HOW TO BREAK A BAD HABIT – CREEPYPASTA
HOW TO BREAK A BAD HABIT
CREEPYPASTA
Když jsem byl na vysoké škole, vyvinul se u mě zlozvyk. Nebyl to alkohol, drogy nebo něco podobného. Můj zlozvyk byl v tom, že jsem spával ve třídě. Vidíte, zdálo se, že každá hodina, kterou jsem měl po jídle, mě uspávala: Snídaně, příprava do školy, obecná biologie a poté statistiky.
V důsledku toho jsem měl tendenci usínat mezitím, co profesoři přednášeli. Byla to však událost, která se stala během posledního ročníku na škole a zničila tento můj zlozvyk. Většina mých hodin se konala v přednáškových sálech ve vědeckém centru, což je velká vícepodlažní, betonová budova s malým rozměrem.
Zvenku vypadala spíše jako parkovací garáž nebo vězení, než vzdělávací zařízení.Vnitřek nebyl o nic lepší, nehmotný interiér plný betonových stěn a nudného zářivkového osvětlení. Pouze malá část ve třetím patře, která byla věnována kancelářím pro zaměstnance, měla zdi potřené barvou.
Jednoho večera
Po jídle ze studenské kantýny, jsem seděl ve třídě v zadní řadě mého statického kurzu. Cítil jsem, jak mi padají oční víčka, když profesor dole v přední části sálu přednášel látku mezitím, co můj můj žaludek trávil večeři. Měl jsem bradu položenou na rukách, pero visící z prstů, notebook plný čmáranic.
Nebylo neobvyklé, že si učitel všimne, že někdo během přednášky usne. Vždy se zdálo, že je jim to jedno. Nejsou placení na to, aby nás budili. Ale někteří stále trvají na tom, abychom jim věnovali pozornost. Najednou jsem uslyšel, jak někdo zavolal mé jméno a já byl vytržen z temného objetí spánku.
Rychle jsem se rozhlédl a odpověděl. ,,Ano?“ Můj obličej byl opravdu horký a očekával jsem smích ostatních studentů, ale to rychle zmizelo, když jsem si uvědomil, že sedím sám v temné a prázdné učebně. Když jsem se podíval na hodinky, uvědomil jsem si, že se mi podařilo prospat celou hodinu a že je kolem deváté večer.Nikdo se mě neobtěžoval probudit, ať už to byl vtip a nebo nevědomost.
Jen tak jsem tam seděl a přemýšlel, kdo volal mé jméno?
Stále jsem slyšel ten hlas v mé hlavě. Možná to byl jen sen. Ale pak se znovu ozval ten hlas. Byl nízký a zjevně to nebyla jen má představivost. Hlediště bylo tmavé, ale náhle jsem zahlédl mezi sedadly a interiérem ušmudlané žluté světlo, které prošlo jedním z východů, který byl poblíž mě v horní části zadní řady.
,,Dobrý den?“ Zavolal jsem do temnoty. O několik schodů níže, po levé řadě, se něco pohnulo po řadách sedadel. Neviděl jsem to, ale podle zvuků to vypadalo, že se to blíží mým směrem. Instinktivně jsem se postavil a začal rukama máchat ve vzduchu a snažil jsem se najít své knihy, abych mohl odejít.
Moje pero spadlo na zem a skutálelo se níž. Na okamžik se mě zmocnil pocit, že se odtud musím dostat pryč. Ten zvuk se zastavil a místnost pohltilo ticho a já stál ztuhnutý na svém místě, zadržoval jsem dech a cítil, jak mé srdce bije.
Stál jsem v tomto nevyslovitelném tichu několik minut
Přísahám, že jediný zvuk tu byl tichý tikot mých hodinek. Má potřeba se dostat z té třídy byla ohromná, ale má zvědavost mi to nedovolila. Chtěl jsem vědět, kdo to byl. Uslyšel jsem znovu volat mé jméno. Nebyl to přátelský hlas.
Byl téměř bez emocí, jako papoušek, který opakuje zvuky, které jeho majitel dělá bez toho aby věděl, co to znamená. Když jsem neudělal žádnou reakci, ozval se zvuk podobný tomu, když se někdo plazí po rukou a na kolenou, a potom znovu zavolal.
Nemohl jsem už nadále zadržovat dech a tak jsem vydechl. Celé mé tělo se třáslo strachem. Bylo to příšerné a ten zvuk se znovu vrátil. Téměř zběsile se pohyboval uprostřed uličky a potom nahoru po schodech směrem k místu, kde jsem stál.
Konečně se mi podařilo najít knížky
Rychle jsem je pevně chytil do rukou a rozběhl jsem se na druhý konec řady. Když jsem se ohlédl přes rameno, místnost byla stále neuvěřitelně tmavá, ale mezi stíny a předměty bylo dost kontrastu, že jsem si mohl uvědomit, co se stalo kolem lavic. Mělo to vzhled člověka, ale jeho chůze připomínala kraba.
Chodil po rukách i nohách a jeho kolena a lokty se ohýbaly. Byl prohnutý v zádech a měl úzkostný pohled. Jeho hlava byla nechutná a nelidsky ohnutá na stranu. Uvědomilo si to, že jsem na cestě ven a rozběhlo se to za mnou. Jak se to za mnou hnalo a kličkovalo to mezi sedadly, začalo to dělat strašlivý a neklidný zvuk s naprostým vzrušením.
Glucklugluglugluck nemohu dostatečně popsat, jak to přesně znělo, ale vzbuzovalo to ve mně strach z Boha. Jakýkoliv slabý pojem o tom, že jsem byl vystrašený, šel přímo z okna když ta věc ke mě přišla. Stáhl jsem se pevně ke zdi, zatřásl jsem rameny a opatrně jsem slezl schody směrem k přední části místnosti. Prostřednictvím odhodlání jsem se udržel na nohách a vyklouzl jsem z učebny, aniž bych se ohlédl.
Nikdo v chodbě nebyl
Aspoň to tak vypadalo. Proč by tu taky někdo byl? Takto pozdě v noci tu nebyly žádné kurzy a všechny kanceláře a studijní oblasti byly o dvě patra výše. Chodba, která vedla z budovy, byla temná. Stejně temná jako přednášková místnost. Vyskočil jsem do ostrého nočního vzduchu a překvapilo mě, kolik lidí je venku.
Nepřestal jsem běžet a zastavil jsem se až u ubytovny, kde jsem bydlel. Ukryl jsem se ve svém pokoji se zapnutými světly, dveřmi zamknutými a čekal jsem až se můj spolubydlící vrátí. Co to bylo? Vlastně nevím. Moje nejsilnější podezření je založeno na příběhu, který jsem se dozvěděl později, když jsem o tomto mluvil s jedním studentem.
Podle něho, když se tato škola stavěla, jeden z dělníků, který pokrýval střechy, nedával pozor kam jde a stoupl na trám, který byl nad schodištěm. Smekla se mu noha a spadl. Několikrát zasáhl zábradlí a zlomil si vaz. Ať je tento příběh pravdivý, nebo ne, nemohu si být jistý ničím.
Nemohl jsem najít žádné zprávy o stavebních nehodách a nikdo jiný neřekl, že zažil něco podobného. Řeknu vám, ale toto. Po tomto incidentu, jsem si ale více jak jistý, že už nikdy neusnu ve třídě.
Originál (EN): HOW TO BREAK A BAD HABIT
Další Creepypasta: Psí Děti / Dog Children