Poslední Dopis
Poslední Dopis
Zdravím. Jmenuji se Thomas a žádám vás o kompletní přečtení tohoto dokumentu. Svět se změnil a to hodně. Chtěl bych vám teď říci, co se stalo u nás. Doufejme, že to k vám nedojde…
Ve dne 21. Května 2067 vědci vytvořili vakcínu na nemoc zvanou jako IKG-510, nebo lidově Kifrodíza. Toto onemocnění bylo provázeno symptomy, jako jsou například: dusivý kašel, ztráta paměti, ztráta kontroly nad vlastním tělem, zvýšená lámavost kostí, ochrnutí a slepota. Naneštěstí se tato vakcína prokázala jako neúčinná a Kifrodíza se tak vyvinula. Dokázala se nyní šířit vzduchem, což do dvou dnů nakazilo většinu populace severní Ameriky.
Nebylo to však to nejhorší. U některých lidí s klaustrofobií se projevila imunita. Jejich tělo vylučovalo speciální hormon, díky kterému byla nemoc poměrně rychle zlikvidována. Já byl jeden z imunních. Nechtějte vidět ty lidi, kteří neměli to „štěstí“ jako já. Bylo to jako sledovat chodící mrtvoly. Veškerá ta bolest, která je sužovala, jim brala naději. Spousta z nich se nechtěla nabídnout na testy. Kifrodíza se dál vyvíjela a tentokrát v lidech podněcovala agresi.
Nebezpečí bylo všude. Agresivní lidé vyběhli na ulice a vše demolovali. Pokusili se dostat i do laboratoře, kde jsme byli my, imunní. Museli jsme uprchnout. Vědci nás nahnali do vrtulníku, pilotům daly kopie zdravotních zpráv a vyslali nás. Je mi jasné, že tam zemřeli. Letělo nás asi pět vrtulníků, měli jsme v plánu letět do Washingtonu. U hranic však nastaly potíže. Kvůli uzavření celé oblasti od vnějšího světa nesměl nikdo hranice překročit. Ocitli jsme se pod přesně mířenou palbou.
Washington DC
Vrtulníky padaly k zemi. Já, stále připoután, propadal panice. Obrazy mého mrtvého těla pod troskami helikoptéry naplnily mou mysl. Ne, já nechci umřít! Škubnutím jsem vytáhl z pod sedadla padák, odpoutal se a nasadil si ho. Snažil jsem se pomoct ostatním, ale u některých to byla ztráta času. Těch pět lidí, kterým jsem pomoci dokázal, mi pomohlo otevřít dveře helikoptéry a vyskočili jsme.
Dopadlo nás pět, jednomu z lidí se padák nepodařilo otevřít. Bylo mi ho líto. Nebyl ale čas nazbyt. Procházeli jsme bočními uličkami města, aby nás nikdo z lidí ve městě nespatřil. Došli jsme až k bílému domu. Podle odposlechnutého rozhovoru dvou obyvatel, by měli být všichni vědci tam. Přišli jsme k bráně a odhalili se. Vojákům jsme řekli, o co nám jde. Že chceme vidět vědce, jelikož jsme imunní. Vojáci nás zpacifikovali. Já to chápu, neznali nás.
Odvedli nás přímo do konferenční místnosti, kde měli vědci, generálové, lékaři a prezident Hooler poradu. Když zjistili, proč tu jsme a my jim předali záznamy, vzali nás do laboratoří k dalším imunním a další pokusy začaly. Nebudu vám lhát, ani mě se to nelíbilo. Lezlo mi to krkem, ale nemohl jsem nic dělat, nejsem silný, takže bych se ven nedostal. Navíc děláme něco pro naši zem! A to za to stojí! Bohužel někteří imunní nesdíleli stejný názor. Malá skupinka o deseti lidech se dostala ven a zničila co mohla. Dokonce poničila hradbu, a tak se dovnitř nahrnulo spousta infikovaných.
Země nikoho
Masakr, jinak bych to, co se před námi odehrávalo, nepopsal. Infikovaní každého rvali na cáry a toto maso pak požírali. Vojáci nás vybavili zbraněmi a snažili se nás odvést pryč, ale bylo jich moc. Museli jsme se rozdělit. Prostříleli jsme se skrz masy těl a utíkali do lesa. Nemohl jsem dál. Byl jsem unavený a frustrovaný. Oddělil jsem se od skupiny a vyšplhal na strom, sledujíc infikované jak se hnali za ostatními. Odpusťte mi prosím…
Udělal jsem si provizorní skrýš z chatky v lese. Za pár dní jsem chytil jednoho z infikovaných a pomocí postupů v lékařské zprávě jsem namíchal protilátku. Míchal jsem jich tolik. Strávil jsem tím celý týden. Jednou se z rádia ozval hlas, oznamující, že za dva dny odpluje z Washingtonu loď do Evropy. To byla má šance, jak se odsud dostat. Vzal jsem veškeré své věci a šel na místo odjezdu.
Ta loď byla obrovská. Byla to jedna z těch luxusnějších lodí, kterou využívali jen členové parlamentu a senátu. Po asi po čtvrt hodinové prohlídce, zda nejsem infikovaný, jsem mohl nastoupit. Nikomu z nich jsem neřekl o své imunitě. Dostal jsem denní harmonogram a odvedli mě do pokoje. Zamkl jsem se a dále pokračoval ve svých pokusech. Samozřejmě že neúspěšně. Co jsem si myslel? Nejsem žádný vědec.
Plavba
Vypluli jsme. Konečně jsem se opět cítil živý. Procházel jsem se po lodi, s kufříkem chemikálií a zpráv při sobě. Zabočil jsem za roh a strnul hrůzou. Nad ohlodanou mrtvolou se tam hrbil infikovaný. Okamžitě jsem vytáhl pistoli a střelil ho přímo do srdce. Ale ta zrůda se jen otočila a vystartovala na mě. Střílel jsem a trefoval jednu ránu za druhou. Až třetí rána do hlavy tu bestii přinutila padnout. Na lodi se pohybovala skupina infikovaných. Fakt už Kifrodíza dá hostiteli i extrémní odolnost? Kde se to sakra bere?!!
Běžel jsem na můstek, ale našel jsem ho opuštěný. Po zemi se válelo jen trochu látky mezi kalužemi krve. Zabarikádoval jsem veškeré vstupy na můstek a vzal si zásobníky schované pod stoly. Přešel jsem ke kormidlu a loď otočil směrem ke Grónsku. Mají tam být ledovce, musím tuhlectu loď potopit. Snad mi to vyjde. No a to nás přivádí k napsání dohodle dopisu.
Svět to musí zastavit. Tenhle dopis vložím do kufříku, ten připoutám k nafukovacímu člunu a pošlu po moři. Prosím, jestli tohle čtete, doneste ten kufr vědcům! Jste naše poslední naděje. Věřte mi, že nechcete vidět ty zrůdy. Jejich vyhublá, bledá těla se lepí na sklo můstku. Oči snad nemrkají! Žádám vás ještě jednou. Vytvořte protilátku. Já už více udělat nemohu, já se už jen obětuju. Hodně štěstí…
Další Creepypasta: Kdo je tam?