Nepovedený rituál
Nepovedený rituál
Pokojem létají kusy oblečení. Všechny skříně jsou otevřené dokořán a uprostřed toho zmatku stojí dívka, Zoe, která v chaosu balí kufr. „A je to všechno.“ usměje se a vydá se ven z bytu. Vše předtím vypojí ze zásuvky, pečlivě zamkne byt a odejde na autobusovou zastávku.
***
V autobuse si Zoe vytáhla mobil, zapnula mobilní internet a začala projíždět fóra. Zastavila se až u článku o knězi, který zaprodal svou duši ďáblu. „Heureka!“ zajásala potichu a otevřela odkaz. Začetla se do příběhu o knězi z nedaleké vesnice, do které právě směřovala. Kněz se údajně ďáblu zaprodal za desetiletí života navíc, aby mohl studovat svatá písma, ale po roce se ho zmocnil strach a beznaděj.
Zbláznil se. Jeho život skončil na tamním hřbitově, kde se oběsil. Zoe vzhlédla od mobilu a rozhlédla se. Byla tam. Na tom místě. Na místě, kde chce navázat spojení s oním knězem. Vystoupila a vydala se na hřbitov
Na hřbitově
Byla už skoro tma. Kolem Zoe byly jen hroby a pár stromů. Hroby byly omlácené, stromy byly polomrtvé. „Jak z hororu.“ zasmála se, aby zahnala tu trošku strachu, která se vydrala na povrch. Procházela hřbitovem a hledala místo, kde se kněz zabil. Netrvalo dlouho a našla ho. Bylo přesně uprostřed. Jednalo se strom, který se hrdě tyčil a na jeho větvích byly znatelné rýhy. „Že by rýhy od provazů“ zkřivila tvář v zamyšlení. Tu pocítila chlad. Chlad který projížděl jejími kostmi. Ignorovala ho. Rozložila si stan a připravila se na noční bádání.
***
Zoe si s sebou vzala vše co potřebovala k navázání kontaktu se záhrobím. Když nastala vhodná chvíle, vydala se pod strom uprostřed hřbitova. Přímo pod ním vytáhla své nástroje a započala rituál. Kolem sebe do rozmístila svíčky tak, aby tvořily pentagram, poté si ze stanu vzala hlavní část, oběť. V jedné ruce třímala nůž a v druhé držela holoubátko. Postavila se uprostřed pentagramu a zařízla ptáče. Poté se řízla do ruky, aby tak přidala svou krev.
„Přijď knězi! Ukaž smrtelnici, kdo jsi!“
vyřkla zaklínadlo, sedla si a čekala. Hřbitov byl náhle kompletně tichý. Ani lístek nešustl. A najednou se ten chlad vrátil. Přivedl s sebou hlasy. Mnoho hlasů. „Uteč!“ vybízeli ji jednohlasně. Lomoz burácel v jejích uších, ale jen ona tento lomoz mohla slyšet. Zoe polil strach. Nevěděla co dělat! Jsou hlasy reálné? Není to jen její fantazie? Utápěla se ve svých myšlenkách, nevěděla co je pravda a co lež. Jedno ale věděla jistě. Už nemohla odejít.
Neznámá síla ji držela na místě. A najednou se v dáli, u stěny hřbitova, něco mihlo. Zoe však viděla jen černou šmouhu. Hlasy utichly. Začala panikařit. Chtěla utéct, nemohla se pohnout. Znovu v koutku oka spatřila onu šmouhu, ale tentokrát blíž. Cítila mráz. Strach. Beznaděj. Rozplakala se, chtěla domu, do bezpečí. Nikdy sem neměla jezdit!
Šmouha proběhla kolem už potřetí,
už jen pár desítek metrů od Zoe a ta si všimla, že ta bytost něco držela v ruce. Srdce ji bylo neskutečnou rychlostí. Síla, která ji držela náhle povolila, tak překonala strach a začala ustupovat dále od místa, kde tu bytost naposled viděla. Mohutný strom ji ale zastavil. Jeho větve jako kdyby ji objaly a jeho listí jakoby se jí vysmívalo. Hřbitov utichl ze strachu před blížící se hrozbou.
Zoe zavřela oči a snažila se zklidnit své srdce. Ale moc se jí to nedařilo. Když oči znovu otevřela, čekal na ní hrozivý výjev. Před Zoe někdo stál. Na sobě měl kněžské roucho, obličeji dominovaly zapadlé oči a zkřivený zlověstný úsměv. Poslední co hřbitov slyšel, byl bolestný křik.
Další Creepypasta: Charles Bonnet Syndrom
Originální autor (FB): Martin hušek