ČlánkyCreepypasty

Bloodeyed – Epizoda 04

Bloodeyed – Epizoda 4

Bloodyeyed epizoda 04 – pokračování série příběhů. Doporučujeme začít od 1. části.
Předchozí část: Bloodeyed Epizoda 3

Stál jsem ve sprše a nahlas vzlykal. Lapal jsem po dechu, jak mi proudy studené vody bičovaly záda. Míchaly se mi v obličeji s horkými slzami, které mi tekly po tvářích. Opřel jsem se o studené kachličky v rohu sprchového koutu a sesunul se po nich dolů. Chtěl jsem křičet. Chtěl jsem řvát na celý svět.

Chtěl jsem si trhat tělo na cáry a krví pomalovat zdi. Tolik bolesti jsem necítil snad nikdy. Pomalu jsem se natáhl po kohoutku a otočil jím. Voda přestala téct a jediné, co doplňovalo mé tiché sténání, bylo kapání vody z čerstvě uhašené sprchové hlavice.

***

Vystoupil jsem ze svého černého auta a šel rovnou k uličce. Prodral jsem se skrz houf zvědavých lidí a cestou si zapálil. Podlezl jsem žlutočernou policejní pásku. Hned mě jeden ze strážníků zastavoval. Ostře jsem se na něj podíval a vytáhl z kapsy falešný průkaz FBI. Na situace, jako byla tahle, se nesmírně hodil. „Zavři hubu a dělej svoji práci. Máš tu dost zvědavců, co by tu vůbec neměli bejt.“

Strážník se na mě opovržlivě podíval, ale beze slova šel rozhánět lidi. Další už fotili místo činu. Krvavé cákance byli všude na stěnách. Okna v prvních patrech byla pokryta vrstvami krve. Na zemi se válelo několik zohavených rozsápaných těl. Některým byly vidět na kaši rozemleté vnitřnosti. Jiným zase něco chybělo. Noha, hlava, tvář.

„Co se tu stalo?“

zeptal se mě jeden strážník. Vytáhl jsem z pusy cigaretu a rukou, kterou jsem ji držel, jsem ukazoval na určitá místa. „Je to zřejmé. Vrah, v našem případě bestie, která tu řádí už týdny, přišel támhle z ulice. Tady se potkal s bandou místních…,“ sklonil jsem se, abych si prohlédl důkazy u mrtvol, „…překupníků cracku, evidentně. Místní drogoví dealeři jsou poněkud teritorialističtí, pokud nejdete nakoupit nebo prodat, rozsápou vás na kusy.

Není pochyb, že se o to pokusili. Ale vidíme, jak to s nima skončilo.“ Postavil jsem se a díval se strážníkovi přímo do obličeje. Daniel Blarow. Blesklo mi hlavou. Bydlí přece hned v jednom z těchhle domů. Nenechám si ho sebrat. Ani dnes, ani jindy.

„Pachatel bude místní,“ prohlásil strážník. Hlasitě jsem se zasmál a založil si ruce v bok. „Jasně,“ pronesl jsem s cigaretou v koutku úst. „Zaprvé, asi tedy předpokládáte, že pachatelem není žádné zvíře, ač na to jasně ukazují stopy zubů a drápů na obětech, že?

Vy jste mi ale světlo, Hermane,“ řekl jsem hned poté, co mé oko spatřilo jmenovku na jeho prsu, do které jsem si nyní dovolil dloubnout. „A zadruhé. I kdyby se jednalo o reálného a živého lidského pachatele, rozhodně není místní. A za to dám ruku do ohně.“

Propaloval mě pohledem

Bylo mi jasné, že je mu má přítomnost nepříjemná. Potáhl jsem si z cigarety a hodil nedopalek na zem. Rozšlápl jsem ho botou, abych ho uhasil. „Proč jste si tak jistý, pane?“ zeptal se mě s až smrtelnou vážností v obličeji.„Je to zcela jasné.

Pokud by byl, rozhodně by věděl o všech místech, kam schovávat oběti. Taky by znal místa kam nechodit. Zrekapitulujte si všechny vraždy. Žádný modus operandi a mrtvoly poházené jen tak. Ledabyle. On nezabíjí z hladu nebo pro zábavu.

