ČlánkyCreepypasty

Provaz – Creepypasta Česky

Provaz – Creepypasta Česky

Určitě jste každý alespoň jednou v životě byli na táboře nebo na škole v přírodě. Jasně, je to úžasný. Zbožňoval jsem letní tábory. Každý z nich jsem si naplno užíval. Dodnes vzpomínám na hromady komárů, od kterých jsem měl štípance na celém těle, na hry, které mě opravdu bavily, na kamarády, co jsem tam poznal.

Na jednu hru ale do smrti nezapomenu. Určitě ji taky znáte. Zavážou vám oči a vy jdete skrz les, držíte se lana a to vás dovede z bodu A do bodu B, zatímco se z lesa ozývají divné zvuky od vedoucích a instruktorů. Byla to jedna z mých oblíbených her a u nás na táboře to zrovna byla tradice. Každý z těchto táborů má samozřejmě vždy nějakou takovou tu místní legendu, která se traduje už od prvních dní.

My takovou měli taky. Byla o chlapci jménem Jordan. Jordan pocházel z Ameriky. Bydlel na nedalekém statku a miloval přírodu. Jednoho dne se prý ztratil a po několika hodinách pátrání ho uprostřed noci našli hluboko v lesích. Byl zmatený. Blábolil nesrozumitelná slova a jeho oči měly podivně mrtvolnou barvu.

Jako by z nich vyprchávala

Byly vybledlé. Ale ne jako oči slepého člověka. A podle všeho viděl dobře. Brzy zjistili, že měl na zádech vyřezaný znak. Vypadalo to jako překryté B a T. Asi takhle: Příštích pár dní bylo dlouhých. Odmítal jíst. Začal útočit i na svou rodinu a pořád opakoval jen: „Příště to můžeš být ty. Až odletím, budeš to ty.“ Následovalo ukázání prstem na osobu, se kterou mluvil. Otočil se a odešel. Za týden zmizel znovu.

Tentokrát však pátrání dopadlo mnohem hůř. Našli ho na tom samém místě, tentokrát už ale mrtvého. Měl rozpáraný hrudník. Byl rozlomený na půl a otevřený. Chyběli mu orgány. Srdce, plíce a tak. A uvnitř našli malou vážku z drátků. Vypadala jako to, co měl vyřezáno na zádech. Přiznám se vám, i když to zní bláznivě, jako malej jsem z toho příběhu měl vážně strach.

provaz creepypasta česky omega autor darktown.cz creepy příběh

A rád jsem jím každý další rok bavil další děti, které přecházely z dětí na mazáky. Samozřejmě, že i ty nejmenší chtěli znát strašidelnou historku, ale obyvatelstvo tábora to bralo tak, že si ten příběh musí zasloužit až s věkem. Konečně nadešel den, kdy jsme hráli mou oblíbenou hru s provazem. Hrála se vždy večer, byla to pak větší zábava.

Byl jsem tam už po šesté

Tak jsem si řekl, že mě nic nemůže překvapit. Nechal jsem si tmavým šátkem zavázat oči a šel jsem podél provazu. Hrubá textura tlustého lana mi hladila ruce. Kolem se ozývaly všelijaké skřeky. Pousmál jsem se. Po těch letech už jsem znal hlasy všech vedoucích a instruktorů, takže jsem je celkem perfektně dokázal identifikovat.

Najednou na chvíli všechno utichlo. Bylo slyšet křupání větví pod mýma nohama a spousta nočních ptáků v okolí. Byl jsem zvyklý na různé typy provazů, a tak mě nepřekvapilo, že se najednou textura změnila na hladkou. Jako lano z umělotiny. Pokračoval jsem dál po cestě. Najednou mi pod nohama začalo křupat víc a víc větviček.

Alespoň jsem v to doufal. Zvuk zněl mnohem míň dřevěně. Nezastavoval jsem, než jsem narazil na špinavý kus lana. Najednou nějak lepilo. Bylo celé opatlané. Lekl jsem se trošku a pustil jsem se ho. Během okamžiku jsem ho ale začal hledat. Nechtěl jsem podvádět. Konec konců myslel jsem si, že takhle to chtějí udělat strašidelnější.

Letos tam bylo celkem dost mladších lidí, tak určitě přišli s inovacemi

Pokračoval jsem dál a lano začalo být mokřejší a ulepenější. Dával jsem dobrý pozor, abych si nezamazal oblečení. V tom mě něco začalo cvrnkat do obličeje a kolem celé hlavy. Jako by tam bylo něco pověšeného na větvičkách a já tím procházel. Usmíval jsem se. Cítil jsem, jak mi to na tvářích nechává mokré stopy.

„Asi to opatlali stejně jako to lano,“ problesklo mi hlavou, a tak jsem s úsměvem šel dál. Najednou se mi noha do něčeho zabořila. Trošku to křuplo a já cítil v botách mokro. „Bažina,“ řekl jsem si a vytáhl nohu. Šlo to snadno. Osahal jsem strom a zjistil, že zde lano končí. To byl obyčejně signál pro konec stezky. Tak jsem si sundal šátek.

