ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 09

Bloodeyed – epizoda 09 je pokračováním rozsáhlé série. Doporučujeme začít od první části!
Předchozí část zde

Epizoda 09

„Takže… Budeš tak laskavá a řekneš mi, jak jsi na to přišla?“ řekl jsem a opřel se lokty o kolena a naklonil se dopředu. Seděla na gauči přede mnou a usmívala se. Vzala do ruky béžovou složku a vyndala z ní jeden papír. „Řekla jsem si, že si to pročtu a zkusím ti poradit, bude-li to v mých silách. Podle osahání stránek šlo docela dobře poznat, který papíry jsi prohlížel nejvíc.“

Fascinovala mě její pečlivost a překvapivé schopnosti. Přistihl jsem se, že jsem se pousmál. „Proč sis víc nepročetl info o něm?“ zeptala se mě. „Jak jako?“ opáčil jsem. Ukázala mi papír nadepsaný Dětství. Ta složka byla perfektně detailní. Jak odkaz na Wikipedii. Byl fakt, že Daniela jsem znal dlouho. Prakticky od dítěte. Ale tehdy jsem se víc motal kolem jeho rodičů, než kolem něj. A taky ne tak často. Měl jsem jiné věci na práci. A od doby co ho sleduji pečlivěji a je mým hlavním cílem, jsem o něm zjistil dost věcí. Hlavně to, že se chová úplně jinak. Podíval jsem se na zvýrazněnou větu.

„Daniel trávil spoustu času během svého dětství na chatě svého strýce Elijaha Blarowa. Lokace chaty není přesně známá, je však kdesi poblíž Chladného jezera u Winnony.“ Zůstal jsem sedět jako opařený. Podíval jsem se na Ren. Kousla se do rtu a usmála se na mě: „Jaká jsem?“ Mlčel jsem chvíli déle. „Geniální,“ vypadlo ze mě.

***

„Tohle je absurdní!“ křikl jsem a praštil pěstí do dřevěného stolku. Hrneček na něm i se lžičkou povyskočil a zacinkal. Otevřel jsme dveře a vyšel ven. Hlasitě jsem s nimi práskl. Venku stále ještě lilo jako z konve. Vydal jsem se směrem, kterým odešla Danica. Doufal jsem, že jí budu moct ještě dostihnout a přemluvit, aby ten odjezd nechala na ráno. Teď už stejně bude promoklá až na kost.

Šel jsem rychlým, poměrně naštvaným krokem. „Chová se jak malý děcko,“ brblal jsem si. Došel jsem až k silnici. Rozhlédl jsem se. Nejen, že mě překvapilo, že tam nebyla. Překvapilo mě, jak rychle jsem se tam dostal. Šel jsem vážně rychle. Ne, že by teda ta chalupa byla až tak hluboko v lesích, rozhodně to ale chvíle cesty byla. Nasál jsem zhluboka do nosu, až se mi roztáhly nozdry.

Nic. Ani ťuk. Ani stopa po jejím ostrém parfému. Jistě by ho sice déšť spláchl, ale aspoň něco z něj by zůstalo. Žádná stopa ale ani po jejím pachu. Musela by přeci být cítit. A kolem Winnony skoro nic nejezdí, takže bych zrovna nečekal, že si něco stopla. Otočil jsem se do lesa a rozhlédl se. Byla tma a já moc dobře věděl, jak je tenhle blbý les v noci nebezpečný. Tělo mi zaplavil zvláštní pocit. Strach? Možná. Nastražil jsem všechny smysly. Čekal jsem. Stačilo mi něco. Cokoli. Větev nebo prostě nějaký hlasitější zvuk.

Ticho lesa prořízlo ostré zakřičení, které se ztrácelo v šumu sílícího deště.

