Bloodeyed – Epizoda 01
Bloodeyed – Epizoda 01
Probral jsem se až ráno. Hlava mě bolela jako po nejhorší kocovině, kterou si můžete představit. Předešlou noc jsem měl jako v mlze. Pokusil jsem se zvednout, ale v patě mě cosi bodlo a bolest mi projela celým tělem až k zátylku. Složil jsem se na zem a syčel jak had. Schoulil jsem se a osahal si patu.
Něco jsem v ní měl zabodnuté. Dosti hluboko. Pokusil jsem se onu věc vytáhnout. Kůstka? Ale odkud? Je snad z prstu? Je to kus nějaké větší rozlámané, nebo je to snad zub? Otázky mi zatemňovaly již tak dost temnou mysl. Snažil jsem se rozpomenout. Dokulhal jsem s bolavou patou do kuchyně a napustil si trochu studené vody do sklenice.
Chladná voda mi klouzala do krku a pomalu mě probouzela. Podíval jsem se na telefon, který mi zůstal v kuchyni na nabíječce. „Čtvrtek,“ hlesl jsem si pro sebe. Bylo půl šesté. Za oknem šlo vidět pomalu vycházející slunce. Začínal další květnový den, a to znamenalo i další den ve škole.
Vešel jsem do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla
Zamrazilo mě. Na obličeji a části hrudi jsem měl zaschlou krev. Souviselo to s tou kostí? Měl jsem jen chvilku, a tak jsem se pokusil to ze sebe smýt ve sprše. Pod horkou vodou šla krev celkem dobře dolů. Stále s těžkou hlavou jsem se vydal do pokoje a začal prohrabovat šatník. Vzal jsem si na sebe své tmavě modré džíny a červené tričko s logem místní zmrzlinárny.
Bylo dětinské, ale já ho, bůh ví proč, měl rád. Bez kontroly jsem vzal batoh a zamířil do školy. Ač už byla půlka května, teplo zrovna dvakrát nebylo. Do školy jsem to měl slušný flák cesty a bez auta či chuti jezdit přeplněným autobusem otrávenými lidmi, kteří takto brzo musí též do školy či do práce, jsem byl odsouzen k cestě pěšky.
Den ve škole utíkal pomalu. Asi tak pomalu jako váš tlustý spolužák na základní škole, když se při tělocviku měla běžet patnáctistovka. Naposled jsem prý přišel v pondělí. Znamenalo to, že jsem dva dny prospal? Mělo by to co dělat s krví i tou kostí v noze? Pomalu mi začalo docházet, co se stalo. Stejně mě ale víc než to, co jsem udělal, trápilo to komu.
„Mohl bych na tebe mít prosbu?“
začala má debata o přestávce s Danicou, holkou, která byla nejspolehlivější v naší třídě. Mile se na mě usmála, když se mě ptala, o co by mělo jít, i když si jsem na devadesát procent jistý, že jí to hned došlo. „Stav se odpoledne, dám ti to opsat. Nemám ty sešity teď s sebou,“ končila náš rozhovor po chvíli. Chvíli mi trvalo odejít, a tak jsem se jen usmíval a obdivoval ji.
Měla krásné zrzavé vlasy, které jí sahaly skoro až na zadek. Lesklé a hebké. Jak si přála, přišel jsem odpoledne k ní. Zaklepal jsem, ale nikdo neotevíral. Zkusil jsem to znovu a pak i na okno. Nikde nikdo, posadil jsem se tedy na schody a čekal. Zkusil jsem jí napsat SMSku, ale také neodpovídala. Seděl jsem tam něco přes hodinu, když konečně přišla. Nebo spíše přijela.
Naštvaná vystoupila z auta, které řídil Drake. To, co měl na sobě, už byla prakticky uniforma. Černé tenisky, černé džíny, bílé tričko buď s nápisem nebo obrázkem či jiným vzorem též černé barvy a přes to černou rozepnutou košili. Usmál se na mě zpoza volantu. Samozřejmě tam s ním seděla i Katarina.
