se za svou nedochvilnost když přišel otevřít dveře vstupní budovy.

Otevřel poklop bez jakéhokoliv rozpaků, sestupujíc po žebříku směrem dolů do černé prázdnoty. Zdál se téměř nadšený. Byl jsem první kdo šel za Zimmermanem do zařízení. Když jsem dál lezl dolů zdálo se, že se na mě temnota víc nalepila, jako by se mě to snažilo celého pohltit. A jak jsem lezl dolů, nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem že to místo bylo… nějak jiné. Před tím tam byly jen znepokojující betonové chodby a místnosti, teď tam bylo něco dalšího… Něco činilo záhadnější pocit tak skutečný a zosobněný.

Cítil jsem jakoby nás tam dole čekala strašná a příšerná scéna,

ale pokračoval jsem v sestupu, navzdory mému strachu a rozpaku. Už to nebyl jenom strašidelný bunkr, ve vzduchu byla temnota a zlomyslnost, teď zde žilo pravé zlo, a mohl jsem to i cítit. My všichni jsme mohli. Konečně jsem ucítil jak se moje noha dotkla země a vypustil tiché vzdechnutí úlevy být zase na pevné zemi. Skoro jako na povel, se světla rozsvítila, zalívajíc místnost v jejich teple a uvítacím světle.

Myslel jsem si, že Zimmerman musel nahodit proud. Dovolil jsem si pár vteřin, abych prozkoumal kontrolní místnost. To bylo přesně když jsme měli minulou noc odejít, po které jsem dal tichou a děkovnou modlitbu. Bylo to skoro jako by se nestalo nic neobvyklého. Třásl jsem se z mých myšlenek jak jsem vzpomínal na zrnité obrazovky z předešlé noci. Nechal jsem oči sklouznout na obrazovky na zdi, očekávajíc chmurné a strašlivé scény které na nich mohly být.

Mou pozornost jako první upoutaly monitory 1 a 3, které stále zrnily.

Byla by to malá úleva, ale pak nehybný obraz na monitoru 2 upoutal moji pozornost. Místnost 2 byla zcela nehybná a všechno se zdálo naprosto nedotčené. Nemohl jsem pomoci, ale zalapání po dechu, jak jsem si všiml, byla jediná odlišnost. Žena ležela ve středu malé betonové místnosti, výraz strachu a teroru ustrnul v její vychrtlé tváři, když ležela tiše a bez života na zádech.

Když to Zimmerman uviděl, jeho výraz se změnil v rozzlobený. Nařídil aby byl monitor 2 vypnut. Neptali jsme se proč, nechtěli jsme se dívat na tu hrůznou scénu jakkoliv déle. Také nařídil, že jestli se obraz na monitoru 1 a 3 nezmění další dvě hodiny, bezpečnostní tým bude poslán, aby prozkoumal obě místnosti. Bezpečnostní tým přikývl. Zdáli se že nemají strach, ale mohl jsem ho vidět v jejich očích.

Nepatrné tikání hodin

byl jediný zvuk, který se rozléhal po celé řídící místnosti, když jsem zapnul monitory. Hodinu a padesát minut uběhlo a monitor 1 a 3 stále plné šumu. Všichni ostatní členové štábu pracovali kromě mě, to bylo způsobeno faktem, že projekt byl kompletně bez zranění tak daleko, takže jsem nezbytně nemusel dělat nic, ale čekal jsem, že se někdo zraní.

Zimmerman, dvojce jeho kolegů a já jsme byli jediní kdo obsadili místnost. Tiše si povídali mezi sebou na druhé straně místnosti, zatím co jsem trávil svůj čas čtením a hloubáním nad současnou situací ve které jsem se ocitl. Nepochybně jsem zde udělal chybu, tělo ležící v místnosti 2 toho bylo dostatečným důkazem. A jenom bůh věděl, co nás čeká v pokojích 1 a 3.

Moje myšlenky byly brzy přerušeny, když se obraz na monitoru 3 obnovil.

Zřetelný obraz právě zobrazený na obrazovce způsobil, že oči všech se rozšířily. Co bylo zobrazeno na monitoru bylo… děsivé. Humanoidní… věc stála uprostřed místnosti, upírající nehybný pohled přímo do kamery. Mělo to na sobě oblečení, které bylo vydáno subjektu 3, ale tohle zcela naprosto nebyl stejný muž, který vešel do místnosti. Co upoutalo mou pozornost jako první, byly ty oči.

