ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 05

Bloodeyed Epizoda 05 – pokračování série příběhů. Doporučujeme začít od první části.
Předchozí epizoda zde

Šel jsem už nějakou chvíli a nohy mě postupně začínaly bolet víc a víc. Pomalu mi ani nedošlo, jak je to daleko. Město jsem už dávno nechal za sebou i s celým jeho okolím. Jen já, cesta nepravidelného tvaru a les všude okolo.

Burácivý zvuk se začal pomalu přibližovat ke mně. Otočil jsem se. Kdybyste tam byli se mnou, pravděpodobně první věc, kterou si řeknete, bude to, že větší klišé se prostě stát nemohlo. Jasně, že se ze zatáčky hlasitě vyburácel červený pickup značky Ford se značně zablácenou nápravou. Nechtěl jsem si sice cestu zprvu zpohodlňovat, ale zhruba dvacet kilometrů v nohách a vidina dalších skoro sto přede mnou, mě přesvědčila, že zvednout ten palec na natažené ruce a zkusit toho chlapa stopnout je vlastně teď to nejlepší, co můžu udělat. Brzdy jeho rachotiny zakvičely, jako když podříznete podsvinče a auto s brbláním zastavilo pár metrů ode mě.

Otevřel jsem dveře a zeptal se: „Dobrý den, jedete směrem na Winnonu?“ Pousmál se. „Nechápu sice, co chce mladík jako vy v takový díře, ale mám namířeno poněkud dál. Každopádně tamtudy pojedu. Můžu vás hodit,“ odvětil a já ucítil, že se mi koutky úst trošku zkroutily nahoru. Hodil jsem si velký cestovní batoh do úložného prostoru vzadu a sedl si na sedadlo spolujezdce. Červeno bílo modrá košile kostkovaně proužkatého vzoru a kšiltovka odrbaná tak, že to vypadalo, jako by ji snad měl místo kousátka. Tahle cesta už nemohla být více ikonická.

***

Nervózně jsem poklepával o volant. Čekal jsem tam dobrých patnáct minut. „Za pět minut budu miláčku,“ prohodil jsem si posměšně vysokým hláskem a opřel se o klakson, jako bych ho snad chtěl odstrčit pryč. Několikrát jsem tento pohyb zopakoval. Konečně vyšla ze dveří. „No jo, no jo, no jo! Už jdu! Se hned neposer…,“ odsekla si u dveří, když zamykala. Ignoroval jsem její ostrou poznámku a natáhl se přes sedadlo spolujezdce, abych jí otevřel dveře. Sedla si a chvíli na mě mlčky koukala. „Tys ho ztratil, žejo?“ řekla pomalu posměšně. Probodl jsem jí pohledem. Kéž bych to v tu chvíli mohl udělat doopravdy. „To je to tak poznat?“ zeptal jsem se, zatímco jsem stále prsty klepal do volantu. Pousmála se a dotkla se rukou mé tváře.

Měla je vždycky tak studené.

Možná to mě na té sladké blondýně vzrušovalo. Byla jak kus ledu. Jak nanuk, co si dáte, abyste se zchladili. Mě dokázala zchladit dokonale. Kdykoliv. A přesto jsem myslel na Ren. Na rez co jí podchycovala vlasy, a na hluboké modré oči. Zatímco jsem se díval do těch zelených na mém sedadle spolujezdce. „Budu ho muset najít,“ hlesl jsem. „Zblázní se, jestli to neudělám. Už teď musí vědět, že zmizel.“ Chvíli jsme seděli v klidu. Praštil jsem vzteky do klaksonu a opřel se v sedadle. Zakryl jsem si rukama obličej abych potlumil vykřik. „Kurvadrát!“ pustil jsem ze sebe.

Poněkud mě to uklidnilo. Zvuk otevírání dveří mě donutil se podívat doprava. Vylezla z auta a opřela se o dveře se staženým okýnkem. „Tak ani dneska to rande nevyjde,“ povzdychla si. Zadíval jsem se do země. „Promiň,“ odmlčel jsem se, „tohle mi udělalo čáru přes rozpočet.“ Jen se usmála a poplácala mi střechu auta. Snad jak kdyby to mělo symbolizovat mojí hlavu. Zařadil jsem a šlápl na pedál. Ve zpětném zrcátku jsem sledoval, jak mi pomalu mizí, zatímco stála na místě a sledovala, jak se jí ztrácím já. Možná i víc, než jen z dohledu. „Danieli, Danieli. Kam jsi mi utekl?“