Zabíjí ze strachu

Proto pak hned zmizí. Dojde mu, co udělal a chce zmizet, než ho někdo najde. Chce jenom svůj klid, ale je zmatený. Bloudí tady, a když mu někdo vleze do cesty, prostě se brání. Trošku něco jako hroch.“ Těžce jsem polknul a podíval se hluboko do očí strážníkovi, který už mi nejspíše začínal věřit. „Je jako vyděšené kotě. Ale tohle kotě má kurva dlouhý drápy a ví jak je použít.“

***

Klasika. Se zvonkem se všichni začali zvedat. Konec. Hodina skončila. A škola taky. Slyšíte ze všech stran, co bude kdo dělat o víkendu. Já to nevím. Nevím ani co budu dělat za pět minut. S tím výpadkem, co jsem měl dva dny zpátky, si už nemůžu být jistý ničím. Někdo se mi opřel o lavici. Jen jsem viděl ten odporný materiál, který se mu obepínal kolem zápěstí a věděl jsem, kdo to je.

Košili z tohohle sajrajtu tu nosil jen Drake. Zvedl jsem hlavu. „Co chceš?“ Nikdy jsme se s Drakem neměli extra v lásce. Vlastně si živě vzpomínám na to, kdy jsme se vzájemně skoro zabili jen kvůli svým rodičům. Což mě zpětně vede k otázce, kdo jsou vlastně ty jeho? Nikdy o nich nemluvil. A nikdy je nikdo neviděl.

***

Otevřel jsem pomalu dveře do svého pokoje v motelu.

Zhluboka jsem se nadechl, abych nasál tu odpornou vůni. Proč jsem tam sakra zůstával? Platili mi dost dobře, abych se mohl ubytovat v něčem lepším.  Lehl jsem si na postel a zahleděl se na flekatý strop. Jestli to takhle půjde dál, brzo na něj přijdou. Uklidit ho nemůžu. A na zásah je ještě brzo. Navíc s ním teď nemám ani co udělat. Sakra. Nic mi nevychází, jak bych chtěl. Pousmál jsem se a vytáhl z kapsy telefon. Vytočil jsem poslední číslo.

„Ahoj, ty moje nádherná brunetko. Copak teď děláš?“ Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Něco potřebuješ, že se tak vtíráš?“ Pousmál jsem se. „Dlouho jsme spolu pořádně nebyli. Co si někam vyrazit? Dneska mám volno.“ „Tak mě vyzvedni za hodinu a něco podnikneme.“ S těmi slovy hovor skončil. Položil jsem telefon vedle sebe a dál pozoroval flekatý strop. Co mu mohlo způsobit ten zkrat? Mám ještě hodinu na to, abych o tom popřemýšlel. Celou hodinu? Však to je hrozně krátká doba.

Posadil jsem se

Lhal jsem mu. „Nezabíjí ze strachu. Ani z hladu. Jeho to snad baví. Nebo ne? Nevypadal z toho nikdy nijak nadšeně. Možná bych ho mohl potěšit krátkou návštěvou. Přeci jen, do města stejně pojedu. Ale ne v tomhle outfitu,“ přemýšlel jsem nahlas. Ze skříně jsem vytáhl polodlouhý kabát a bílou košili s volně uvázanou kravatou. Takovou, co se nosí po pár panácích na kalbě.

Kravatu jsem odhodil na postel a vzal si hrudní pouzdro na zbraň. Chvíli jsem si přišel fakt drsně. Pousmál jsem se. Sebral jsem svou pistoli ze stolku a uložil ji do pouzdra pod kabát. Vzal jsem klíčky od Pontiacu a raději nechal složku s jeho věcmi na stole.

Vyrazil jsem tak, jak jsem odešel.

Rychle. S příjezdem do města jsem ubral plyn a jel spíš ležérně, než abych to hnal. Zabzučel mi telefon. Jen jsem přejel očima přes displej. „Potřebuju ještě aspoň dvacet minut. Uvidíme se pak.“ Stálo ve zprávě. Pousmál jsem se, chytil volant do pravé ruky a tu levou si vystrčil z okénka. Měl jsem čas. Měl jsem času dost.