Harbinger experiment - kamera

Byly čistě černé a dvakrát větší, než normální lidské oči. Zdály se tak… tak bezedné a tak chladné. Hlavu to mělo také zvětšenou s očima v tak simetrickém a znepokojivém způsobu. Bytost se téměř zbavila všech vlasů které měla a i z monitoru jsem mohl vidět, jak nadpřirozeně hladká a jasná kůže byla.

Zdálo se, že také vyrostla do znatelné výšky, což bylo vidět i ve skutečnosti, protože kombinéza byla pro svého nositele zjevně příliš malá. Jeho končetiny vyrostly obzvláště dlouhé, ruce té kreatury visely nízko u kolen. To na co jsme se dívali, už nebyl ten samý muž kterého jsme poslali dovnitř.

Strach.

Strach bylo všechno co jsem cítil, když jsem pokračoval v upírání pohledu do monitoru na věc v místnosti. A můj strach se zdál být sdílený těmi okolo mě, což mě přimělo cítit se dobře. Možná to zní strašně, ale bylo trochu uspokojivé vidět že Zimmerman a jeho kolegové také cítí strach. Ale současně to bylo znepokojivé, protože to ukázalo, že tohle nebylo součástí Zimmermanova plánu. Něco se pokazilo.

Všichni jsme zírali do monitoru na tu věc navzdory našemu strachu. Bylo to skoro, jako bychom byly v tranzu. Můj již přítomný strach začal narůstat a rapidně šířit mým tělem, jako bych se ztrácel v očích té kreatury, lapen v tom děsivě hypnotizujícím pohledu. Po době, která se zdála jako věčnost, jsem přerušil oční kontakt s kreaturou a přesunul svou pozornost od monitoru a když jsem tak učinil, cítil jsem svůj strach pozvolna klesat.

Po krátké chvíli, Zimmerman nařídil bezpečnostnímu týmu, aby šli do místnosti se subjektem 1. Bezpečnostní tým odešel bez jakýchkoliv otázek, vyzbrojení pouze obušky a pistolemi.

Soustředil jsem mou pozornost

na sledování mužů kráčejících chodbami směrem k místnosti se subjektem 1, prostřednictvím kamer. I přes ne tak vysoce kvalitní kamery nebylo těžké říct, že ti muži byli vyděšení z toho co na ně čeká. Jejich hlavy byly skloněné, když šli. Neměli v sobě stejnou důvěru, jako když tento projekt začal. Vypadali jako vyděšení kluci vyslaní do strašné války. Nakonec se dostali ke dveřím.

Měli jsme perfektní pohled na ně i na dveře prostřednictvím kamery v chodbě. Jeden z nich řekl něco do jedné z vysílaček a udělal pohyb směrem ke kameře, v reakci jednoho ze Zimmermanových kolegů otevřel dveře. Muži drželi své pistole už od doby, kdy bylo tlačítko stisknuto. Dveře se pomalu začaly otevírat. Všichni jsme horlivě sledovali jak muži začali přistupovat ke dveřím, zbraně namířené dovnitř. Najednou a bez varování se ozval hlasitý výkřik. A když něco vyskočilo z místnosti na muže, monitor zaplavilo zrnění.

I hned, jsme mohli slyšet křik vycházející z chodeb, následovaný zřetelnými zvuky střelby. Nemohli jsme dělat nic než jen čekat. Po pár minutách, křik a výstřely ustaly. Všichni jsme čekali a modlili se, doufajíc že cokoliv co uniklo z té místnosti, se nedostane do řídící místnosti.

Po pár dalších minutách se vrátili tři muži, nesoucí tělo 4. muže.

Měl hluboké škrábance pokrývající jeho hruď a jeho obličej byl roztrhaný. Nemohli jste ani říct kdo byl, nebo že byl vůbec člověk. Dělával jsem nechutnosti, když jsem byl doktor a všechno, takže jsem se necítil nějak zmatený hromadou roztrhaného těla a zkrvaveného masa, které sebou přinesli. Ale někteří z nich odešli pobledlí a zvraceli. Všichni z bezpečnostního týmu měli výrazy bez emocí a oči naplněné terorem.