***

„Co vlastně hledáte ve Winnoně?“ zeptal se řidič přátelským hlasem. Působil jako milý chlapík. Pousmál jsem se: „Víte, strýc tam kdysi měl chatu. Kousek od Winnony. Dlouho,“ odmlčel jsem se a zamyslel, „dlouho jsem tam nebyl. Nějakej pátek už to asi bude. Rád bych se tam mrknul.“ Chlápek vedle mě se usmál a stáhl okýnko, aby se mohl opřít loktem o dveře. Popotáhl. „Je to sice řiť, ale taková sympatická,“ prohodil jen tak a jeli jsme zase chvíli potichu. Přemýšlel jsem. Přemýšlel jsem, co budu dělat, až tam dorazím. Neměl jsem plán, neměl jsem nic. Měl jsem jen spousty krámů, klíčky od baráku a pár zmuchlaných dolarů v kapse. Chlap, co mě vezl, si zapálil. „Cigáro?“ zeptal se. Nadechoval jsem se, že řeknu ne. Kdysi jsem kouřil.

Chvíli, ale jo. Nějak tak to bylo, když mi umřeli rodiče, a já si to nějak začal uvědomovat. Měl jsem takové to svoje temné období, kdy pro mě život ztratil smysl. Teda tehdy to tak působilo. Pak jsem se poprvé proměnil a došlo mi, že bych asi měl přehodnotit své priority. S kouřením jsem teda tehdy seknul. „Jo, jasný, že si dám,“ řekl jsem a nabídl si jedno. Chytil jsem filtr mezi ukazováček a prostředník a tmavě stříbrným zapalovačem značky Zippo jsem si připálil a pořádně nasál kouř až do plic. Chuť laciného tabáku se míchala s omamnou chutí benzínu a ohně, která mě skrz filtr na jazyku hladila něžně jako maminka, která vás přijde utěšit, když máte noční můru.

Pomalu jsem vyfoukl.

Byl to úžasný pocit. Skoro jsem až zapomněl, jaké to bylo si zapálit. Jako by vaše problémy najednou utekly a šli někam… pryč. Nakonec se z toho ale stejně stane spíš mechanická záležitost. Závislost. Ani ne tak na tabáku, jako na ohni. Pocit, že si upalujete svojí zápalnou šňůru, je asi pro lidi tak rajcovní, že neví, jak si vystavit nově natřenou stopku doprostřed vlastní ulice v mozku a přestat. Jsme jednoduché bytosti, když přijde na závislosti. Potáhl jsem znovu a nasál kouř hluboko do plic. Zaplavil jsem si je kouřem. A bylo to úžasný! Možná jsme jednoduší, ale užíváme si to. Moje stopka se taky nechtěla ukázat a já vyfoukl světle šedý kouř, který rychle utekl okénkem někam do světa.

Chvíli jsem cigaretu jen držel a sledoval cestu, než jsem si ji opět vložil do úst a nasál ten opojný pocit.  Poprvé po minimálně dvou letech jsem se zase cítil bezstarostně. Uháněl jsem krajinou v opojení sladké vůně benzinu a jehličí z otevřených okýnek a bylo mi lehce do pláče. Nostalgie? Klid? Možná ten pocit, že konečně je zase něco tak, jak má být. Že teď se vše zase vrátí do starých kolejí, nebo alespoň blízko k nim. Tak blízko, že nebude skoro poznat, jestli to stejné je nebo není. Kdo ví, proč přesně se mi po tváři překulila ta jedna jediná slza. Ta, která byla nejspíš tak černá z toho, kolik špatného s sebou vzala pryč, že mi tam určitě nechala špinavou šmouhu. Jeli jsme spolu zase potichu. A myslím, že nám to nevadilo. Z rádia začala hrát Nirvana. Perfektně se hodící muzika k tomuhle stavu. Vyfoukl jsem pomaličku kouř a tiše si hlesl: „Nirvana.“

***

Jezdil jsem sem a tam. Kolem celého města. Prohledal jsem každou silnici, která odsud vedla. Celý Sleepy Falls jsem měl vždycky zmapované. A najednou byl Daniel pryč. Zapálil jsem si. Vyšel jsem ze zaparkovaného auta a zadkem se opřel o nízkou kapotu sportovního vozu. Byla to sedmnáctá cigareta, kterou jsem měl během hodiny. Zavrněl mi telefon. Podíval jsem se na obrazovku, i když jsem naprosto přesně věděl, kdo volá. Existovala jedna jediná osoba, kvůli které jsem mohl být na nervy a věděl jsem, že zrovna ta byla teď na druhé straně tohohle hovoru.

