Klepání / Knocking
Creepypasta česky
Všechno to začalo, když mi bylo šest let. Byl jsem ve škole, někdy uprostřed angličtiny a chtělo se mi hrozně čůrat. V tomhle věku se ještě najdou děti, které se pomočují, ale mě jen pomyšlení na to, že bych se mezi ně zařadil, děsilo, a tak jsem zvedl ruku a zeptal se slečny Zebbyové, jestli mohu použít toaletu.
Po klasické přednášce na téma „Proč je lepší chodit na záchod před hodinou“, mi nakonec dala klíče od koupelen pro handicapované. (Které byly nejblíže naší třídě. Bylo uprostřed páté hodiny a chodby byly naprosto vylidněné.
Tenkrát jsem byl takový zakrslý kluk a někdy jsem měl potíže s otevíráním dveří, hlavně s jejich odemykáním, a tak jsem strávil alespoň minutu dvě nad tím, že jsem se snažil dostat do koupelen.
Nicméně: seděl jsem na svém bílém trůnu, když tu najednou jsem uslyšel zaťukání na dveře.
„Obsazeno,“ hlesl jsem, lehce rozrušený z toho, že někdo narušuje moji soukromou chvilku.
Pak nastalo ticho. Ale jen na chvíli, protože se ťukání ozvalo znova, tentokrát hlasitější.
“Počkej chvilku!”
Klepání zpomalilo
“Pusť mě k sobě. Potřebuju jít dovnitř.”
Hlas člověka na druhé straně byl tichý a vyrovnaný: nepatřil žádnému dospělému, kterého jsem tady znal. Možná mi bylo šest, ale už v té době jsem měl celkem přehled o tom, jak se chovat na veřejném WC. A taky jsem věděl, že se ke mně do kabinky už nikdo nevejde.
“Jdi pryč!”
Ťukání nabralo na intenzitě, až se z něj stalo zběsilé mlácení. Uslyšel jsem někoho z druhé strany, jak zoufale křičí:
“Pusť mě dovnitř! Jen otevři dveře, prosím!“
Začala mi tuhnout krev v žilách. Bouchání a křik byl tak hlasitý, a přitom nikdo nepřicházel na pomoc. Nikdo nic neslyšel. Až pro mě nakonec přišla učitelka, naštvaná, protože jsem byl pryč už přes půl hodiny. Když jsem odmítl otevřít dveře, zašla si na recepci pro náhradní klíč, dovlekla mě k řediteli a zavolala moje rodiče. Na zbytek týdne mě „vyhodili“ ze školy. Stejně jsem o zážitku na záchodcích nikomu neřekl.
To se stalo jen pár týdnů před tím, než se vše zopakovalo
Zrovna jsem oslavoval své sedmé narozeniny a moje rodina uspořádala barbecue. Byl nádherný slunný den, perfektní na grilování, když jsme ale všechno připravili a nastrojili, gril se odmítal rozžhavit. Táta mě poslal pro něco na podpal, že všechno potřebné najdu v kůlně, co máme před zahradou.
Uvnitř to bylo celkem nacpané, tak jsem za sebou jen zavřel dveře a stoupl si na špičky, abych došáhl na poličku. Jen co jsem se natáhl, uslyšel jsem klepání.
“Otevři! Musím dovnitř!”
Tenhle hlas jsem ještě neslyšel: byl hlubší a naštvanější.
Neodpovídal jsem, jen jsem zdrhal.
Neměl jsem ani ponětí o tom, co se děje, ale mou malou dětskou dušičku to k smrti děsilo.
Když jsem odcházel, uslyšel jsem poslední bouchnutí, pěst proti tlustému, pevnému dřevu.
“Ty malý hajzle. Rozbiju ti hubu. Pusť mě DOVNITŘ!“
Rychle jsem se vrátil na grilovačku a strávil zbytek večera tím, že jsem se zděšeně ohlížel přes rameno. Jak už jste zřejmě pochopili, hlasy od té doby neustaly. Napočítal jsem jich alespoň 30, a vracely se skoro každý měsíc, žadonící o to, abych jim otevřel dveře.