„Danico?!“ křikl jsem do lesa a vyběhl tím směrem. Už z dálky jsem to nejen slyšel, ale i cítil. Řev. Bručení. Ten pach zmoklé srsti. A do toho Danicy výkřiky a volání o pomoc. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Po chvíli už jsem ani nepostřehl, že najednou běžím po čtyřech. Blížil jsem se. Věděl jsem, že takhle Danica uvidí, kdo jsem. Risknout jsem to musel. Sám ji nezachráním. Medvědi běží rychleji než si člověk dokáže představit.

Vyskočil jsem a zachytil se stojícímu medvědovi za krk a otočil se mu kolem něj. Otevřel jsem hubu plnou ostrých tesáků a zakousl se do něj. Jeho obrovská tlapa mě chytla za krkem a mrštila se mnou o zem.

Oči se mi zalily krví a já přestal uvažovat. Už mě hnala jen touha zabíjet. Cítil jsem to. Bylo to jako mravenčení v mozku. Zvláštní hučení v kostech. Uvnitř v morku. Jako by vám tam zněla hlásná trouba, co svolává vojska k útoku. A k tomu ta rudá. Viděl jsem rudě. Ostrými drápy jsem odklonil jeho přicházející útok. Medvěd zařval.

Oplatil jsem mu zařvání a opět po něm skočil.

Byl jsem mrštnější. Obratně jsem se mu dostal na záda. Jednou rukou jsem se pevně držel jeho srsti a tou druhou jsem ho sekal hlava nehlava. Medvěd se ohnal a shodil mě na zem. Otřel jsem si krev od pusy a doběhl k němu. Zaryl jsem mu prsty s drápy do prsou a zakousl se mu do krku z pravé strany. Poté z levé. Odkousával mu z něj kusy masa a plival je kolem sebe. Krev mu z krku sršela a vpíjela se do mokré, deštěm nasáklé srsti. Oplatil mi kousanec do mého ramene. Zařval jsem hlubokým hrdelním hlasem a sekl ho přes oko.

Oba jsme stáli naproti sobě. Já mírně shrbený, ruce svěšené dolů. Cenil jsem zuby a díval se na něj. Přešlapoval ze strany na stranu a kýval se. Do toho těžce oddechoval.

Rozeběhl jsem se proti němu a začal ho mlátit pěstmi. Chtěl mě znovu kousnout. Praštil jsem ho zespoda do čelisti. Levou rukou jsem si chytil jeho čumák do podpaží. Házel hlavou sem a tam. Držel jsme ho pevně a pravou rukou jsem ho mlátil do přeseklého levého oka. Když jsem zasadil nejsilnější ránu, medvěda jsem pustil a spadl na zem. Chvíli se potácel. Pak se zvedl a těžce dupnul. Málem na mě. V poslední chvíli jsem se překulil do boku a vyskočil zpět na nohy.

Skočil jsem na medvěda

a tentokrát ho na krku kousal, co to šlo. Prohryzával jsem si cestu až k jeho páteři. Když mi narazily zuby na kost, věděl jsem, že na téhle straně to už stačí. Pořádně jsem do medvěda zaryl drápy a začal mu odkousávat kusy krku z té druhé strany. Plival jsem lehce přežvýkané syrové maso se srstí na všechny strany. Konečně jsem se dostal k páteři i na druhé straně. Pustil jsem se a zvedl. Stál jsem na mrtvém medvědovi. Soudě podle míst, kde bylo odplivané maso už takhle ležel nějakou chvíli. Díval jsem se na to. Těžce jsem oddechoval.

Podíval jsem se kolem sebe. Všiml jsem si těla Danicy u stromu kousek vedle. Došel jsem k ní a zakrvácenýma rukama jsem jí zkontroloval tep. Žila. Jen omdlela. Možná šokem. Přehodil jsem si ji přes pokousané levé rameno a protáhl se. Zakřupal mi krk. Do druhé ruky jsem vzal medvěda za nohu a s oběma se vydal směrem k chatce. Brát medvěda sice zdržovalo, ale zpracovat ho na maso se vyplatí. Navíc nebyl tak těžký, jak jsem nakonec čekal.

