Král bílého peří
Král bílého peří
Za dávných tmavých nocí si utlačovaní obyvatelé dnes ztracené říše vyprávěli legendy o Králi bílého peří, o jedné z mnoha podob jejich velkolepého boha. Jejich bůh přicházel v několika různých podobách, ale žádná nebyla tak krutá a zlověstná jako Král bílého peří. Své jméno dostala bytost právě takové, protože kdekoliv se prý Král ukázal, nezůstal po něm jen masakr ale i neposkvrněná bílá peříčka.
Králi se také přezdívalo Ztělesnění pravdy, protože jeho mocí bylo odhalit jakékoliv lži a intriky. Odhalené lháře pak čekal boží trest. Král je buď krutě zardousil, nebo je odvedl s sebou do podzemní říše, kde jejich duše bloudily do konce všech dní.
Co se týká fyzické podoby Krále, nikdo si ani dnes není jistý jak vlastně vypadá. Nikdo, kdo o Králi alespoň někdy slyšel, se mu nechce stavět do cesty ze strachu, že by je mohl uznat prolhanými a odnést je pryč. Krom jeho podstatného znaku, bílých peříček, je o něm ale známa ještě jedna věc. A to jest, že jezdí na mrtvém okřídleném oři. Na rozkládající se mrtvole koně, které uždibují kolem poletující krkavci zbytky kůže a masa.
K této bytosti se kdysi modlilo.
Lidé utlačováni a omezováni krutým vládcem se modlili, aby lži, které obyvatelům do očí říkával, nezůstaly Králem nevyslyšeny. Po nocích tiše šeptali volání o pomoc z domény boží. Ti lidé jež měli být popraveni, nebo mučeni posílaly své nářky k nebesům skrze slzy. Malé děti ve snách doufaly, že zvenčí zaslechnou dusot koňských kopyt, že jim na dřevěném rámu okna spočine to jediné bílé pírko a utvrdí je v jejich snažení a trpělivosti.
A jedné hluboké noci Král bílého peří skutečně přišel.
Malý chlapec, který té noci nemohl usnout, se v posteli převaloval sem a tam. Sledoval paprsky měsíčního svitu, které si dělaly cestu do domu skrze mezírky v dřevěných dveřích. Když tu najednou paprsky zmizely. Svět venku potemněl jak se měsíc v úplňku schoval za mraky.
Zvenčí se ozvalo zamáchání obrovitých křídel a cosi těžce dopadlo na cestu před domem. Chlapec se v posteli posadil a nastražil uši. Zvenčí se ozvalo táhlé zaržání koně a dusot kopyt prozradil, že je jezdec i se svým koněm stále v pohybu.
Kluk vylezl postele.
Pomalu, aby nevydal ani hlásku, se připlížil až ke dveřím a otevřel je. Do obličeje mu vletělo pár bílých peříček. Byl tady, Král přijel odsoudit krutovládce! Kluk vyšel ven, zavřel dveře a vydal se po stopách kopyt na cestě. Utíkal seč mu nohy stačily, aby byl svědkem příchodu spasitele. A dohnal jej.
Vedle rozkládajícího se okřídleného koně pochodovala mohutná postava v brnění s kápí. Kolem ramen a krku se této postavě třásl hustý límec z bílých peříček, velkých i malých. Právě z tohoto límce jich značná část odpadávala.
Když se malý kluk pozorněji podíval kolem sebe, viděl že stojí téměř před hradní branou. Tak blízko hradu chlapec ještě nikdy nebyl. Spodině bylo přísně zakázáno se tam přiblížit pod výhružkou trestu smrti. Hrad nebyl nijak veliký, byl tak akorát dostačující pro několik větších komnat panovníka, zbrojnici a nádvoří, které bylo hojně využíváno ke cvičení vojáků a stráže.
Právě hradní stráž Krále zpozorovala
a zkřížila halapartny, aby bylo cizinci jasné, že není na hradě vítán. Král bílého peří tomu ale věnoval pramalou pozornost. Pustil otěže svého oře, uchopil rukojeť svého meče a jediným švihem rozpůlil oba strážce, sesílajíc spršku krve až za bránu, kterou následně hrubým kopnutím rozrazil dokořán. Kluk vyjekl a rychle se schoval za blízký keř, kde si zakryl rukama pusu.
Král bílého peří se krátce ohlédl přes rameno, ale když za sebou nikoho neviděl pokračoval dále do hradu. V tom již byla veškerá stráž na nohou kvůli hlasitému rozkopnutí brány. Někteří při pohledu na Krále ztuhli hrůzou, další rovnou prchali a zbytek se i tak zoufale snažil bránit svého vládce. Na Krále bílého peří se vrhlo několik bojovníků, ale všichni byly rozcupováni.
Z nádvoří se stalo moře krve a mrtvol. Vraždící příchozí prošel celý hrad, dokud nenašel v koutě se choulícího krutovládce. Vytáhl jej ven na nádvoří, na to velké pohřebiště, a donutil jej si kleknout. Vládce ronil slzy a prosil o slitování, ale jeho nářek byl rychle umlčen, když mu Král vrazil svůj meč skrze hrdlo. Postupným otočením čepele pak byla hlava odtržena od zbytku těla.
Malý kluk s hrůzou hleděl na scénu před ním.
Král bílého peří uschoval svůj meč zpět do pochvy a vydal se ven z nádvoří směrem ke svému koni. Na cestě stanul před malých chlapcem, který se bál pohnout byť jen o píď. Mohutná postava stála proti té malé nicotné v naprostém tichu. Jediný zvuk jenž jste mohli zaslechnout, bylo šustění větru.
Brnění Krále bylo místy popraskané a poškrábané. Helma byla vytvarována do podoby symbolické koruny. Na nejpřednějším výstupku této koruny se leskl diamant ve stejné barvě jako královy oči. Králova tvář samotná byla jen holou lebkou se zuby zbroušenými do špiček.
Krvelačné ztělesnění boha
jenž chlapec uctíval, stálo přímo před ním. Těžká zlověstná aura obepínala chlapcovu mysl. A tak radši zavřel oči. Očekával nevyhnutelné, že i on bude zabit jako jediný svědek krvavého masakru, který se na hradě odehrál. Ale Král klukovi nic neudělal, ten chlapec jej nezajímal. Obešel ho, nasedl na svého okřídleného koně a se zvukem máchnutí obrovitých křídel zmizel stejně rychle jako se objevil.
Chlapec byl nalezen promrzlý blízko hradní brány. Nikomu neřekl, co viděl, ani jak se dostal až tak daleko od domu. Všem ale bylo jasné, čeho byl svědkem. Protože po celém nádvoří se válela bílá peříčka. Nebylo jich moc, ale bylo jich dostatečně, aby o sobě dal Král vědět.
Podle legend si Král bílého peří přijde pro každého velkého lháře. Nikdo kdo Krále někdy spatřil, nepřežil. Vyvstává tedy otázka. Jaktože já vím, jak vypadá…?
Další Creepypasta: Na mušce
Velmi dobře napsaný – VT 90-100 %