Hřejivý svetr
Nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to ona. Žena mých snů stála jen tři metry ode mě. Stála u kopírky a zírala na mě. Na mě, ze všech možných lidí. Nos měla svraštělý a její překrásná líčka byla zkroucena v nechuti; pohled který lidé používají k vyjádření hněvu, ale já věděl, že chce, abych četl mezi vráskami její kůže. Chovala ke mně stejné city jako já k ní. Zřetelně jsem viděl touhu v jejích očích; zoufalství lpělo na jejích rtech. Chtěla mě!
Celé měsíce jsem zachytával její letmé pohledy z bezpečí své malé avšak kuriózní ulity. Věděl jsem každý detail, týkající se jejího života; kdy měla oběd, kdo byli její přátelé, a kde by byla v daném momentu pracovního dne. Dokonce jsem věděl, kde ona a její manžel bydlí, jelikož jsme do práce jezdili stejným autobusem. Ani během těch dlouhých cest na mne nedopadl její pohled, ale dnešek byl jiný. Tohle byla moje šance.
Usmál jsem se na ni, což mi oplatila jakýmsi zmateným pohledem. Poté viditelně vyděšena odvrátila zrak. Láska je zvláštní věc.
V tuto chvíli mi synapse vystřelovaly v alarmujícím měřítku. Nemohl jsem snášet tu vzdálenost mezi námi už ani o chvíli déle. Vstal jsem a vyrazil ke kopírce. Cítil jsem nutkavou potřebu se natáhnout a dotknout se jí. Těsně před tím, než jsem udělal poslední krok, přišel náš šéf a odvedl ji stranou, aby s ní probral nějaké pracovní problémy. Můj pochod byl zmařen, ale ta stále-rostoucí touha tu byla dál. Musel jsem být s ní!
Přestože jsme do práce přicházeli ve stejnou chvíli,
ona vždycky odcházela hodinu přede mnou, přesně aby stihla poslední autobus. Já pracoval pozdě do noci, takže mě obvykle odvážel nějaký z kolegů. Během léta jsem se občas projel na kole. Ale dnešek byl jiný, bylo zimní období a blížila se bouře. Většina zaměstnanců odešla dříve, aby je nezastihla vánice. Bylo by ode mě chytré udělat totéž, ale hledání cesty domů byla poslední věc, na kterou jsem myslel. ONA byla jedinou věcí, která chrastila v mé zmučené lebce. Čekala na mě; mohl jsem to cítit v každé ze svých horlivých kostí.
Jak můžete jít domů, když je domovem osoba? Pocit nemůže být ukotven k jedinému bodu na mapě. ONA byla mým jediným cílem.
Bez jakéhokoliv odvozu jsem vyrazil z budovy a šel k jejímu domu. Cestu jsem znal opravdu dobře. Neměl jsem bundu, čepici, ale bylo mi teplo. To asi musela být láska. Co jiného by to taky mohlo být? Jistě to nebyla moje košile s krátkým rukávem, nebo kravata, nehřály mě moje kalhoty v barvě khaki. Musela to být láska! Měl jsem hřejivý svetr z lásky, který mě chránil před ostrým studeným zimním větrem. Nebyl jsem pouze zahřátý, byl jsem i rozjasněný. Pochodoval jsem celou cestu k jejímu domu, abychom mohli být konečně spolu. Můj plán byl perfektní, přesně jako ona.
Očekával jsem, že mi cesta k ní zabere pěšky zhruba čtyři hodiny.
S tímto v hlavě, dělal jsem dlouhé a jisté kroky v naději, že snížím to množství času, jenž mne od ní oddalovalo. Když jsem takhle procházel ulicemi, povšiml jsem si, že spousta podniků zavírala dříve, kvůli blížící se vánici. Jedním z podniků bylo místní květinářství. Myšlenka mi skočila do vzrušené mysli. Nemohl jsem se objevit u jejího prahu s prázdnýma rukama. Potřeboval jsem dar – ten, který by jí ukázal mou lásku ve fyzické podobě. Potřeboval jsem růži…
Otevřel jsem dveře, zrovna když se je majitelka chystala zamknout, což ji lehce vyděsilo. Popadl jsem nejbližší růži. Našel jsem pár drobných, hodil je k pokladně a ve spěchu opustil květinářství. Měl jsem přeci ještě plány.
Znovu jsem se svižně rozešel směrem k ní, doufaje že bouře nebude tak hrozná. Neušel jsem zas takovou vzdálenost, když jsem pocítil ostrou bolest v ruce. Podíval jsem se dolů a spatřil kapky krve rozprsknuté o zem. Bylo to kvůli té růži. Pořezal jsem se o trny. Zvedl jsem květinu ze země, trny netrny. Moje dlaň teď vydatně krvácela, ale šel jsem dál. Bylo to jen maličké zranění, během boje s aférami srdce. Soustředil jsem se na větší obraz.