Nedal bez ní ani ránu
Byli na sebe přilepený, jak kdyby je někdo natřel Patexem a řekl, ať se obejmou. Hrůza. Danica se mi omluvila za menší zpoždění a pozvala mě dovnitř. Dům měla útulný. Byl jsem tam už párkrát ze stejného důvodu jako dnes. Moc se tu toho až na výzdobu neměnilo. Vždy si uměla krásně ozdobit dům vzhledem k období nebo svátku, který se blížil.
Momentálně už zde byly vyvěšená sluníčka a zvířátka, jak očekávala příchod léta. Spousta věcí s motivy palem a Hawaiie a tak dále. V Kanadě trošku netradiční, ale proč ne, přeci jen jsme byli takřka na okraji se státy. „Co ti chtěl Drake?“ utrousil jsem, když jsem si prohlížel solární figurku palmy se slunečními brýlemi a květovaným náhrdelníkem na okně.
Danica chvíli mlčela. „Je to kretén,“ odsekla potom. Pousmál jsem se: „Celkem novinka, že? Jako by nebyl vždycky.“ Otočil jsem se k ní: „Já se ale ptal, co ti chtěl.“ Podívala se na mě. Litoval jsem otázky. Sakra, jak ona to uměla? Stačil jeden pohled a já měl pocit jako by mi pálila duši skrz oči. Jako by mi skrz ně trhala srdce na kusy a cpala mi ho až do žaludku.
Při té představě mi vždy přejede mráz po zádech
„Nabídl se, že mě hodí domů z tréninku. Ale i když má Kat, neodpustí si flirtování. Dostal facku,“ řekla poněkud naštvaně. Chvíli jsem přemýšlel. Vzpomínal jsem. Z myšlenek mě vytrhl její ostrý hlas: „Pudeš si teda opsat ty sešity, nebo co?“ Souhlasně jsem kývl a ona mě zavedla do svého pokoje nahoře.
Pokojík byl poněkud dětinský. Nějací plyšáci. Samá růžová a roztomilé obrázky na všem. Podala mi sešit. Poděkoval jsem a počkal, kam mě usadí. Dovolila mi sednout ke stolu, jako vždy. „Opiš si, co potřebuješ. Kdyby ti to nevadilo, smrdím i na fotce, tak si hodím sprchu.“
Cukly mi nozdry. Jen se na moment roztáhly a zase stáhly. „Jistě. Užij si koupel,“ prohodil jsem s drobounkým úsměvem na tváři. Možná si všimla těch nozder a brala to jako urážku. Otočila se a při odchodu práskla dveřmi. Roztáhl jsem nos a pořádně nasál tu vůni. Směs jejího deodorantu a feromonů z potu mi otupovala mozek.
Něco jsem si uvědomil
Otevřel jsem tašku, se kterou jsem přišel a podíval se dovnitř. Prohledal jsem vše, než se mi povedlo najít malou oranžovou lahvičku. Podíval jsem se směrem ke dveřím a strčil ji do kapsy. Mohla by se později hodit. Začínal se mi mlžit zrak. Pevně jsem sevřel propisku a pokračoval ve psaní.
Silná vůně šamponu se ke mně dostala okamžitě potom, co Danica otevřela dveře. Zhluboka a potichu jsem se nadechl. Aby to neslyšela. Její pokoj sice vypadal jako návrat do předpubertálního věku, ale ránu uměla dát slušnou. Můj vztah s Danicou byl ve škole poměrně neutrální. Byli jsme spolužáci.
Tím to haslo. Občas mě sice jímal pocit, že ke mně možná i něco cítí, ale jakýkoli náznak byl okamžitě vyvrácen větou či skutkem, který udělala. Tak jsme se oba drželi v neutrální nekamarádské zóně. Myslím, že mi to vyhovovalo „Příjemné,“ prohodila, když přišla až ke mně.
