Mí sousedé mizí
Nevím, kdy přesně to začalo…
Přistěhoval jsem se sem asi před rokem. Zelený porost rostl všude kolem, lidé se zdravili na ulicích, děti si hrály na každém rohu. Bylo to perfektní stereotypní malé městečko. Žil jsem tu se svými dcerami Violet, které je dvanáct, a Gracie, která před týdnem oslavila sedmé narozeniny.
A samozřejmě nesmím zapomenout na Pumpkina, našeho hlídacího psa. Byl s námi už jedenáct let, měl hnědé chlupy, které tu a tam zešedly, a línou, přesto milující povahu. S ženou jsme se rozešli dva roky zpátky, jelikož si pořizovala dům téměř rok. Která matka by se takhle flákala a vystavila děti takovému životu?!
Soud tedy rozhodl
že dostanu holky do péče, dům i psa. Ale v tom domě jsme už nemohli vydržet. Takže jsme sbalili věci, naložily je do auta a opustili město v naději, že najdeme lepší místo k žití. Místo plné zeleně a čistého prostředí, které si holky po všech policejních výsleších zaslouží.
Jakmile jsme přijeli do města, bylo okamžitě jasné, kde chtějí holky žít. Na rohu ulice totiž byla cukrárna a o kousek dál obchod. Tak proč ne, dejme tomu šanci! Jedni z našich sousedů byli Samantha Brings a její třináctiletý syn Malcolm. Byla rozvedená stejně jako já, tudíž jsme si rychle padli do řeči.
Byla to žena ve středních letech, typickým obličejem matky, posetém vráskami, které ale byly jen málo viditelné. Často a ráda dělala vtipy a už při prvním setkání trvala na tom, abychom jí vždy říkali Sammy. „Jen ti nejbližší mi tak mohou říkat.“ Žili tu už pět let. A my jen tři měsíce, když se to stalo poprvé.
Co se děje?
Byl jsem v noci probuzen asi třemi tucty lidí, pochodujícími před jejich domem. „Zmizeli!“ To bylo jediné, co jsem od nich zjistil. Dům byl prázdný do hodiny. Vyšel jsem ven, když už byli všichni pryč. Neustálé přemýšlení mi nakonec způsobilo bolest hlavy, a tak jsem se vydal zpět do postele.
Následující ráno se o tom už nikdo nezmínil, žádné debaty, žádný rozrušený šepot. O měsíc a půl později se k nám přistěhovali noví sousedé. Gyda a Alvin, starší pár. Byli spolu již 60 let a stále byl jejich vztah pevný jako skála. Přistěhovali se z Dánska. Gyda tam žila od narození a Alvin byl, jak sám říkal, nejšťastnější turista.
Díval jsem se na ně, jako na dlouho ztracené prarodiče. Byli milí, štědří a poslouchali cokoliv, o čem jste mluvili. Byli ale také velmi tvrdohlaví, vždy měli co říct ke sporným tématům. Byli ten typ lidí, který se ozval vždy, když byl zvuk podezřele hlasitý. Nevadilo mi to, pro mě to byli perfektní lidé, kterým záleželo na blahu mých dětí.
V noci jsem se probudil za zvuku sirén
Před jejich domem stály záchranky. „Zemřeli ve spánku.“ řekl mi jeden muž z tech tří tuctů obyvatel, kteří tam už zase byli. Jako kdyby přišli hned, co se to stalo. jak se může tolik lidí sejít na jednom místě v tak krátkou dobu. Bylo to znervózňující, znepokojující. Ten pár jsem znal sedm měsíců, bylo to jedno ze zmizení, se kterým jsem se vypořádával nejhůř.
Zanedlouho už tu byla další rodina. Casey a Donna byli hrdí rodiče pěti dětí. A když říkám hrdí myslím pyšní. Chodili na různé večírky a všude říkali, co jejich děti dokázaly. Neměl jsem je moc v oblibě, moc se předváděli. Byli hodně soutěživí a ne jen v ohledu dětí. Ve všem museli být nejlepší. A jejich děti? Ty byly ještě horší. Nikdy byste mě nepotkali, jak mluvím zle o dětech, ale tyhle byly vyjímkou.
Jejich nejmladší, Audrey, byla přistižena, jak pomlouvá moji nejstarší, Violet. To už mě vážně vytočilo. Nakráčel jsem si to, skrz jejich zahradu až ke dveřím. Nebyli z toho nadšení a seřvali mě za hodně věcí, než jsem se dostal ke slovu já.
Jakmile se zastavili, řekl jsem jim, co jsem věděl
Nevěřili mi. Obrátili to celé naruby a nakonec jsem byl já ten špatný. Zcela zlostí bez sebe jsem jim zabouchl jejich dveře před nosem a šel zpět k sobě. Usnul jsem ale rychle. Ráno jsem se probral. V domě bylo ticho jako první noc a paprsky vycházejícího slunce tančily po mém pokoji. Odhodil jsem ze sebe peřinu a pomalu se došoural k oknu. Nic. Byli pryč. Po dlouhém měsíci, jako kdyby neexistovali. Prosím…
Nebyl jsem překvapený, ani zmatený nebo vyděšený. Klidně jsem prožil další den. Věděl jsem co se stalo. Něco se stalo a tři tucty lidí pak vybrakovali jejich dům, nezanechávajíc po sobě ani jeden kus nábytku. Posadil jsem se k snídani a přemýšlel. Přemýšlel jsem o svých sousedech.
Ta zmizení se děla všude kolem nás, krom našeho domu! Všechno je pryč. Všechno až na nás…Jsem vyděšený. Nemluvím s holkama o svých děsech . O těch zvucích, které slyším ze zdí, o těch nočních můrách, ze kterých se probouzím, abych zjistil, že zmizela další rodina.
Sepisuju tohle, aby to někdo našel a zjistil, co se to tu ksakru děje. Někdo si nás musí pamatovat. Je osm hodin večer a mé dcery se stále nevrátily ze školy domů. Obávám se nejhoršího…
Originál (EN): MY NEIGHBORS ARE DISAPPEARING
Další Creepypasta: Tichý Chlapec / The Wordless Boy
