Ledová hora
Stál jsem na vrcholku hory. Kolem mě zuřil blizard. Rozhlížel jsem se kolem a prohledával okolí. Přes sníh ale nebylo nic vidět. A tu hle, zčista jasna se přede mnou postavila jistá silueta. Jak se kulhavým krokem blížila, dal jsem se na útěk. Ledová hora se v mých snech stále vracela. A vždy to bylo stejné. Jelikož jsem neviděl před sebe, tak mi pojednou noha sklouzla a já z vrcholku hory padal vstříc jisté smrti. A těsně před dopadem…
Probudil jsem se. Ohledal jsem se, zda jsem kompletně v pořádku. Nic mi není. Moje žena vedle mě mi položila ruku na rameno. ,,Zase ten sen?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem. Už dávno věděla, co to znamená. Objala mě a hladila po zádech. Koutkem oka jsem zahlédl čas. 1:57. V devět hodin ráno budu sedět na pravidelném sezení u psychologa.
9:04
,,Takže, stále vás pronásledují sny, kde po vás jde mrtvola vašeho bratra?“ zapsal si můj psycholog cosi do poznámkového blogu. ,,Přesně tak.“ odvětil jsem. ,,Pane Fudge, jste mým oblíbeným pacientem, víte to?“ odložil doktor bloček. ,,Fakt?“ pousmál jsem se. ,,Ano jste jeden z lidí, kteří se sem přišli léčit dobrovolně. A já vidím, že to opravdu chcete,“ promnul si ruce hledíc z okna, ,,Nemyslíte že by bylo vhodné mi, prosím, říci, jak to s vaším bratrem bylo?“
V krku se mi náhle udělal knedlík. Mé srdce uchopila ledová ruka a pevně ho sevřela. Strach mě celého ochromil. ,,Já…já nevím…“ vykoktal jsem ze sebe po nějaké chvíli. ,,Nenutím vás do toho,“ omlouval se hned psycholog, ,,jen mě tak napadlo-“ ,,Ne!“ křikl jsem náhle, ,,Musím svůj strach překonat! Budu o tom mluvit! Tak…poslouchejte pozorně. Podíval jsem se na doktora s prosebným pohledem. Pot mi stékal po čele. Jakmile mi pokynul rukou, zahájil jsem své vyprávění.
15. Února 2018
Já a můj bratr jsme byli nerozlučná dvojka. Už od dětství jsme byli neustále spolu, ať už to byl fotbalový tým, kroužky a nebo lavice ve třídě. Byli jsme dvojčata a já byl o několik chvil starší jak on. Byl to dobrodruh skrz naskrz a všechno si psal do svého deníku. Byl tím, dalo by se říci, posedlý. Všechno měl v tom deníku zaznamenané!
Ale to není podstata věci. Jak jsem již řekl, byl to dobrodruh, a tak mě ukecal k horolezectví. Šlo nám to dobře, nejdříve na kroužcích, v dospělosti samotní jsme lezli na hory s chutí. A to nás dostalo do situace kde jsem nyní. Jednoho dne jsme spolu s jedním kámošem měli lézt na Denali, tu horu na Aljašce Ubytovali jsme se v jednom rezortu a připravili si vybavení na šplh. Chtěli jsme tam vylézt další den co nejdříve. Byla zima, a tak jsme museli čekat až do devíti hodin na světlo.
9:26
Bohužel sr mi toho rána udělalo příšerně nevolno a musel jsem být odvezen do nemocnice. Taková propásnutá šance! Ale já to tak nechtěl nechat. Už jen kvůli bráchovi. Řekl jsem mu, že tam musí jít, ať to stojí cokoliv! Zprvu se bránil, ale nakonec to pro mě udělal. A ten den jsem ho viděl naposledy. 15. Února 2018 v půl desáté.
Dál už to šlo jen a jen z kopce. V nemocnici jsem na televizi spatřil upozornění o blížící se bouři, která zastihne většinu Aljašky a nejzuřivější bude právě v okolí hory a rezortu. Ta zpráva se ale k mému kamarádovi a bratru nedostala. A blizard je zasáhl plnou silou. Když později k večeru přivezli do nemocnice kamaráda, stihl mi říct jen pár věcí.