***

„Prosím!“ žadonila Ren dlouze. „Však jsem na to přece přišla já! Vezmi mě s sebou!“ Podíval jsem se jí do očí. „Vážně nemůžu. Ne teď. Až bude bezpečněji. Teď potřebuju, abys zůstala hezky tady.“ Okamžitě mi opáčila: „A za jak dlouho se vrátíš?“ Nastala chvíle ticha.

„Až si budu vším jistý.  Teď ti to nemůžu říct přesně.“ Otevřel jsem dveře a odešel. Venku ještě stále pořádně pršelo. Byla hluboká noc. Ren ke mně doběhla: „Až, až! To je pořád samý až!“ Chytil jsem jí za ramena. „Ren, četlas tu složku. Víš, co je Daniel zač. Nemůžu tě vystavit žádnýmu nebezpečí.“ Chvíli mlčela. „Ty ho zabiješ?“ zeptala se. „Je nebezpečnej. Je něco, jako sériovej vrah žejo?

Viděla jsem ty fotky…“ Zapřemýšlel jsem a došlo mi, že v tom spisu nejsou informace o jeho přeměnách. „Něco takovýho. Jen horší,“ pousmál jsem se. „Nebudu ho zabíjet. Mám ho jen sledovat. A pokud budu svědkem toho, že bude někomu ubližovat, tak mám teprve zakročit. Zatím jsem ale byl všude pozdě a to si nemůžu dovolit riskovat znovu. Chápeš?“ Z jejího pohledu mi zároveň tuhla krev v žilách a zároveň mi tálo srdce.

„Chápu.“ Pustila mě a ucouvla. Sedl jsem si do auta a naposledy se na ní podíval. Pousmála se. I já na ní. Nastartoval jsem a vyjel jsem směrem ke Sleepy Falls.

***

Seděl jsem v koupelně a ošetřoval si kousanec od medvěda na rameni. Provizorně jsem si to zalepil velkou zdravotní náplastí. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Sledoval jsem krvavé žilky naběhlé v mých očích. Vyšel jsem zpátky do obýváku. Ve dveřích do ložnice stála Danica a dívala se na mě. Ne. Zírala na mě. Zabodávala do mě vyděšené oči. Pak těžce polkla. Sedl jsem si do křesla a podíval se na ní.

„Já nevím, co mám říct.“ Pokýval jsem hlavou a pousmál se. Danica si sedla na gauč a upřeně koukala před sebe. Byla bledá jak stěna. „Stalo se ti něco? Udělal ti ten medvěd něco?“ zeptal jsem se. Zadívala se mi do očí tím nejvyděšenějším pohledem, který uměla. „Myslím, že ne,“ řekla. Opět nastala chvíle ticha.

„To… tos byl ty…?“ zeptala se a těžce polkla. Pokýval jsem hlavou. „Jo,“ řekl jsem klidně, „jo už to tak bude. Byl jsem to já.“ Danica se začala rozhlížet kolem sebe. Jako by byla trošku nesvá. „Děje se něco?“ zeptal jsem se jí. Zavrtěla hlavou. „Ne, ne, Já jen… Já jen se to snažím pobrat…“ začala rychleji dýchat. „Co se to tam stalo? Proboha… Já jsem kráva blbá. Já jsem tam málem umřela. Já nevím… já se ztratila. To asi tím deštěm. Nějak jsem zabloudila a… a… a pak se…“

Danica se začala víc a víc zadrhávat. Položil jsem jí ruku na koleno. Podívala se na mě a já na ní. „Dany už je to v pořádku. Jsi v bezpečí. Tady vevnitř. A ten medvěd už ti nic neudělá. Nikomu.“

Další Článek: TOP 5 Metod mučení
Více záhad: Paraweb

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close