Lékař

Lékař

Uprostřed masy vozidel všech tvarů a velikostí z celé země to vypadalo obzvláště žhavě. Bylo to miniaturní město tvořené teplem a výpary uprostřed samotného města. Není to nejúžasnější věc na světě, ale to ranní dojíždění taky nikdy nebylo. Měl jsem menší zpoždění než obvykle. To ráno jsem měl schůzku se svým lékařem, kterou nebylo možné vynechat.

Znal jsem mého doktora už od dětství a jeho léčebné metody vždy zázračně zabraly i tam, kde jeho kolegové neviděli nic než temnotu. Jiní profesionálové v medicíně mluvili o mém stavu jako o nějakém velkém tajemství světa, jako by to byl starý mayský chrám někde na dně Mexického zálivu. Můj stav byl chronický, smrtelný… a bez jakéhokoliv léku. Nebo aspoň do doby, než mě začal léčit můj doktor.

Doprava se posunula o pár yardů a já skoro začal doufat, že cokoliv, co způsobilo zácpu, zmizelo. Byl jsem v minulosti zklamán podobnými situacemi už mnohokrát, a tak jsem začal opravdu věřit v přerušení provozu. Byl jsem vědec, racionální muž naší doby. Nemohl jsem doufat. Musel jsem pracovat s fakty a fakty samotnými.

Nicméně, provoz se vskutku uvolňoval,

a já pokračoval dál k chemické laborce, kde jsem pracoval. Zaparkoval jsem auto a vešel dovnitř. Moji spolupracovníci již tvrdě pracovali, tvrdě řešili problémy světa. Vzdělaní muži rozumu, každý z nás, tlačíme masy k pokroku pomocí tvrdých informací a výzkumu. Dělali jsme skutečnou práci.

Pokračoval jsem dolů k prostoru, kde jsem pracoval, a sedl si za můj stůl. Laboratoř samotná byla pochmurná, obzvlášť místnost pro experimentaci, ale zvykl jsem si na to. Krom toho, dekorace byly nadbytečné a nebyly nutné pro tvrdě pracující muže faktu.

Krátce jsem hrabal v kapse za účelem nalezení předpisu, který mi dal můj doktor. Byl psán mým rukopisem, ale to jen protože měl můj doktror problém s rukou. Diktoval své recepty svým pacientům ve víře, že je uzdraví. Vždycky jsem mu věřil. Byla to důvěra, kterou si získal za roky úspěchu.

Jeho léčba byla úspěšná, ale neortodoxní. Moji rodiče je neměli rádi a lékaři, které si moji rodiče vybrali, se jen zamračili a dali mi prášky. Můj doktor se mnou nemluvil, když jsem ty jedovaté pilulky bral, takže jsem je nikdy nebral. To hodně naštvalo mé rodiče, ale já věděl, co je dobré. Věděl jsem, že můj doktor mě zná lépe než ostatní doktoři. Mohl mi poskytnout správnou léčbu

Nejnovější léčba,

kterou bych podstoupil, byl speciální kurz, který nově vymyslel můj lékař. Byla to opravdu vizionářská teorie. Věděl jsem to. Doporučil silný a stálý tlak na krční tepnu po dobu 4 až 5 hodin denně, aby zaútočil na můj stav u zdroje. Ó, jaký génius! Jaké opravdové nebeské světlo ve svém oboru!

Opravdu byl posledním gigantem na poli medicíny. Sundal jsem opasek a pevně ho zapnul okolo mého krku tak, jak mi to ukázal doktor ve své pracovně. Začal jsem se cítit zmámeně a chabě, ale doktor řekl, že to je normální. Jednoduše jsem se soustředil na pomalé, zúžené bušení tepny a skřípání mého zesláblého dechu.

Doktor řekl, že to pomůže odstranit některé nepříjemnosti, které bych cítil při léčbě. Mé vidění bylo čím dál temnější, a jak říkal doktor, moje vize právě zčernala, když jsem si všiml, že několik mých spolupracovníků spěchalo k mému stolu a šmátralo s opaskem. Proč, proč musí tito lidé zasahovat do geniality.

Zase jsem se probudil v nemocnici.

Nemám rád nemocnici. Postele jsou ještě méně pohodlné než v blázinci. Z toho, co jsem mohl shromáždit, jsem nějak dostal do svého pokoje opasek a snažil jsem se jím zabít. Byl jsem včas zachráněn asistenty z blázince. Snažil jsem se sestře vysvětlit, co se doopravdy stalo, ale ona neposlouchala.

Zmírnil jsem to a zeptal se trochu víc na to, o čem jsem mluvil, když jsem byl v „bludu“. Ha! Jako by muže vědy a rozumu bylo možné oklamat! Řekla mi, že jsem myslel, že jsem byl v chemické laboratoři, kde jsem dříve pracoval a to bylo vše, co mohli asistenti v blázinci nashromáždit. To bylo nové, nepamatoval jsem si, že bych se tam vrátil po schůzce s lékařem.

Musel to být trik, jen další metoda, o které asistenti mysleli, že by mě přiměla spolknout jed. Sestra mi podala pilulku a sklenici vody. Držel jsem pilulku v puse a předstíral, že ji polykám jako vždycky, pak jsem si lehl zpátky do postele, dokud sestra nebyla spokojená. Vyplivnul jsem pilulku hned poté, co odešla.

Posadil jsem se na postel a rozdupl pilulku na prach,

to aby nikdy neměli podezření, že jsem přišel na jejich trik, jak mě otrávit. Všechno ostatní bylo stejné. Geniálnost mého lékaře by nikdy nebyla oceněna. Nesnášel jsem, když jsem ho musel tolik obtěžovat. Jeho plány byly vždy přerušeny. Nebylo mi povoleno, abych skočil z balkónu a vyléčil se tlakem na páteř, nebo sníst houby a vyléčit si břicho, a teď byl zmařen doktorův poslední pokus. Vrátil bych se k němu. Naštěstí to byl muž vědy a rozumu jako já. Nikdo z nás nepřestane, dokud oba nenajdeme lék.

Originál: Creepypasta.com
Další Creepypasta: Zkreslené varovné signály