Až za hrob
Creepypasta česky
Pomalu jsem šel zpět k sobě domů. I přes naprostý klid mého sladkého maloměsta mě cosi dnes večer znepokojovalo. Nejspíš to bylo tím, jak se klapání mých bot rozpouštělo v šumění teplého večerního větru. Obešel jsem kostel na náměstí a pomalu si začal vyndávat klíče z kapsy. Chvíli jsem zaváhal, než jsem ho zasunul do dveří.
Odemkl jsem a vešel dovnitř. V dolní části domu byli nějaké obchody. Ani nevím jaké. Nakupování nepatřilo mezi mé oblíbené koníčky. Vstoupil jsem k sobě do bytu v prvním patře. Přivítal mě velmi dobře známý zatuchlý pach místa, kterému jsem se už více jak deset let snažil říkat domov. Posadil jsem se na gauč. Ani jsem se neobtěžoval rozsvěcet.
Musel jsem usnout. Vzbudil jsem se, a jakmile se mi povedlo rozmrkat ospalý zákal, snažil jsem se dopátrat, kolik je hodin. Digitální displej na mé mikrovlnce se mi snažil namluvit, že je za deset minut půl třetí v noci. Otevřel jsem lednici. Kombinace prošlých potravin, nevábně oschlé zeleniny a nejspíše již tvrdého pečiva mě donutila nechat si zajít chuť.
„Měl bych si nakoupit,“ zamrmlal jsem a zavřel lednici.
Prolezl jsem skříň s trvanlivějšími výrobky, ale jediné, co jsem našel, byla plechovka solených arašídů a ovesná tyčinka. Vzal jsem tedy plechovku, vytáhl si vychlazenou vodu z lednice a pustil si televizi. V tak pozdní dobu nemůžete nikde očekávat jakkoli kvalitní obsah, a tak jsem tupě sledoval pořad s hádankami, kam máte volat, aby z vás vytáhli tisíce a tisíce vašich těžce vydřených peněz.
Nebo si zavolejte věštci. Dejte poslední ždibeček vaší měsíční výplaty, který nepokrývá ani třetinu ceny telefonátu, abyste se mohli zeptat, proč jste zadlužení, jestli vám nepřejí hvězdy nebo podobný kraviny. Otevřel jsem si okno. Takhle začátkem července mi v bytě začalo být poměrně horko.
Jemný noční vánek mě pohladil po mém polonahém těle. Mazlil se mi s rameny a krkem a já sledoval dál tupě onen pořad. Místností se na moment ozvalo cvaknutí a osvětlil ji malý plamínek. Potáhl jsem a vyfoukl hořký cigaretový dým. Po smrti mojí ženy už jsem absolutně zanedbával jakákoli pravidla domácnosti.
Srdce mi tak akorát drtil žal
Jemná záclona mi přejela po ramenou, když se do ní opřel vítr. Slyšel jsem jakýsi šepot a ztratil se v myšlenkách. Vybavil se mi její nádherný smích. To, jak krásná byla. Jak nádherně mi zpívala. A o všechno tohle jsem přišel. Spolu s chutí znovu žít a znovu milovat.
Podíval jsem se do prázdné chodby a před očima viděl ty prosmáté i probrečené noci. Každou hádku, která se tam odehrála. Záclona mi přelétla přes obličej a opřela se o žhavou špičku mé cigarety. Vypálila do ní malé kolečko. Ozval se nelidský křik. Jako z jiného světa. Ve stínu na zdi za televizí jsem si všiml siluety.
Okamžitě jsem se otočil do okna, ale nic jsem neviděl. Nejspíš zapracovala únava. Otočil jsem se zpět a opravdu. Stín byl opět takový jako předtím. Žádná silueta. Křik už se také znovu neozval. Moje srdce bilo jako o život. Pomalu mi přišlo, že asi přicházím o rozum. Típl jsem cigaretu o plechovku buráků a nechal nedopalek jen tak ledabyle pohozený na stole.