Plahočil jsem se surovými větry, moje tempo ani jednou nezakolísalo. Bouře se blížila. Když jsem byl asi v polovině cesty, ucítil jsem sníh. Začalo rychle a stále sněžit, což mi téměř znemožnilo dívat se před sebe. Stále jsem šel dál. Moje láska k této žene je nenasytná a žádostivá. Potřeboval jsem ji. Hrozně moc jsem ji potřeboval.
Šel jsem a šel jsem s pocitem bodání na mých tvářích.
Asi po hodině, nebo tak nějak, se mi na ruce objevila podivná skvrnka. Pomalu černala. Byl to začátek pořádné omrzliny, teda myslim. Ale ani to můj krok nezpomalilo. Pořád jsem měl svůj láskou tvořený hřejivý svetr, díky čemuž mi bylo teplo na každém kroku mé cesty. Necítil jsem chlad ve své ruce, ani jsem se nestaral o to, jakému risku vystavuji své zdraví. Měl jsem jasný cíl a to už nemohl nikdo změnit; ani člověk, ani mrazivé síly matky přírody.
Moje ruka zčernala ještě více. Druhá ruka následovala chvíli poté. Mohl jsem jen předpokládat, že se mému obličeji děje to samé. Ale to mě ani v nejmenším netrápilo. Zajímal jsem se pouze o úkol, který jsem měl před sebou. Jak větry sílily, tiskl jsem růži svojí nyní tmavě šedou rukou pevněji. Byl jsem odhodlaný – více než jsem byl kdykoliv jindy.
Po další dlouhé a zákeřné hodině cesty jsem se konečně dostal do ulice, kde žila. Tohle bylo ono! Moje láska bude konečně opětována! S obtížemi jsem držel své nadšení na uzdě, když jsem se blížil k jejímu domu. Štěstí bylo na mé straně, její manžel ještě nebyl doma. Celý pozemek byl pokryt sněhem, ale stále jsem mohl vidět kamennou cestu vedoucí ke dveřím. Udělal jsem krok k těmto dveřím a okamžitě se natáhl, jelikož jsem uklouzl po zmrzlém chodníku. Přistál jsem na své ruce, kterou jsem si tak pravděpodobně zlomil, ale já nic necítil. Vstal jsem a pomalu šel dál, volajíc její jméno. Brzy zaslechne mé volání a vyběhne ven, aby mě mohla vidět.
Dveře se otevřely a ona vyšla ven, což potvrdilo, že moje křiky byly přeci jen efektivní.
Neřekla ani slovo. Jenom na mě koukala tím nejvíce zděšeným výrazem, který jsem kdy viděl. Nepoužila své ruce, aby mě objala, tak jak jsem očekával. Místo toho si jimi přikryla pusu v šoku. Natáhl jsem ruku a ukázal jí růži. Můj hlas byl unavený z volání jejího jména, ale dokázal jsem říct pár slov.
„…pro tebe…“
Zírala na mě stejným způsobem, jako na mě zírala dříve v práci. Ty oči odporu. Ten pohled zmatení. Pomalu se to měnilo na výraz čistého teroru. Láska je opravdu pozoruhodná věc. Než jsem stačil znovu promluvit, začala křičet. Křičela tak hlasitě, že mi ihned zaplnila hlavu ohromnou bolestí. Byla to první bolest, kterou jsem během tohoto dlouhého a náročného dne pocítil. Další bolest pak přišla z mého srdce. Ona…se mě bála. Vím že jsem byl omrzlý a znetvořený zraněními, ale moje láska k ní zůstala nedotčena! Copak to nemohla vidět?!
Vztek přehlušil moje ostatní emoce.
Mohl jsem teď cítit ten bodající chlad bouře. Enormní množství emocionální a fyzické bolesti mě donutilo přepnout. Vzal jsem růži do zdravé ruky a začal jsem lynčovat ženu, kterou jsem miloval. Trny jsem jí otevíral rány na každičkém centimetru její kůže. Jak se krev valila z jejího těla, křičela. Dál jsem jí řezal kůži, ale ona nepřestávala. Zvuk jejího hlasu prořízl noc stejně jako moje uši. Posledním úderem jsem jí otevřel ránu přes hrdlo. Konečně přestala.
Její bezvládné tělo padlo do sněhové kupy na zemi. Lehl jsem si vedle ní, abych jí dopřál alespoň trochu tepla.
Vypadala naprosto bezchybně. Její krása byla ohromující i po smrti. Usmál jsem se, šťasten že už nekřičela; šťasten že jsem jí přinesl klid. Teď mohla odpočívat. Mohli jsme oba. Umístil jsem zkrvavenou růži mezi nás a nechal naše těla, aby ji obalila. Ještě jednou jsem se jí podíval do očí, než jsem svoje zavřel. Možná že teď bychom mohli být konečně spolu…
Autor: Christopher Maxim
Facebook – Reddit – Podpoř/odměň autora
Zdroj: Creepypasta.com
Další Článek: The Toy Box Killer