Ozývaly se vždycky, když jsem za sebou zavřel dveře, jako by mě neustále pronásledovaly. Nikomu jsem to popravdě nikdy neřekl, protože jsem si na to po nějaké té době zvykl. Jasně, čas od času mi to skoro navodilo infarkt a z některých hlasů mi nabíhala husí kůže, ale věděl jsem, že dokud neotevřu dveře, budu v bezpečí.
Na některé hlasy jsem si už tak navykl, že jsem je pojmenoval. Byl tu jeden týpek, který se objevoval před vstupním vchodem mého domu. Máme dveře z mlžného skla, přes které vždy vidím jen siluetu muže v čepici.
Nikdy nemluvil
Ale někdy mi do poštovní schránky strkal obálky, ve kterých byly jen čisté kusy papíru. Pojmenoval jsem ho Pošťák a zařadil ho mezi ty více.. znepokojivé „hlasy“. Kdykoliv jsem na něj promluvil, jen rychle pozvedl hlavu a začal klepat. Většinou jsem ho tedy nechal na pokoji.
Po těch 20 zbývajících letech jsem se snažil žít tak normálně, jak jen to šlo. Mám spoustu kamarádů a dokonce jsem začal chodit s holkou, kterou jsem potkal minulý rok. Není to špatné na chlapa, který se budí uprostřed noci, aby poslouchal hlasy za dveřmi ložnice, které nikdo jiný neslyší.
Jo, někteří moji kamarádi si myslí, že jsem divnej, ale tolerují to. Jsou bezva. Budou mi chybět. Víte.. začaly se dít divné věci. Divnější než kdy předtím. Před třemi týdny jsem se probudil ve studeném potu a slzách, i když nevím proč. Sen, který se mi zdál, byl.. celkem normální, tedy až do chvíle, kdy se v něm objevil obrovský, vše pohlcující stín. Jakmile jsem otevřel oči, uslyšel jsem klepání.
Nebylo to ale normální klepání, spíše bušení
“Kdo je tam?” Vyjekl jsem.
“P-prosím. Pomoc nám..“ odpovědělo to.
Byl to ten sadistický, naštvaný hlas, který se pamatuju z naší kůlny, ale zněl tak.. jinak. Byla v něm slyšet bolest, jako by byl člověk, kterému hlas patří, vážně zraněn. Nejdřív jsem opravdu chtěl vylézt z postele a jít otevřít dveře, ale pak jsem radši zůstal pod peřinou. Ještě nikdy jsem nebyl v tak velkém pokušení ty dveře otevřít.
Předpokládám, že jako malý kluk jsem měl v hlavě nastavené to, že ať už je za těmi dveřmi cokoliv, je to zlé a nesmí to dovnitř. Toho večera jsem to k sobě málem pustil. Málem. Zhoršovalo se to. Jen o dva dny později, když jsem byl v obchodě a platil za mléko a noviny, jsem uslyšel obrovskou ránu na dveře.
Do toho jsem ještě uslyšel křik: dlouhý a plný bolesti. Přitiskl jsem se ke dveřím, ale nikoho jsem neviděl přes tu hromadu letáků, která na nich byla přilepená, takže jsem si mohl jen domýšlet, jak asi vypadá žena na druhé straně.
Prodavač na mě koukal, jako bych se zbláznil
Radši jsem se zeptal, kde jsou koupelny, zamumlal jsem nějakou odfláknutou výmluvu a zavřel se tam asi na deset minut, dokud křik neustal. Od té doby se to stalo ještě čtyřikrát: vždycky to byl mix křiku, pláče a prošení o pomoc. Včera se za mnou stavil i Pošťák. Zaklepal a hodil mi do schránky dopis. A pak další. A další.