S mým bratrem byli na vrcholu.
Blizard kolem nich zuřil, ale díky bundám jim zima nebyla. Chystali se slézt dolů, když můj bratr uklouzl a spadl na plošinu několik metrů volným pádem. Zlomil si nohu a ruku. Kamarádovi řekl ať dojde pro pomoc. Když byl kamarád téměř dole, přetrhlo se lano a on dopadl tvrdě na záda. Měl sice bundu a batoh, ale nemohl pohnout nohama. Záchranáři na něj už ale dole čekali a vzali ho do nemocnice.
Bohužel, zranění bylo vážnější, a náš kamarád mu tak podlehl. Můj bratr byl však stále tam nahoře! Vrtulník tam ale nemohl kvůli bouři zaletět. Než se tam někdy další den ve dvě ráno, bylo už pozdě. Všichni předpokládali, že umrzl. Tělo se nenašlo kvůli sněhu. Ze ztráty bratra a přítele jsem se téměř zbláznil. Ale chodil jsem k psychologovi, k vám, a léčil se.
Dokončil jsem své vyprávění.
,,Opravdu mě mrzí vaše ztráta, neumím si představit, jaké to musí být.“ přitakal po krátké pauze. ,,Moje žena mě alespoň chápe.“ řekl jsem, ,,Ona je mojí jedinou oporou. Dokonce mi navrhla abychom tam do toho rezortu zajeli, abych se rozloučil, ale nevím jestli je to dobrý nápad.“ ,,Je to dobrý nápad. Takovéto rozloučení silně doporučuji. Zkusil bych tam také jet v datum jeho zesnutí. Jsem si jistý, že mu tím projevíte úctu.“ položil mi doktor ruku na rameno.
Naše sezení ale už ukončilo. Rozloučil jsem se a odešel domů. Nebojte, promyslel jsem si to. A než jsem se nadál, zarezervovali jsme si s ženou pokoj v tom samém rezortu. Na datum 15. Února. Když jsem autem zaparkoval před tou budovou, zmocnila se mě úzkost. Jak strašný to byl pocit.
Zapsali jsme se, vybalili si věci a protože se již smrákalo, ulehli jsme do postele. Ale opět mě probudila ta noční můra. Byla ale jiná než obvykle. Tentokrát jsem slyšel svého bratra, jak volá jistá slova. Něco jako: ,,Vem mě domů…“ Svou ženu jsem naštěstí tentokrát neprobudil. Ne že bych se bál, nebo tak něco. Ale moje žena si zaslouží kapku víc nocí bez mého panikaření.
Znovu jsem se zachumlal do peřin,
ale usnout jsem už nemohl. Pořád mě hlodala ta slova ze snu. Nemohl jsem odolat pokušení a přestože mě strach brzdil, vypůjčil jsem si brzy ráno horolezecké vybavení a odešel k úpatí hory. Byla monumentální jako posledně. Ale tentokráte na ní vylezu! Začal jsem šplhat, odhodlaně jsem se dral k vrcholku. Oni mého bratra nenašli, budu to muset být já sám!
. . .
Když se žena Franka Fudge probudila a zjistila, že zmizel, začala silně panikařit. Zrovna to dopoledne ale přijel na tu samou ubytovnu Frankův přítel z práce, Thomas. Chtěl ho navštívit, když zjistil, že Frank bude u té hory. Jakmile ho Frankova žena spatřila, vylíčila mu své obavy. Mluvila o tom, že možná Frank šel na tu horu. Thomas věděl jaké nebezpečí to představovalo. Zeptal se proto ihned v nejbližší půjčovně, kdo si vzal horolezecké vybavení. A v tu chvíli zjistili pravdu. Thomas ale neváhal a běžel s dalším vybavením k hoře za Frankem. Musí ho dostat dolů.
. . .