Zvedl se mi žaludek. Jako bych stál najednou hlavou dolů. Obrátil se mi a já se okamžitě vyzvracel. Přede mnou byl kruh z pochodní. Takových těch zahradních. A uvnitř něj bylo tělo zohavené tak jako Jordanovo v naší legendě. Až na to, že byl hrudník ještě plný orgánů

Podíval jsem se na svou botu

Byla od krve s kousky vnitřností a žaludek se mi otočil podruhé. Druhá dávka skončila u blízkého stromu. A když jsem zvedl hlavu, lekl jsem se znovu. To, co viselo na větvičkách, byly zuby. Byly pověšeny všude kolem lana. Na laně byly stopy krve. Vypadalo, že je jí úplně nasáklé. A v tom jsem začal slyšet hlasy. Smích. Smáli se mi.

A pak ta věta. Přicházelo to ze všech stran. A tentokrát jsem je nepoznával. Bylo to jako z té legendy. „Budeš to ty. Příště to budeš ty.“ Začal jsem křičet. Křičel jsem, jak nejvíc jsem mohl a běžel po směru lana zpátky. Do něčeho jsem ale narazil a spadl. Když se věc, do které jsem naboural, otočila, byl to někdo v kukle a černém oblečení.

Viděl jsem jen oči. Svítily jako by patřily démonovi. Dodnes si tyhle modré oči pamatuji. Vpálily se mi do mozku více než to mrtvé tělo. Přiznám se, že, ač se normálně nebojím ničeho, tehdy jsem se strachy pomočil. Byl jsem zoufalý. Osoba mě chytila a přemohla mě. Bránil jsem se, ale měl navrch. Svázal mi ruce i kotníky k sobě klasickou stříbrnou páskou. Křičel jsem a brečel

Prosil jsem, ať mě pustí

A co bylo nejhorší, tak ty hlasy, co šeptaly kolem mě, byly stále hlasitější než můj křik a pláč. Začínalo mi vysychat v krku a on mě za nohy pořád někam táhl. Když se mi nedařilo se mu vysmeknout, únavou jsem to vzdal. Po nějaké době jsme se zastavili. Těch očí tam najednou bylo celkem pět párů a všechny se dívaly na mě.

Ty hlasy určitě patřily jim. Rozpárali mi oblečení a strhli ho ze mě. Ale jen horní část, kalhoty i boty mi nechali. Roztrhli ho tak, aby ho dostali i přes moje svázané ruce. Otočili mě na břicho a já cítil lesní hlínu. Nikdy si neuvědomíte, že ta zem smrdí a ne, že by voněla, dokud k ní nejste bezprostředně blízko, k smrti vystrašeni.

Cítil jsem, jak se mi do kůže zaryl nůž. Vykřikl jsem. Byl jsem jako paralyzovaný. Nemohl jsem se ani hnout. Stále se ozýval smích a věta: „Příště to budeš ty.“ Cítil jsem, jak mi do zad vyřezává ten ornament. Cítil jsem, jak mi chladná čepel projíždí hladce kůží. Pálilo to. Bolelo to. Kňučel jsem. Fňukal. Prosil, ať přestanou. Ale dokud jsem na zádech neměl celou vážku, nepřestali.

Cítil jsem, že mi odlepili pásku z nohou

Pomohli mi postavit se. Smích ani šepot nepřestával. Ruce mi svázali až k loktům. Pět rukou ukázalo jedním směrem a strčilo do mě. Pochopil jsem to jako pokyn, že mám jít dál. Kolena se mi podlomila a já spadl. Z mě nepochopitelného důvodu jsem se kutálel. Věděl jsem, že v tom lese byl kopec. Šel jsem po něm předtím nahoru.

Ale když jsem se zvedal, přišlo mi, že jsem byl jinde. Dokutálel jsem se dolů. Měl jsem v sobě zabodané větvičky a všechno možné. Dole mi nešlo se už ani zvednout. Cítil jsem, jak po mě leze drobný hmyz, a upadl jsem do bezvědomí. Ráno jsem se probral. Lesy kolem tábora jsem už měl proběhané skrz naskrz, takže jsem ihned věděl, kde jsem.

Celý tábor už byl na nohou, vystrašený, co se mnou bylo. Všechny šokovalo, když jsem se vrátil. A hlavně jak. Zdravotnice mi okamžitě ošetřila všechny rány. Dezinfekce pálila jako čert. Byl jsem moc zničený, abych si držel hrdost, a tak jsem se rozbrečel. Pověděl jsem vedoucím a jí co se mi stalo v noci.

Nemohli pochybovat

Ten znak bych si sám do zad nevyřezal. Poslali mě domů. Vyšetřování nikam nevedlo. Nepřineslo žádnou stopu. V lese prý nikdy nic takového nenašli. DNA z mých bot se s nikým neshodovalo, nebyl nahlášen žádný podezřelý, nebylo nalezeno místo nasáklé krví. Jako by se to nikdy nestalo.

Nemusíte se bát, ten tábor už je dávno zrušený. Ale pokud byste náhodou někdy slyšeli někoho říkat tu větu se zvláštním zájmem, prosím vás, nahlaste to. Dnes je mi dvaadvacet let. Tohle se stalo už před devíti lety. Dodnes v noci nemůžu usnout, protože slyším ty hlasy.

Dodnes v noci spím s rozsvíceným světlem, protože ve tmě vidím zářit ty oči. Provází mě zlé sny a můj psychiatr si se mnou už neví rady. A protože mi jídlo přestává chutnat, bojím se, že brzy dopadnu stejně jako Jordan. Pomalu už začínám chtít být ten další.

Další Creepypasta: Dark Link – Legend of Zelda

4.5/5 (4)

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close