Tichý Chlapec / The Wordless Boy
Tichý Chlapec
The Wordless Boy
Bylo to chladné zimní odpoledne, kdy jsem jsem se s ním seznámil. Emil, kluk který do naší školy přišel nedávno. Byl to ten typický tichý Emo typ. Černá ofina mu zakrývala jedno oko, pleť měl vybledlou. Nemohu posoudit, zda to byl makeup nebo ne. Nosil černé oblečení a na kalhotách mu visel řetěz. Jeden delší měl i na rukávu.
S tím si neustále pohrával, točil s ním, dělal výpady, zdálo se, že viděl náš svět jako nějaké RPG. Při obědě sedával sám, ani moc nejedl. Mohu ale říci, že mu tělocvik šel velmi dobře. Ve fotbale byl nejrychlejší, při basketu dával jeden koš za druhým. Krom toho ,,hraní si“ na bojovníka měl pouze jednu podivnost, nikdy nepromluvil. Neřekl nic, nehlesl, nevrčel, nehekal, zkrátka byl úplně tichý.
Abych se ale vrátil k příběhu, spousty dní jsem se k němu snažil dostat. Sedal jsem si k němu, všude ho následoval. Asi jsem byl otravný, ale já jsem prostě musel zjistit proč nemluví. Přitahovalo mě to tajemství jako dívku romantický film. Nakonec mé snažení přineslo své ovoce. Právě jsem se vracel z oběda.
Bylo pár minut po jedné hodině a venku se již stmívalo. Otevřel jsem svou skříňku, kde jsem jako obvykle měl svou zelenou bundu, čepici, pár bot a několik učebnic, které jsem zrovna nepotřeboval. K mému překvapení na jedné z nich ležel malý zmuchlaný papír. Opatrně jsem ho zvedl a otevřel.
Malým chaotickým písmem tam byla napsána adresa. Něco mi na ní ale nesedělo. Nebyla to adresa, kterou bych znal. Víte, rád jsem se toulal po městě, takže jsem znal více méně každý kout. Tahle adresa musela být někde z okolí.
Návštěva
Vyšel jsem ze školy a nasál chladný zimní vzduch do plic. Moje hnědé boty se zabořily do tenké vrstvy sněhu. Na bundu mi dopadaly sněhové vločky a dělaly tak malé mokré fleky. Pomalu jsem se šoural domů a přemýšlel, jak udělám domácí úkol z matiky. Nerozumím jí ani z mála.
Asi zavolám svému chytřejšímu kamarádovi, zda mi to dá zítra opsat. Došel jsem domů a sundal batoh ze svých zad. Nechtěl jsem ztrácet čas, a tak jsem se ani nepřevlékl a vyrazil. Pomocí mapy v mém telefonu jsem se dostal až k adrese. Byl to menší dům, jehož kdysi modrá barva vybledla. Zdivo bylo místy jinou barvou, občas úplně chybělo. Pomalu jsem vystoupal po kamenných schodech k dřevěným dveřím a zaklepal na ně.
Dutý zvuk se rozletěl budovou a pomalu zanikl. Nic. Nikdo neodpověděl. Rozhodl jsem se zaklepat ještě jednou, když mě bledá ruka pevně uchopila za zápěstí. Ztuhl jsem a podíval se Emilovi do jeho zamračené tváře. Dal si jeden prst před pusu a naznačil mi ať jsem zticha a následuji ho.
Vedl mě do centra města. Zjistil jsem, že žije v menší vile. Byla krásně bílá, proč mi nedal rovnou tuhle adresu? Nechtěl snad, aby nás někdo viděl? Hodil jsem to za hlavu a následoval ho dovnitř.
Jiný než tušíš
Nikdy v životě jsem neviděl tak rychlý obrat. Jakmile jsem vkročil do budovy, dveře se za mnou s hlasitým bouchnutím zavřely. Cvaknutí mi řeklo že bylo zamčeno. Neměl jsem jak utéct před tím, co se přede mnou odehrávalo. Emil se klepal jako šílený a vrčel u toho jak zvíře.
Jeho svaly se napnuly, triko roztrhlo. Jeho nehty se prodloužily v jako drápy dlouhé asi deset centimetrů. Se zuby se stalo totéž. Emil, změněn v bestii, mě chytil. Drápy se mi zaryly do ramene a já cítil jak mi z něj prýští krev. Byl jsem prohozen stěnou a dopadl jsem na dlažbu v kuchyni.
Naneštěstí jsem prolétl kabely, které byly v té zdi, a tak jsem dostal ránu. Má noha brněla a ta věc byla pryč. Doplazil jsem se ke dveřím a snažil se je všemožně otevřít. Bez úspěchu. Nemohl jsem si ani stoupnout kvůli ranám v rameni a paralyzované noze. ,,Musí odtud vést cesta!“ sykl jsem, aby mě náhodou ta obluda neslyšela.
Mohl jsem přemýšlet, co to bylo, ale napřed jsem se musel dostat z domu. Nechtěl jsem tu s tou bestií zůstat déle. Pomalu jsem se plazil do chodby, když tu zhasla světla. Skvělé. ,,Takže, teď ani nic neuvidím.“ pomyslel jsem si.
Útěk
Skrčil jsem se v rohu jedné místnosti. Byla v prvním patře. Musel jsem vyběhnout schody, jelikož jsem dole slyšel vrčení. Navíc tu mohlo být okno, kterým bych případně vylezl ven. Poslouchal jsem, zda uslyším jakýkoliv zvuk. Nechtěl jsem tu zrůdu ještě potkat. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěl zvednout, jsem zaslechl vrznutí od schodů.
Zastavil jsem se. V hlavě mi křičel hlas, ať uteču, ať běžím k oknu a proskočím jím. Bohužel jsem zůstal stát na místě a zadržoval dech jak jsem jen mohl. Kdesi za mnou cosi zavrčelo. Strach mě naprosto ochromil, když se cosi otřelo o mojí ruku. Vedle mě klepaly drápy o prkennou podlahu, vrčení se pomalu přesouvalo proti mě.
Obří hnědý vlk se pomalu plížil vedle mě. jeho zelené oči lehce svítily ve tmě. Mohl jsem dobře slyšet jak čmuchá kolem. V jednu chvíli se otočil přímo na mě. Sliny tekly z jeho tlamy a zanechávaly na podlaze malé loužičky. Rozběhl jsem se. Proskočil jsem oknem, když se těsně za mnou sevřely vlčí čelisti.
Dopadl jsem na zem a sykl bolestí, když mi křuplo v rameni. Plazil jsem se jednou rukou dál k silnici. Měl jsem štěstí. Zastavilo totiž přede mnou auto. Vylezl z něj muž a já se dostal až do nemocnice.
…
Uběhlo pár dní a já se opět mohl vrátit do školy. Šok ale nastal, když jsem tam nepotkal Emila. Když se to řešilo s ředitelkou, prozradila mi, že k nám do školy žádný chlapec jménem Emil nechodil. Vydal jsem se k tomu domu, ve kterém jsem prožil nejděsivější chvíle svého života, ale stály tam jen rozvaliny. Ten dům byl už půl roku opuštěný…
Další Creepypasta: Provaz