Šplhal jsem stále výš a výš. Nehodlal jsem se vzdát, byl jsem už hodně hodně blízko! Cítil jsem to! Mým jediným problémem byl blizard, který mě obklopil. Kéž bych se byl býval podíval na předpověď, než jsem vyrazil. Ale nebyl čas se litovat. Už jsem skoro stál na vrcholu. Stačilo už jen pár metrů. Ale jak těžký výstup to byl. Sněhové vločky se mi lepily na oblečení. Chlad nechával mé svaly pomalu tuhnout. Ale když jsem vystoupal těch pár zbylých metrů, přivítal mě vrchol. Konečně!
Konfrontace
Na maličkém „prostranství“ se válela bílá peřina. Sněhová bouře umožňovala zraku dohlédnout asi jen metr a půl daleko. Přesto však, byl přes opar vidět černý obrys postavy. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se přiblížil k ní. Nohy mi zapadaly do hlubokého sněhu. Pomalu a opatrně jsem se musel brodit a znovu se tak vysilovat. Nakonec jsem stanul před tou osobou. Ale tu hrůzu, kterou jsem viděl… Buďte rádi, že jste tam nebyli.
Naproti mě stála kostra. Kosti byly pokryté ledem. Cáry někdejšího teplého oblečení a svalů vlály ve větru. Když mrtvola promluvila, hlas se zdál nepříjemný, jako když nehtem po tabuli jezdí. Hlas spíše skřípal, než aby připomínal lidskou mluvu. „Takže jsi konečně přišel, Franku.“ pravila ta monstrozita. Strach, který mě ovládal, mi radil ať uteču. Ale já se nemohl pohnout. „Proč tak mlčíš?“ přistoupila kostra blíže, „Cožpak mě nepoznáváš?“ Opatrně jsem udělal krok dozadu. „Tak dlouho jsem tě volal.“ A teprve v tu chvíli mi to všechno došlo. Ty sny, ty byly voláním o pomoc. A pomoc neprosil nikdo jiný než tento kostlivec. Můj bratr.
„Theodore?“ vyřkl jsem chvějícím se hlasem. „Takže si mě pamatuješ.“ zaklepal kostlivec čelistmi. „Jsem tu už tak dlouho sám Franku.“ Nemohl jsem uvěřit, že ta bytost přede mnou, byl můj bratr. Ale vše tomu nasvědčovalo. Tu kývl hlavou na znamení, abych ho následoval. Narozdíl ode mě ale sněhem proplouval, takže pro mě bylo obtížné ho následovat. Došel ke kraji plošiny a začal sestupovat po kamenných schodech.
Ostatky
Zastavili jsme se až na další malé plošince, kde ležel ten samý kostlivec, který nyní stál po mém boku. „To je mé pravé tělo.“ zaskřípal Theodor. Potom si klekl na jedno koleno a z náruče mrtvoly vytáhl jakýsi kožený předmět. Otočil se a podal mi ho. Pořádně jsem si tu věc prohlédl. Byl to jeho deník.
„Je to jediná věc, která zázračně vydržela i přes vlivy přírody.“ zavrtěl Theodor hlavou, „A je s tím spojena prosba.“ Zvedl se a položil mi pahýl pokrytý ledem na rameno. Projel mnou štiplavý mráz. „Potřebuji abys ten deník dokončil, Franku.“ řekl, „Dokumentoval každou část mého života, měl by tam být i konec.“ I přes chlad který z něj sálal, jsem ho objal. „Dokončím to!“ slíbil jsem mu. Když jsem ho z obětí pustil, začal se rozplývat. Měnil se ve sníh který se spojil s blizardem. A on i blizard náhle zmizeli a já tak mohl vidět slunce a krajinu až k horizontu.
Vše náhle plynulo tak rychle. Nahoru za mnou vyšplhal můj přítel Thomas a vzal mě dolů. Po týdnu stráveném u hory jsem jel opět k psychologovi. Už jsem netrpěl depresemi a smutkem, což byl velký úspěch. Doma jsem vytáhl Theodorův deník a otevřel ho u posledního zápisu. Popisoval jak jsem onemocněl a on se vydá s našim kamarádem na horu sám. Bylo na čase uzavřít příběh, který deník vyprávěl. S kamenem na srdci jsem vzal do ruky propisku. Přiložil jsem ji k listu papíru a začal psát…
Další Creepypasta: Zpověď
Více záhad: Paraweb