Zamotala se mi hlava
Chytil jsem se za ní. „Jsi v poho?“ zeptala se a položila mi ruku na rameno. Zakýval jsem hlavou. „Půjdu se jen trošku probrat studenou vodou, neva? Je mi nějak divně,“ řekl jsem sladce s úsměvem. „Kde je koupelna, víš,“ odpověděla a šla ke své skříni s oblečením. Svižným krokem jsem vletěl do koupelny a zamkl za sebou.
Z čela mi tekly prameny chladného potu. Rozepnul jsem si vrchní knoflíky u košile tak rychle, že jsem je div neurval. Pustil jsem ledovou vodu a promnul si obličej. Počkal jsem, až mi misku z dlaní naplní studená tekutina a ponořil jsem do ní svůj obličej. Podíval jsem se na svůj odraz a uslyšel křupnutí.
Málem mi to vyrazilo dech. A další. Snažil jsem se nadechnout. Sípal jsem a naprázdno zkoušel dýchat. Rozepnul jsem si celou košili a díval se do zrcadla. Vystupovala mi žebra. S každým křupnutím mi vyskočilo jedno.
Z očí mi začala téct krev
Opřel jsem se rukama o zeď vedle zrcadla. Stále jsem se do něj díval. Mohl jsem dýchat. Snažil jsem se uklidnit. Něco mě mátlo. Koupelna byla celá navoněná jejím šampónem. Motala se mi hlava. Sledoval jsem svůj odraz v zrcadle. Po tvářích mi tekly krůpěje potu smíšeného s proudy krve z očí.
Byl jsem vyděšený. Cítil jsem bolest i na rukou. Jako kdyby se mi trochu prodloužily kosti na předloktí. Cenil jsem na sebe v zrcadle zuby, když jsem viděl, jak se všechny zostřují. Zrychlil se mi tep i dech. Ještě nikdy jsem neviděl proměnu na vlastní oči. Páteří jako by mi projel elektrický impulz. A jako by mi nastartoval mozek.
Zalovil jsem v kapse a nahmatal lahvičku prášků. Otevřel jsem ji a jeden z prášků vytáhl. Zlomil jsem ho napůl a rychle ho spolknul. Měl by zabírat až tak do půl až hodiny. Bůh ví, proč na mě působil rychle. S výdechem mi vytryskla krev i z nosu. Tělem mi projela ohromná bolest. Švihnul jsem sebou na podlahu.
Ta rána nejspíš musela být pěkně slyšet
„Jsi v pořádku?“ ozvalo se totiž zpoza dveří. Vycenil jsem zuby a skrz krvavý filtr na očích jsem se zadíval na zámek a na kliku. Měl jsem pocit jako bych se tentokrát mohl o dost méně ovládat. Natáhl jsem ruku směrem ke klice. Měl jsem pocit, že se mi dýchá o něco normálněji.
Bolest na hrudníku ustala. Možná se měním zpět do normálu. Otočil jsem klíčem v zámku a sáhl po klice. Zuby se otupily. Otevřel jsem dveře. „Proboha!“ vykřikla Danica. Z očí i nosu mi teklo dost krve. Možná i z pusy. Cítil jsem jakýsi kovový povlak na rtech. Možná to ale byla krev odněkud jinud.
Usmál jsem se na ni. Nikdy mi nebylo lépe. Opět jsem cítil tu její vůni. Prášek začínal působit a mně se rozostřilo vidění. Hlas pomalu ustával spolu se všemi ostatními zvuky. Mám dojem, že jsem jí tam omdlel. Polonahý a s hubou od krve.
Štítkem příběhu: Bloodeyed
Další část: Bloodeyed – Epizoda 02
Ty bláho, are you kidding me? Je to hodně dobrý. Skvěle zpracovaná tajemnost a napětí do toho. Rozhodně si strašně ráda přečtu další zveřejněnou kapitolu a určitě se budu těšit i na další díly. Skvělá práce. ^^