Jeden z mužů se nakonec podíval na nás. Chvíli na nás zíral těma vytřeštěnýma očima. “Je to mrtvé.” zamumlal třesoucím a vyděšeným hlasem. Uběhlo pár hodin. Jméno mrtvého muže bylo Frank. Byl pohřben venku v chladu Aljašské půdy. Dva muži nebyli zranění, alespoň psychicky. *Třetí byl naživu, ale jen sotva. Jeho tělo bylo pokryté cákanci krve a jedno oko měl vydloubnuté. Stabilizoval jsem ho, ale jen tak. Dva zbylí muži nejasně vysvětlili co se stalo. Podle všeho, subjekt 1 skočil na Franka poté co se dveře otevřely.

Už to nebyl subjekt 1. Podle nich to mělo ohavně pokřivený obličej a dlouhé ostré drápy. Tvrdili, že na něj vystřelili tucetkrát, než to padlo mrtvé k zemi a vyprázdnili do něj další tucet kulek, aby se ujistili, že je to skutečně mrtvé. Jen když to bylo mrtvé, se vrátili.

Po ošetření raněného muže, jsem šel prozkoumat monitory.

Viděl jsem, co tito monitory mohli držet, potřeboval jsem podívat. Subjekt 3 byl jediný, který zbyl a potřeboval jsem se ujistit, že kreatura byla stále ve svém pokoji. Zdálo se to víc jako vězeňská cela, než ordinace, což bylo pravděpodobně dobře. Kamery zobrazovaly místnost subjektu 1, avšak obraz vnější chodby stále ukazoval zrnění. Nikoho jsme neposlali, aby je opravil, nebo prozkoumal.

Jen jsme doufali že subjekt 1 byl opravdu mrtvý. Obraz monitoru 3 byl stejný tak jak jsem ho opustil. Subjekt 3 na nás stále zíral přímo do kamery. Byl stále na stejném místě a kdyby to nebylo pro malého fanouška v rohu místnosti, Myslel bych že se dívám na stálý obraz. Způsobem, cítil jsem úlevu to vidět. Úleva, že byl stále ve svém pokoji a neunikl, když se nikdo nedíval.

Potom co všechno utichlo,

jsem zaznamenal něco obzvláště neobvyklého. Podivný zvuk, přicházející odněkud. Nejdřív byl sotva zaznamenatelný. Jediný důvod, proč jsem to slyšel, bylo kvůli extrémnímu tichu na ošetřovně. Ale jak čas plynul, pomalu začal narůstat na hlasitosti. Po asi hodině to bylo tak hlasité, že to mohli slyšet kdokoliv. A po pár dalších hodinách hlasitost narostla tak moc, že jsme mohli určit co to bylo za zvuk.

Byla to píseň. Jeden ze členů štábu ji identifikoval jako “Living in the Sunlight” od Tiny Tim. Podle všeho tu píseň jeho otec miloval a často ji poslouchal. Zdálo se, že píseň byla smyčka pouštěná stále dokola. I přestože jsme byli schopní identifikovat zvuk, zůstali jsme neschopní identifikovat jeho zdroj. Věděli jsme, že to nevycházelo z komunikátoru, protože jsme ho vypnuli. Zdálo se to být vysíláno ze
samotných zdí. 

Více čas utíkal tím jak jsme začali být rozrušenější tou skladbou.
Většinu svého času jsem strávil na ošetřovně navštěvováním Franka, nebo v řídící místnosti. Strach visel ve vzduchu a přítomnost zřejmé temnoty a zla byla nepochybným zdrojem. Subjekt 3 se stále nehýbal. Celou dobu držel upřený pohled zafixovaný na kameru. Vždycky jsem se cítil, jako by zíral přímo na mě, nezávisle na tom kde v místnosti jsem stál.

Myslím že stejný efekt byl rovněž cítit i ostatními kvůli tomu, že se zdálo, že se hodně pohybují po místnosti a to zdánlivě bezdůvodně. Po pár hodinách, byla píseň tak hlasitá, že lidé museli téměř křičet, aby mohli vůbec komunikovat. Snažili jsme se najít zdroj, abychom mohli vypnout tu skladbu, ale nedařilo se. Zdroj byl neidentifikovatelný. To přidalo stupeň extrémní dráždivost našemu už tak znatelnému strachu.

Bylo to kolem 8:30 když se zem začala znovu otřásat. Právě tak jak to bylo předešlou noc. Panika se začala šířit mezi mé kolegy a mě jak otřesy narůstaly na intenzitě. Během toho, jsem měl náhlý instinktivní pocit podívat se na monitor subjektu 3. Bylo to pryč. Jakoby na pokyn zhasla světla. A také vděčnost, skladba skončila taky. Od chvíle, kdy se bezpečnostní tým vrátil, panika se pomalu rozrůstala mezi zaměstnanci a Zimmerman byl bezmocný to zastavit. Když světla zhasla, klidné projekce, které se všichni snažili udržet, nás opustil a převzal strach v našich srdcích.

