CreepypastyČlánky

Balada Padlého Anděla

Balada Padlého Anděla

Pamatuju si, jak mi babička zpívala před spaním. Zpívala o andělu, který nadevše miloval lidi. Miloval je natolik, že sestoupil mezi ně, aby s nimi žil. Naneštěstí ho jejich hříchy změnili. A to od základu. Stal se zlou, zkorumpovanou verzí sebe sama. Bůh se obával jeho vlivu na lidstvo a ostatní anděly, a tak ho uvěznil v hlubinách pod zemí. Pokud by se někdy stalo, že by se padlý anděl dostal z okovů, Bůh sestoupí s anděly z nebes a zastaví ho. Babička byla věřící, a tak této zpívánce věřila. Ale já jsem to nebral tak vážně. Měl jsem… Podívejte, povím vám teď svůj příběh. Příběh, který se mi stal právě proto, že jsem nevěřil.

Byl to normální školní den. Pátek, abych byl přesný. Nudné učivo a mručení žáků, kteří se už chtěli sbalit a jít domů. Býval jsem jedním z nich, ale pak jsem málem propadl a změnil se. I tak si mě všiml dobrodruh naší třídy, Adam. Díky němu a jeho „vylepšením“ byl tělocvik alespoň trochu zábava. On věděl, že jsem potížista, ale po mé změně, mi nabídl pomocnou ruku. Stali jsme se nerozlučnými kamarády. Po konci hodin a otřesném obědě, jsme se sešli před školou, jak už je naším zvykem.

Jízda autobusem

,,Nazdar!“ zavolal jsem na něj. ,,Čau! Tak jdem, zrovna to jede.“ poukázal na autobus za mnou. Já se jen usmál a nastoupil. Stoupli jsme si k jedné tyči a Adam spustil. ,,Takže v pět hodin u mě, s sebou bágl s vybavením, jasný?“ Jenom jsem přikývl, stejně už jsem měl všechno připravený, takže jsem měl dvě hodiny volno na hraní her. Náhle autobus prudce zabrzdil. Já to ustál, ale Adama někdo strhl k zemi.

Pomohl jsem mu vstát a pak jsem se podíval na viníka. Byla to Sára, holka na kterou jsem měl už nějaký ten čas crush. Nastalo trapné ticho, které přerušil až Adam. ,,Drž se příště pevněji, jinak dobrý?“ ,,Jo, jo…“ odpověděla a podívala se na mě. Já jen zarytě stál. A opět to byl Adam, kdo mi pomohl. Otočil mě a tím přerušil oční kontakt. ,,Seš v pohodě?“ zeptal se mě. Přikývl jsem. ,,Staré city, jistě chápeš.“ Usmál se.

Vystoupili jsme z autobusu a rozešli se každý na jinou stranu. Dostal jsem se k domu, odemkl si a šel do svého pokoje. U stolu mi ležel batoh, ve kterém byla baterka, plynová maska, pár dalších baterek a filtrů, čelovka a ochranné brýle. Odložil jsem si aktovku ze školy na postel, ani jsem se neobtěžoval s vybalováním. Moje priorita bylo oblečení.

Průzkum

,,Takže, tohle je ta jeskyně?“ pozvedl jsem jedno obočí. Stáli jsme v zimních bundách s černými čepicemi na hlavách u hluboké díry. ,,Jop, to je ono!“ usmál se Adam a zvedl ze země provaz. Byl připevněn ke kameni opodál. Adam vyzkoušel, zda drží pevně a když viděl, že je vše v pořádku, přehoupl se přes okraj a začal slézat dolů. Beze slov jsem ho následoval.

Když jsem pod nohama opět cítil pevnou zem, nasadil jsem si čelovku a posvítil na zdi okolo. Vydali jsme se hlouběji. Cesta byla úzká, dlouhá a místy jí prosakovala voda. ,,Myslel jsem že to nepovede moc daleko.“ zabručel jsem. ,,Počkej až uvidíš co jsem našel dál, už jsme skoro tam.“ šťouchl do mě Adam a pokračoval dál. Konečně jsme vylezli z úzké chodby do ohromného prostoru. Adam vytáhl z batohu lampu, připevnil si ji k pasu a rozsvítil ji. A to co jsem spatřil mi vzalo dech. Kolem nás byly po zdech namalovány znaky, symboly a primitivní obrázky. Zajímalo by mě, jak se tam dostaly.