V chodbě se objevila modrá světélkující silueta
Byla to ona. Dívala se na mě. Koukala těma svýma pronikavýma očima. Tentokrát mě ale její pohled nehřál. On mě spaloval. Spaloval mě chladným žárem. Cítil jsem, jak se ochladilo. Naskočila mi husí kůže a po zádech přejel mráz. „Zranil jsi mě tehdy. A už mě zraňuješ znovu. To poslední, co ti po mě zůstalo.“
Složil jsem obličej do rukou. Věděl jsem, že mluví o té zácloně. O tom propáleném kousku záclony. Nebyla obyčejná. Nebyla to vlastně ani záclona. Když umřela, pověsil jsem si místo záclony její svatební závoj. Ještě teď, když jsem měl hlavu složenou v klíně, jsem si dokázal detailně vybavit, jak byla nádherná v těch šatech.
„Proč se na mě nepodíváš, drahý?“ pronesla tiše. Zvedl jsem hlavu a lekl se jí. Byla přímo u mě. Obličej měla sešlý. Oči byly propadlé hlouběji dovnitř. Vypadala jako mrtvola. Její plné tváře se svraštěly a obepínaly pevně její lebku. Zuby měla vypadané a celá byla… zohavená.
Měl jsem hluboké nutkání ji uhodit
Bránit se. Ruce se mi křečovitě sevřeli v pěsti a připravovaly se ji udeřit. Dívala se mi do očí a já měl pocit, že mi skrz ně užírá duši. Přišla si pro mě. Přišla si vybrat daň za mou chybu a já si to konečně vybavil. Konečně jsem si vybavil, jak jsem po větě „Dokud nás smrt nerozdělí…“ odpověděl zcela upřímně: „A až za hrob.“
Opět jsem kousek ucouvl, a když byla těsně u mě, já ji opravdu praštil. A tehdy se mi vybavil ten poslední večer s ní. Naše poslední hádka. Vždycky jsem byl trošku cholerik, ale tehdy jsem to opravdu už nevydržel. Poprvé za dva roky, co jsme byli svoji, a další čtyři, které jsme spolu prožili před manželstvím, jsem ji uhodil. A toho momentu jsem litoval.
Nemohl jsem se zastavit. Ani když ležela na zemi a už nemohla ani prosit. Dál jsem do ní pěstmi mlátil. Ani krev na jejím obličeji nebo bolest mých kloubů mě nezastavovala, a tak jsem pokračoval. Údery mých tvrdých pěstí dopadaly dál na její malý obličej. Ani jsem nepostřehl, že už se přestala bránit. Ani jsem nepostřehl, že už neměla proč se bránit.
Nepostřehl jsem, že jsem ji zabil
Teď si pro mě přišla. Přišla si pro odvetu. Pro pomstu. Měl jsem konečně zaplatit. A pokud si něco mám vzít do hrobu, bude to ta poslední věc, co mi po ní zůstala. Hlava už mě bolela jako nikdy. Jako by mi v ní zněly naše kostelní zvony. Strachem už mi téměř ochrnulo tělo, a tak jakýkoli pohyb byl pro mě velmi náročný.
A ona tam stále byla. Stále se mi dívala do očí. A já prosil a škemral, ať ta bolest přestane. Cítil jsem, jak mi mrzne krev v žilách. Ona jen netuhla, ona opravdu mrzla. Cítil jsem ten chlad. Z posledních sil jsem sáhl na záclonu a trhnutím k sobě jsem ji serval z háčků, na kterých byla pověšená. Pak jsem opravdu celý ochrnul.
A než jsem zešílel. Než jsem přišel o rozum a umrzl strachy, poslední, co jsem slyšel, byl dokola opakovaný monolog moderátorky televizního pořadu. Poslední, čeho jsem se dotýkal, byl její svatební závoj. A to poslední, co jsem viděl, byl odraz mého činu. Je mi to líto… K čertu s mojí lítostí… A k čertu se mnou!
Další Creepypasta: Dětský Tábor