Nouzová záložní světla se brzy rozsvítila potom co odešla energie, kterou jsem dával tichou děkovnou modlitbu.

Světla byla nejasná, ale stále mi dovolila dost vidět. Zachvátila nás naprostá panika, když mnozí z mých kolegů začali křičet a spěchali k žebříku v pokusu utéct. Ale příliš mnoho se pokusilo použít ho najednou a nikdo se nemohl dostat příliš daleko na žebřík bez toho, aby je někdo stáhl na zem a šel na jejich místo. Zimmerman na všechny křičel aby se uklidnili, ale jeho dominující a zastrašující osobnost tady neměla žádný efekt, požadavky se nesly na hluché uši.

Byl to totální chaos. Netrvalo to dlouho, než se lidé ve svých zoufalých pokusech dostat se nahoru po žebříku a ven z tohoto místa nezranili. Mohl jsem pouze stát u zdi a čekal na svou příležitost utéct po žebříku. Všechen křik byl utišen, když známé hučením té otřesné skladby znovu začalo navyšovat na hlasitosti, tentokrát mnohem rychleji. A v tu chvíli bylo jasné, že hluk přicházel přímo z bludiště chodeb. Lidé přestali bojovat a křičet, když se všechna naše pozornost přesunula ke dveřím vedoucím do chodeb.

Skladba ještě více zesílila než kdykoliv předtím, což přinutilo mnoho z nás si rukama zakrýt uši a zkusit hluk umlčet. A pak, najednou, skladba zcela ustala. Ticho. To bylo vše, co naplnilo místnost jak jsme všichni hleděli na tlusté kovové dveře v očekávání toho, co přichází. Zdálo se to jako celé věky, ale ve skutečnosti to byly vteřiny než bylo ticho prolomeno.

Dveře se náhle rozletěly a hudba začala hrát znovu, hlasitěji než kdy předtím.

Náhlost a hlasitost způsobily, že se mnozí z nás vzpamatovali pádem na zem a popadli uši ve snaze utlumit ten hluk. Na okamžik jsem vzhlédl a ve dveřích stála vysoká figura s hladkou kůži, dlouhými končetinami a očima tak temnými a zlovolnýma, že jste mohli vidět zakalený odraz světla.

Když jsem dostal moje ložiska, právě včas jsem se podíval na stvoření abych viděl jak ta věc zvedá a trhá Zimermana v polovině jedním plynulým pohybem, smočila místnost a všechny v ní jeho krví, střevy a orgány. Nebyl jsem žádný cizinec v brutalitách, ale pohled na to byl pro mě příliš mnoho na to, abych to vydržel: Odvrátil jsem se potom co jsem to viděl a vyzvracel se na studenou cementovou podlahu.

Žebřík je má jediná naděje přežití… Myslel jsem si jak jsem se donutil stát na místě. A jak moje oči růžové spolu se zbytkem mě, mohl jsem vidět věc probíjející se skrz lidi, když se snažili tomu uniknout. Bylo to rozptýleno, a jak strašně to zní, byla to má jediná šance vyšplhat po žebříku. Přinutil jsem své nohy jít k žebříku, snažíc se odblokovat vyděšený křik kolegů a nesnesitelně hlasitou hudbu.

Mohl jsem slyšet výstřely

splývající s křikem a strašnými zvuky rozpáraných těl, někde v té směsici hluku. Dosáhl jsem směrem ven a cítil vlnu úlevy přelévající se přeze mě, jak mé prsty přišly do kontaktu s příčkami žebříku. Sevřel jsem je a začal šplhat nahoru, jak nejrychleji jsem mohl ve svém zmateném stavu, modlíc se, aby mě to monstrum nevidělo a nestáhlo mě z žebříku zpět do těch jatek.

Zdálo se to, jako bych měl každý okamžik cítit hladké ruce obepínaje se kolem mých kotníků a stahujíc mě do mé smrti, ale nakonec jsem se dostal na vrchol. V mysli nebyla žádná otázka, uzavřel jsem poklop a utěsnil ho. I když to znamenalo smrt mých kolegů.