Adam na mě připevnil izolepou svítící proužky. ,,Abychom se ve tmě neztratili, plus budeš mít vlastní zdroj světla.“ vysvětlil mi. Já jen přikývl a dál zkoumal obrazce. Mezi postavičkami byla jeda s křídly. Napřed veselá, poté temnější a nakonc spoutaná řetězy. ,,Pojď, tady se jde dál!“ zavolal na mě po chvíli z další chodby. ,,Počkej, jsi si jistý, že je to bezpečné?“ zapochyboval jsem. ,,Jo je to stabilní, už jsem tam šel.“ usmál se.

Nález

Lezli jsme hlouběji do jeskyně. Náhle Adam prudce zastavil a já do něj tak narazil. Na to začal prudce utíkat k nějakému kameni. Z poza něj totiž vykukovala ruka v řetězech. Přišel jsem blíž. U kamene tam ležel extrémně vyhublý muž. Bledá kůže korespondovala s jeho hnědými až šedými vlasy. Skučel, zřejmě kvůli světlu, které na něj nyní zářilo. Bylo mi špatně, chtělo se mi zvracet z pohledu na tu osobu. Adam už ale kamenem likvidoval řetězy a ten muž mohl ještě přežít. Jakmile měl ruce volné, nasadili jsme mu naše bundy. Byl studený jako led. Není divu, když měl jen roucho kolem pasu.

Poslední řetěz. Adam do něj bušil kamenem seč mohl, ale nevedlo se. Muž neříkal nic, jen ležel a snažil se zvyknout si na světlo. Ukázal kamsi před sebe, a tak jsem se ohlédl. Ležela tam hůl. Sebral jsem ji a divil se nad její výškou. CINK! Poslední řetěz praskl. Vzali jsme toho muže a nesli ho ven. Přestože byla tak hubený, vážil docela dost. Bál jsem se, že ho ven prostě nedostaneme. Ale já to nehodlal vzdát. Plahočili jsme se pomalu, ale nakonec jsme se ven dostali. Můj telefon měl opět signál a já tak zavolal sanitku.

Když byl ten muž odvezen, zastavili nás policisté a my jim museli říct úplně všechno. ,,Vy jste tam vlezli bez povolení?“ odfrkl si jeden z nich. ,,Ale dyť je to tam bezpečný, navíc jste to nezatarasili!“ bránil nás Adam. Nebylo to moc platné. Policisté nás naložili do auta, hodlali nás odvést k nemocnici a předat rodičům. Dojeli jsme na parkoviště a následovali policii dovnitř. Stále jsem měl u sebe tu hůl. Připadal jsem si hloupě. Snažil jsem se vstřebat to, co se právě stalo. Bylo to tak rychlé a náhlé.

Jiný než si myslíš

,,Kolikrát vám to bude muset ještě opakovat?!“ obořil jsem se na policistu, ,,Prostě jsme ho tam už takhle našli! Byl tam připoutanej řetězy!“ Seděl jsem tam s Adamem už asi další hodinu. Myslel jsem, že policajti dělají debily jen v seriálech. Bože, jak jsem se pletl! Posadil jsem se a nechal policistu, aby si cosi poznamenal do svého bločku. Zvedl se a se slovy: ,,Rodiče tu budou za chvíli.“ odešel.

Posadil jsem se vedle Adama, který si masíroval čelo. Už z nich taky nemohl. ,,Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se. ,,Ale jo,“ zamručel, ,,jen jsem nečekal tohle.“ Poplácal jsem ho po zádech a opřel se. Chtěl už jen klid. Tu se ale ozval křik. Zaslechl jsem tříštění skla, vycházející z pokoje toho muže. Vběhl jsem dovnitř. Sestřičky ležely omráčené na zemi. Lékařské nástroje byly rozbité. Okno bylo vysklené. Policisté nás vyhnali ven a zkontrolovali blízké okolí. Nenašli ho.

. . .

Následující den jsme jeli autobusem do školy stále trochu otřesení ze zážitku. ,,Na průzkumy teď dlouho nepůjdu.“ řekl po chvíli. Chápal jsem to. Škola byla zajímavější než normálně, asi díky mé snaze nemyslet na toho chlapa. Pan Jansa nám zadal témata na slohové práce a pustil nás na oběd. Konečně. Postavil jsem se do fronty a čekal. Ozval se křik. Ohlédl jsem se a viděl jak se černá koule prohnala skrz sklo a přistála na jednom stole.