Ucítil jsem, jako by mě můj pás se zbraní trošku přiškrtil. Neudělal to. Ale ten pocit. Bylo to zvláštní. Zatočil jsem volantem a zahnul k jeho domu. Zastavil jsem kousek dál, aby ho snad motor nevyplašil. Nemohl jsem na něj zabušit hned od předních dveří. Zaprvé by mě poznal, a za druhé, fakt nepotřebuju, aby se na něco vyptával.

Obešel jsem jeho dům skrz úzké uličky kolem. Přikrčil jsem se a nahlédl do oken. Nikde nic. Žádný pohyb. Možná spal, nebo byl za rohem. Každopádně to mi nedělalo problém. Podíval jsem se na rozložení jeho obýváku. Kde se bude dát nejlépe schovat a rozhlédnout? Zaměřil jsem se na stín v rohu místnosti. Upřeně jsem se na něj díval. Opřel jsem se dlaněmi o okno. Začal mi z nich stoupat černý kouř a ony se pomalu rozpouštěly.

V mžiku jsem se ocitl v rohu. Šel jsem na kolena. Ne že bych chtěl, teda. Žaludek se mi převrátil snad natřikrát. Chytil jsem se za pusu, abych nevydal žádný zvuk a abych mu to tam náhodou nepozvracel. Během toho jsem pořád poslouchal. Jakýkoli pohyb mě mohl prozradit. Po chvíli se mi i zrak začal vracet. Pomalu se mi vyostřovalo prostředí kolem a já si začínal zvykat. Srdce mi tepalo jako o život. To jsem tak unavenej, že mě to takhle sejmulo? blesklo mi hlavou. Měl jsem ale důležitější věci na práci, než nad tímhle přemýšlet.

Postupně jsem prolezl celý byt.

Nikde nebyl. Ani známka po něm. A co bylo nejdivnější, byl studený. Něco mi tu nehrálo. Časem jsem zjistil, že všechny přístroje jsou vypojené ze zásuvek, voda je zavřená a pojistky shozený. „Kurva!“ zařval jsem a praštil silou do kuchyňské linky. „Kam si odjel, ty zkurvenej zmrde?!“

Prošel jsem celý byt ještě jednou. Žádná stopa po tom, Kam mohl vypadnout. A k tomu se blížil čas, abych jel vyzvednout Kat.

***

Těžce jsem vyfoukl a podíval se do kopce, který byl ještě přede mnou. Hladký asfalt se klikatě vinul směrem k horizontu a cestu lemovaly husté jehličnaté lesy. Nadechl jsem se. Zhluboka. Nasál jsem vůni jehličí a mokré půdy. Zašimralo mě z toho v nose. Pohodil jsem si těžkou krosnu na zádech a vyšlápl vpřed. Měl jsem před sebou ještě poměrně dlouhou cestu.

Chtěl jsem se na chvíli uklidit trošku mimo město. Jestli budu mít takovýhle nekontrolovatelný záchvaty tak je chci umět aspoň trošku ovládat. Možná se i naučím, jak je vyvolat sám. Otočil jsem se naposled a shlédl dolů na město, které jsem teď měl jako na dlani. „Promiň, Dani… Ale stejně se mnou nechceš mluvit,“ řekl jsem nahlas a nechal tu větu odvát společně s jemným větrem, který se mi opřel do zad. Opět jsem se vydal na cestu.

Další část: Bloodeyed – Epizoda 5

Další creepypasty a záhady najdeš na: Paraweb.cz

Zatím bez hodnocení.

Jak se ti líbil příspěvek?

Štítky

Omega

Moje jméno je Omega, ale to není podstatné. Podstatné je to, jak říkají vám. Já vám ukážu, že žijete ve lži, a že je vše jen iluze, se kterou se dá snadno manipulovat. Máte čas a jste zvědaví? Tak se usaďte na lavici, a během jízdy prosím nevystrkujte ruce, ani nohy z vozidla. Vidíte? A to jsme ještě ani nezačali.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Don`t copy text!
Close
Close