Nemohl jsem dovolit té věci uniknout. Sevřel jsem silné kovové víko a začal jsem vší silou tlačit ve snaze zapečetit podzemní komplex. Navzdory tomu jak husté a masivní byly, víko bylo překvapivě lehké s ním pohnout a nedalo tolik práce zatlačit ji přes poklop, i v mém oslabení. Za pár vteřin byl poklop kompletně zakrytý masivním kovovým víkem.

Zhroutil jsem se na můj bok

a začal zvracet o něco víc jak mě přemohlo vyčerpání. A jak jsem tam ležel, uvědomil jsem si něco; kromě mých namáhavých výdechů, jediná věc kterou jsem mohl slyšet, byla slabá ozvěna té skladby přicházející ze zdola. Cítil jsem jako bych přesto mohl ztratit víc mé příčetnost, kdybych tam ležel dál a poslouchal tu skladbu, takže jsem ještě jednou přinutil své nohy a šel do dřevěné chaty, kde jsem zůstal předchozí noc. Bylo to tam, kde jsem nechal svou tašku a také kde jsem nechal mé klíče od auta.

Z patnácti členů, kteří se podíleli na tomto experimentu, jsem byl jediný kdo přežil. Už nikdy jsem se nevrátil na to strašné místo, kde se to všechno stalo a nemám to ani v úmyslu. Projekt byl velmi uzavřený a Zimmerman byl jediný, kdo znal všechny detaily. A pokud vím, nikdo si nebyl vědom mého zapojení z mé strany. Vlastně jsem pravděpodobně jediný, kdo věděl co experiment Harbinger ve skutečnosti byl,

Natož, co se doopravdy stalo.

Teď se asi divíte, proč jsem vám všem řekl o něčem, o čem nikdo z vás neměl být informován. Možná očekáváte, že vám udělám projev o tom, že  si nemáme zahrávat s věcmi, kterým nerozumíte, nebo něco takového. Nedoufám proto, že bych neměl žádný projev ani lekci k předání nebo poučení.

Brzy ráno jsem slyšel hluk. Téměř okamžitě jsem hluk rozpoznal, jako velmi chytlavou a známou skladbu. Ani jsem se nesnažil najít zdroj. Věděl jsem, že by to bylo zbytečné. A jak den pokračoval, skladba narůstala na hlasitosti. Je to tak hlasité, že můžu jasně rozeznávat slova. Jsem úplně neschopen uniknout hlasu Tiny Tima. Pronásledoval mě kamkoliv jsem šel. Subjekt 3 si pro mě jde, a já vím že můj zbývající čas na tomto světě je teď velmi omezený.

Hádám, že by se dalo říct, že jsem jen chtěl říct příběh experimentu Harbinger, než bude navždy ztracen. Doufám, že se ponaučíte z toho co jsem vám vylíčil, ale myslím že oba víme, že se tak nestane. Buďme upřímní, vy nevěříte tomu co jsem vám řekl. A já vás neviním. Taky bych vám nevěřil, kdybych byl vámi. Pro tebe tohle není nic víc než něco, z čeho dostat své levné vzrušení. Pravděpodobně jste bezmyšlenkovitě surfovali internetem, když jste rozklikli odkaz a dostali jste se sem, kdekoliv tady můžete být, čtěte tento příběh.

A budu upřímný, je mi jedno jestli mi věříte, nebo ne.

I když mi uvěříte, pravděpodobně vás to nezastaví odhalit temnou pravdu, že pár z nás ji už vidělo. Určitě to nezastavilo Zimmermana. Pokud chcete lekci, podívejte se co se mu stalo, když se vydal hledat pravdu. Modlím se, že nikdo z vás neobjeví tuto pravdu. Modlím se že nikdo z vás neuvidí zlo, které jsem viděl já. Doufám, že všichni žijete v nevědomosti toho, co leží za závojem toho, čemu rozumíme.

Je to tady. Cítím ty černé oči, jak se do mě vpalují stejně jako před lety. Jsem na vině stejně jako je Zimmerman vinný za monstrum, které je nyní volné, aby se mohla potulovat po světě, i když jsem nebyl ten, kdo ji vytvořil.

Je mi to líto.

Prosím odpusťte mi.

ZDROJ: Creepypasta.fandom.com
Další Creepypasta: Za zavřenými dveřmi

3.5/5 (2)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Mike-K

Zdravím vás přátelé. Má přezdívku Mike K. A píšu gore horory. Jsem ročník 02. Baví mě kreslení/malování a hraní na klavír. Zajímá mě historie 20. století a záhady. Píšu příběhy o zabíjení, protože mi to jde a dávám do toho své myšlenky a úvahy.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close