Padlý anděl

Z černé koule jsem viděl málo, ale rozhodně jsem rozeznal peří. stoupl jsem si na nejbližší stůl a žasl. Mezi davem studentů tam stál ten muž z jeskyně, avšak naprosto jiný. Už nebyl hubený, ba naopak, svaly se na jeho těle napínaly. Ale kůže byla tmavě šedá, místy se zaleskla plamenem jako uhlík. A na zádech toho muže byla černá křídla velmi vypelichaná, občas byly vidět i svaly a kosti. Jeho rudé duhovky uprostřed temného oceánu skenovaly okolí. Vzlétl a přistál před Sárou, kterou chytil pod krkem. Vyběhl jsem na něj, ale on mě jednoduše zastavil a odhodil na zem. Chytil mě pod krkem i mě a vyletěl s námi oknem ven.

Probudil jsem se v jeskyni. Byl jsem připoutaný ke kameni. Přede mnou ležela Sára, zřejmě ještě v bezvědomí. a naproti mně stál ten divný anděl. Když promluvil, jeho temný chladný hlas mi způsoboval husí kůži. „Dobré ráno. Prospal ses dobře?“ Rozhodl jsem se mlčet. „Mlčení ti z této situace nepomůže.“ usmál se na mě. „Ou, to jsem ale nezdvořilý, vůbec jsem se ti nepředstavil.“ Na to si klekl vedle mě. „Znáš můj příběh, že?“ Chlad se mi dostával pod kůži, jak mi všechny dílky skládanky začaly dávat smysl. Muž spoutaný u kamene, obrazce na stěně jeskyně, osoba klečící přede mnou. „Padlý anděl…“ špitl jsem. „Výtečně! Jsi velmi bystrý.“ usmál se šíleným úsměvem.

Kompletní legenda

„Víš, bylo to už hodně dávno, co mě někdo nazval mým pravým jménem, Ježíš.“ přistoupil k Sáře. „Jednou jsem na svá bedra vzal hříchy lidstva a stálo mě to život. Ale já vám odpustil a dal vám druhou šanci. i po druhé jste zklamali. Má proměna byla bolestivá, vždyť se na mě podívej. jsem spálený. Můj otec se bál, že něco udělám svým bratrům, a tak mě tu spoutal. Ale jeho bratr mi pomohl na svobodu. Chtěl mě ale jen využít proti Němu, a tak jsem to s ním rychle ukončil. Vyvraždil jsem celé peklo a následně to samá udělal i v nebi.“ Škubal jsem sebou, abych se dostal z pout, ale marně. „Bůh věděl, že už mě nemůže zastavit. Naše bitka byla tak dlouhá. Ten stařík byl lepší než jsem očekával. Ale nakonec jsem mu dokázal dát jeden fatální úder. z posledních sil mě ale opět uvěznil tady!“

Podíval se mým směrem a pohladil Sáru po tváři. „Dvakrát jste mě zradili. Avšak nyní se silou nebes i pekel, mohu uskutečnit „Očistu.“ Dívka, která nikdy nezhřešila, mi může porodit Anti-Krista.“ Oči se mi rozšířily. „A on pod mým vedením zbaví svět lidstva a učiní ho připraveným pro mé výtvory.“ Na to vzal Sáru do náruče a otočil se ke mě. „Jinak, díky že jsi vzal moji hůl s sebou. Každý bojovník potřebuje svoji zbraň.“ Otočil se a odcházel z jeskyně. A když byl dostatečně daleko, strop se zřítil a uvěznil mě uvnitř…

Další Creepypasta: Neohlížej se!

Michtoranus

Ahoj, poutníku. Mé jméno je Michtoranus a budu tvou spásou. Má mysl nebere konce. Často a velmi rád v ní bloudím, což dává vzniknout mým příběhům, v nichž se odráží mé myšlenky a názory. Jestli mě chceš poznat, pojď a přečti si mou tvorbu. Už jako velmi mladý jsem psal a s postupem času jsem se zdokonalil. Možná, že i ty poznáš krásy psaní a nebudeš se jen bezcílně toulat internetem.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podívej se
Close
Back to top button
Don`t copy text!