Dlouze jsem si potáhl z cigarety a rozhlédl se. Parkoviště bylo prázdné. Bylo to takové romantické místečko na kopci za městem, když sjedete z hlavní silnice na Scars Creek, zhruba padesát metrů od místa, kde jsou nová svodidla, a pojedete skrz les, měli byste se dostat sem. Je to oblíbené místo zamilované omladiny. Cucplac se tomu kdysi říkávalo. Teď už ani nevím, jestli se tenhle místní termín pořád používá, ale já to tady tak znám. Malý stromeček pofiderního původu je tady to jediné, co vám v uvozovkách bude zaclánět ve výhledu.

Zvedl jsem vibrující telefon.

„Ano, pane?“ řekl jsem místo klasického pozdravu. Odpovědí mi bylo vřískání, které jsem snad ani nevnímal. Dělal jsem pro něj tak dlouho, že vím slovo od slova, co mi mohl říct. Promnul jsem si unavené oči. „Ano, já vím,“ odpověděl jsem znovu téměř automaticky. Zadíval jsem se na zem. Lezl tam mravenec. Momentálně jsem věděl, jak se asi cítí. Cítil jsem se stejně. A ten pocit byl naprosto totožný pokaždé, kdy mi volalo tohle číslo. Ani nevím přesně, co má ten člověk s Danielem společného. Jen ho pro něj mám sledovat. „Dělám na tom,“ řekl jsem a zaskřípal zuby. „Nemusíte mě podceňovat!“ vyjel jsem po osobě na druhém konci. „Daniela najdu! Žádnej problém zatím nenastal. Jen potřebuju chytit stopu. Ozvu se vám, až na to přijdu,“ vyštěkl jsem a položil telefon.

Zadíval jsem se na město. „Tohle se mi vrátí jako zasranej bumerang,“ odsekl jsem si a pousmál se. Vytáhl jsem krabičku a z ní další cigaretu. Poslední. Krabičku jsem zmáčkl v ruce a chystal se ji hodit na zem. Zadíval jsem se znovu na mravence na zemi a všiml si, že tam mají svou dálnici. S cigaretou v pravém koutku jsem je chvíli zaujatě sledoval, než jsem krabičku uložil do kapsy a konečně si zapálil. „Danieli, Danieli. Ty mi děláš jenom starosti,“ řekl jsem nahlas

***

Cesta trvala něco málo přes příjemnou hodinu. Opustil jsem pickup kus od Winnony. Pohodil jsem si batohem na zádech a vydal se cestou do svahu. Hned, co jsem přišel do lesa, mi nos naplnila štiplavá vůně čerstvě bujícího jehličí. Takových těch zářivě zelených chomáčků na konci každé větvičky, které najdete vždycky začátkem jara na jehličnatých stromech. Těžké boty se mi do terénu posypaného uschlými jehličkami a mechem zakusovaly jako by to byl lahodný dort. Vyšel jsem svah a pokračoval hlouběji do lesa. Doufal jsem, že jsem si cestu ještě pamatoval správně.

Deset minut jsem šel lesem, než jsem konečně dorazil na místo.

Relativně malá útulná chatička s teráskou a výhledem na jezero. Vybavily se mi všechny vzpomínky. Došel jsem ke skříni, která byla zezadu na baráku, a zkusil nahodit pojistky. Kupodivu elektřina naběhla. Zavřel jsem plechovou skříň a šel před dům. Chatka měla krásnou malou otevřenou terásku s dřevěným zábradlím. Terasa byla pokryta vrstvou všemožného nepořádku. Odemkl jsem zatuhlý zámek a otevřel dveře. Podivná vůně zatuchlého domu z důsledku nevětrání mě spolu s vrstvou prachu tak tlustou, že jsem v ní už nechával stopy, příjemně uvítala.

Neštvalo mě to. Pousmál jsem se nad nostalgií toho místa a odhodil batoh na gauč, ze kterého se zvedl obláček prachu. Pootevíral jsem všude okna, aby se tam trochu vyvětralo. Venku bylo dnes obzvláště krásně. Vyšel jsem na terasu a zhluboka se nadechl. Nos mi naplnila štiplavá vůně lesa a tělo příjemně zchladil jemný vítr směrem od jezera. Zadíval jsem se na blýskavou hladinu. Pousmál jsem se. Nebyl jsem tu pěkně dlouho, ale líbilo se mi tu. Bylo fajn být zase zpět.

Další Creepypasta: TOP 5 Metod Mučení
Další záhady: Paraweb

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close