Dohromady deset hnědých obálek. Pošťák počkal pár minut, zaklepal a pak mě nechal na pokoji. Každá obálka v sobě měla papír velikosti A4, který ale vypadal, že ho někdo přečmáral černý fixem tak, že uprostřed papír skoro prodřel a okraje natrhal. Vrátil jsem je všechny zpět do obálek a snažil se na to nemyslet.
A teď… se dveře mé ložnice otřásly. Nebyl to výkřik, hulákání ani řev. Byl to jen pláč. Spousty ubrečených hlasů. Další otřes. Stěny se začaly stáčet k podlaze. Stále žádné prosby, jen pláč.
Křach.
Nadskočil jsem
Křach.
Od kraje dveří se začala táhnout dlouhá trhlina
Začal zvonit můj mobil a já uslyšel, jak za záclonou někdo škrábe na okenní tabulky. Zkusil jsem hovor vzít, ale uslyšel jsem zase jen další ubrečené hlasy. Vlastně to už ani nebyl pláč, byl to spíše řev plný hrůzy. Zavěsil jsem, ale mobil stále zvonil, tak jsem z něj vyndal baterii.
Zkusil jsem zatarasit dveře a okno nábytkem, co jsem měl v pokoji. Byly to už tři hodiny od chvíle, kdy se ke mně ty hlasy začaly dobývat. Bouchání neustávalo. Ani pláč. Byl jsem si jistý, že dveře to už dlouho nevydrží, kdyby nebylo mé na rychlo udělané barikády, dostaly by se ke mně během pár minut.
Tohle píšu, protože jsem si vědom toho, že stojím tváří v tvář pomalu se blížící smrti. Chci po sobě něco nechat před tím, než bude pozdě.
Křach.
Co po mě chtějí?
Křach.
Chtějí mi vůbec ublížit?
Křach.
Předtím zněly nebojácně, až zlomyslně..
Křach.
Co je dohnalo k tomu, aby tohle dělaly?
Křach.
Možná bych měl otevřít dveře.
Křach.
Možná bych je měl pustit dovnitř
Nastalo ticho. Dokonce i hlasitý pláč utichl. Seděl jsem tady jako zkamenělý celou minutu, než jsem vstal a hnal se ke dveřím. Říkal jsem si, že bych mohl zdrhnout ven, kde nejsou žádné dveře a kde neuslyším žádné ťukání. Vzal jsem za kliku.
Zamčeno.
Klekl jsem si a podíval jsem se skrze klíční dírku. Za dveřmi mé ložnice nebyl koridor, který jsem si pamatoval, ale další pokoj, který vypadal jako školní učebna nebo knihovna. Byl prázdný, až na jedno děcko, které si četlo knihu zády ke mně. Zabouchal jsem na dveře.
“H-hej kluku. Pustíš mě ven?“
Ohlédl se přes rameno.
“Jo, přesně tady. Mohl by si prosím otevřít dveře?“
„Nemůžu, jsem tady po škole. Nesmím s nikým mluvit. Jdi pryč.“
Zase se ke mě otočil zády
Vstal jsem, zmatený a naštvaný. Najednou ticho přerušilo hlasité bouchání. Uvědomil jsem si, že to znělo, jako když pěst naráží na sklo. Moje okno!
Uslyšel jsem to znova. Tentokrát to ale nebylo zděšené klepání, pocházející od někoho, kdo se nutně potřeboval dostat dovnitř. Ať už tam venku bylo cokoliv, vědělo to, že jsem tady. Vědělo to, že jsem vyděšený. A chtělo to, abych se bál ještě víc.
Otočil jsem se ke dveřím a začal do nich mlátit.
“Hej! Pusť mě dovnitř. Opravdu potřebuju, aby si otevřel dveře..“
Originál (EN): Povídka od Stevena Shortera – Knocking
Další Creepypasta: Temná Strana Hollywoodu – Grooming
